České národní listy

Bitva u Stalingradu, část II

Naděje 6. německé armády, že se podaří zabránit katastrofě, se rozplynuly. 23. listopadu podal generál Paulus rádiem do štábu skupiny armád B hlášení, v němž mimo jiné uvedl, že armáda je obklíčena, zásoby pohonných hmot jsou téměř u konce, stav munice je kritický a potraviny vydrží jenom na několik dní. Zároveň požádal, aby mu pro případ, že se nepodaří zorganizovat kruhovou obranu, byla ponechána volná ruka. Připouštěl totiž, že ho situace může donutit ke stažení vojsk ze Stalingradu i ze severních úseků fronty a spojit se se 4. tankovou armádou. Jako odpověď přišel z Hitlerova hlavního stanu rozkaz, ve kterém byla myšlenka na únik z obklíčení kategoricky odmítnuta. Veliteli 6. armády se doporučovalo, aby se z Nižněčirské hned přesunul se svým štábem do Stalingradu, tam organizoval kruhovou obranu a čekal na pomoc zvenčí.

Operace k obklíčení nepřítele byla úspěšně dokončena 23. listopadu, kdy 45. tanková brigáda ze 4. tankového sboru pronikla k Sovětskému a spojila se zde s 3. mechanizovanou brigádou. Rychlé svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu proniknutím do prostoru Kalače, Sovětské a Marinovky dokončily operační obklíčení obrovského uskupení německých vojsk. V kotli se ocitlo 23 divizí a přes 160 samostatných útvarů, jež byly součástí 6. polní a částečně 4. tankové německé armády. Vnější obkličovací fronta od Rybného k Umancevu měřila přes 450 km. Maximální vzdálenost mezi vnitřní a vnější obkličovací frontou v pásmu Jihozápadního frontu se pohybovala kolem sta kilometrů. V pásmu Stalingradského frontu mezi 20 až 80 kilometry.

K tomu, aby bylo možno zlikvidovat obklíčené uskupení, bylo nezbytné vytvořit stabilnější obkličovací frontu a posunout ji na západ, aby nepřátelská vojska byla spolehlivě izolována od možné pomoci zvenčí. Ve dnech 24. - 30. listopadu pokračovala sovětská vojska v útoku. Překonávala houževnatý odpor nepřítele a svírala stále pevněji obkličovací kruh. Do 30. listopadu se území obsazené obklíčeným nepřítelem zmenšilo téměř na polovinu. Od severu k jihu měřilo 30 - 40 km a od západu na východ 70 - 80 km. Vojskům Jihozápadního, Donského a Stalingradského frontu se tak podařilo v krátké době obklíčit velké uskupení nepřátelských vojsk. Tím skončila první etapa sovětského protiútoku.

Po dokončení obkličovací operace začaly přípravy k útočné operaci na středním toku Donu. V souvislosti s přípravou nové operace nazvané Saturn bylo nutné v co nejkratší době dokončit likvidaci obklíčeného nepřátelského uskupení. Průzkum ukázal, že německé velení soustřeďuje v prostoru Termosina a Kotělnikovského velké síly, přesunované z Francie, ale i z některých úseků sovětsko-německé fronty, a připravuje se k vyproštění své 6. armády. To vedlo ke změně poměru sil ve prospěch nepřítele. Hitlerův hlavní stan rozhodl ponechat 6. armádu ve Stalingradu. Göringovo rezolutní prohlášení, že německá luftwaffe plně zajistí zásobování obklíčené skupiny, a Keitelovo i Jodlovo stanovisko neustupovat od Volhy podpořilo dřívější Hitlerovo rozhodnutí. Prohlásil, že vojska tam v případě potřeby budou celou zimu a budou vyproštěna při jarním útoku. Zároveň však Hitler vyslovil souhlas s návrhem urychlené přípravy operace k vyproštění obklíčených vojsk.

II

Německé velení k dosažení příznivých podmínek pro organizaci protiúderu vytvořilo v pásmu od Vešenské k řece Manyč novou skupinu armád Don. Do jejího čela byl postaven polní maršál von Manstein. Velitel skupiny armád Don se rozhodl, že vyprošťovací akci zahájí kotělnikovské uskupení. Přímým řízením operace byl pověřen velitel 4. tankové armády generál Hoth. Vedle svazků 4. tankové armády, které se nacházely v prostoru Kotělnikovského, byly do úderného uskupení přeřazeny divize přesunuté z Francie, ze Severního Kavkazu, od Voroněže, Orla a značné posily z Německa. V době zahájení protiúderu mělo toto uskupení 3 tankové, 1 motorizovanou, 6 pěších a 2 jezdecké divize a podporovala je 2. polní divize letectva, dále řada jednotek a útvarů ze zálohy vrchního velitelství, včetně tankového praporu vybaveného tanky typu Tiger. Ty měly stomilimetrový pancíř a kanón 88 mm. Byly použity na sovětsko-německé frontě poprvé. Boky úderného uskupení zabezpečovala rumunská vojska.

12. prosince udeřily německé tankové divize na úzký úsek fronty podél železnice Tichoreck-Stalingrad. Na jejich křídlech útočily jezdecké a pěší útvary. Tankovým divizím se podařilo prolomit obranu sovětských vojsk a do příštího dne proniknout do prostoru Verchněkumského. Pokusy zastavit nepřátelský postup na úseku 51. armády zasazením 13. tankového sboru neměly úspěch. Nepřítel dále stupňoval sílu úderu, aby se probil k obklíčenému uskupení. Aktivním zásahem 4. mechanizovaného sboru do boje byl postup nepřátelských vojsk dočasně zastaven. Situace v pásmu 51. armády však zůstávala těžká. Všechny její zálohy byly již vyčerpány, situaci mohly zachránit jen nové posily.

Manstein před příchodem 2. gardové armády generála Malinovského vrhl na úzký úsek frontu proti 4. mechanizovanému sboru a dalším jednotkám poslední zálohy, mimo jiné 17. tankovou divizi. Za obrovských ztrát pronikl nepřítel 19. prosince k řece Myškově, kde se rozpoutaly rozhořčené boje. Sovětská vojska neuvěřitelným úsilím a za cenu obrovských ztrát čelila téměř sedm dnů nepřátelské přesile. Své postavení ubránila a umožnila tím příchod čelních jednotek 2. gardové armády na bojiště. Zatímco sovětská vojska sváděla obranné boje s nepřátelskou přesilou, rozvinuly se hlavní síly 2. gardové armády podél severního břehu Myškovy. Právě zde se odehrály rozhodující boje, které určily konec dalšímu postupu nepřátelských vojsk a zhatily tak plány vrchního velení wehrmachtu na vyproštění 6. armády z obklíčení. Vznikly podmínky pro definitivní zničení obklíčených německých vojsk.

Významné místo v prosincových bojích zaujímá operace Malý Saturn. V jejím průběhu způsobila vojska Jihozápadního a levého křídla Voroněžského frontu nepříteli další těžkou porážku a rozšířila protiútok zahájený v prosinci u Stalingradu. Touto operací byla nepřátelská obrana prolomena na úseku širokém 340 kilometrů a rozdrceny hlavní síly 8. italské armády, operační skupiny Hollidt a zbytků 3. rumunské armády. Celkem bylo zničeno pět divizí a tři brigády italských vojsk, rozdrceno 5 rumunských a jedna německá divize a způsobeny těžké ztráty čtyřem pěším a dvěma tankovým německým divizím. (Tamtéž, s. 71.)

Velkých úspěchů v prosincových bojích dosáhla vojska Stalingradského frontu, jež způsobila těžkou porážku kotělnikovskému uskupení nepřítele a zatlačila je za řeku Manyč. Vzdálenost, jež dělila stalingradské uskupení nepřítele od vnějšího obklíčení, se zvětšila na 200 až 250 km.

Vítězné dovršení stalingradské bitvy

Závěrečnou etapou boje u Stalingradu, jež trvala od 10. ledna do 2. února 1943, byla operace Kruh, jejímž cílem byla definitivní likvidace obklíčené 6. německé armády. Operace byla svěřena Donskému frontu pod velením generála Rokossovského. V době zahájení operace měl Donský front 39 střeleckých divizí, 7 leteckých divizí, 45 dělostřeleckých a minometných pluků, 10 raketometných pluků, 5 tankových brigád, 14 tankových pluků a 17 protiletadlových dělostřeleckých pluků. Tyto svazky a útvary měly však nízké stavy. Sovětskému velení se nepodařilo dosáhnout početní převahy nad nepřítelem. Převahu však měl Donský front v dělostřelectvu ( 1,7:1) a v letectvu (3:1).

Ve snaze vyhnout se zbytečnému krveprolití předložilo sovětské velení 8. ledna velení obklíčených vojsk návrh na zastavení nesmyslného odporu a kapitulaci. Hitler a velení wehrmachtu tento humánní návrh odmítlo a předurčili tak obklíčené vojáky k téměř jisté smrti. 10. ledna 1943 přešla vojska Donského frontu po dělostřelecké a letecké přípravě k útoku. Dělostřelectvo podporovalo útok pěchoty a tanků soustřeďováním palby na nejdůležitější objekty německé obrany. Na mnoha úsecích byla německá obrana prolomena a první den postoupila vojska o 6 - 8 km. 17. ledna stanula vojska Donského frontu na čáře Bolšaja Rossočka - Gončarov - Voropanovo.

Délka obkličovací fronty se zmenšila z 1 400 km na 600 km. Zvláště citlivá pro 6. armádu byla ztráta letiště, z něhož byla v podstatě zásobována obklíčená vojska. Velitel 6. armády hlásil 24. ledna vrchnímu velitelství branné moci: „Další odpor nemá smysl. Zhroucení obrany již nelze odvrátit. V zájmu zachování životů zbývajících vojáků žádáme snažně o povolení okamžité kapitulace.“ I tato žádost byla odmítnuta. 26. ledna došlo v prostoru Rudý říjen a na Mamajevově mohyle k historickému setkání 21. a 62. armády. Německá vojska byla rozdělena na jižní skupinu (ve střední části města; zbytky devíti divizí) a severní skupinu v prostoru závodu Barikády a traktorového závodu (zbytky dvanácti divizí). Od 27. do 31. ledna pokračovaly boje k likvidaci nepřítele. Velení 6. armády neustále snižovalo normy spotřeby. Paulus později dosvědčil, že v posledních dnech před kapitulací dostávali všichni generálové 150 a vojáci 50 gramů chleba denně.

31. ledna dostal generál Paulus telegram, který mu sděloval, že ho Hitler povýšil na polního maršála. „Znamená to zřejmě příkaz k sebevraždě^ řekl Paulus, „ale tu radost mu neudělám.“ (A. Axell, Válka a Stalin, s. 105.) 31. ledna zastavila odpor jižní skupina v čele s maršálem Paulusem. Severní uskupení hitlerovců se stále ještě zoufale bránilo. Když byl zajatý Paulus požádán, aby vojskům nařídil zastavit odpor, odmítl to, že válečný zajatec na to právo nemá. Velení Donského frontu vydalo vojskům rozkaz, aby zlomila nepřátelský odpor silou zbraní. 1. února od 8 hodin se na postavení německých vojsk valila lavina ohně a železa. Jakmile palebný orkán utichl, začaly úžlabinami a křovisky pronikat k postavení sovětských vojsk řady německých vojáků a důstojníků se zdviženýma rukama. Zbytky nepřátelských vojsk se vzdávaly do zajetí. Příštího dne zazněly poslední výstřely historické bitvy na Volze.V průběhu obrovské bitvy, jež trvala dvě stě dní a nocí, ztratil fašistický blok čtvrtinu sil, které působily na sovětsko-německé frontě. Rozdrceny byly 6. polní a 4. tanková armáda, rumunská 3. a 4. armáda a italská 8. armáda. Celkové ztráty nepřítele na mrtvých, raněných a zajatých či nezvěstných dosáhly přes půl druhého milionu vojáků. Německé ztráty zahrnovaly přes 3 000 tanků, téměř 4 400 letounů a přes 12 000 děl.

Podobně vysoké ztráty byly i na sovětské straně. Rudá armáda ztratila 1,1 milionu mužů. Rozsah materiální ztráty u Stalingradu si lze jen stěží představit. Západní vědecký pracovník Dr. Philip Morrison odhadl, že by se rozsah škod ve Stalingradu a v okolních městech i osadách mohl přirovnat k účinku více než jednoho sta atomových pum, jaké srovnaly se zemí Hirošimu.

Vítězství Rudé armády u Stalingradu vysoko pozvedlo politickou i vojenskou prestiž země socialismu a bylo jedním z rozhodujících faktorů, které posílily protihitlerovskou koalici a sjednotily všechny svobodymilovné národy.

Výňatek z knihy Velká vlastenecká válka sovětského lidu, autorem díla PhDr.Václav Šůstek, CSc.