Bitva o Leningrad 3
Bitva o Leningrad 3
Prolomení blokády Leningradu
Hlavní stan schválil 2. prosince 1942 návrhy vojenské rady Leningradského frontu k uskutečnění operace, která měla krycí název Jiskra. Velitelé frontů dostali pokyny, aby do 1. ledna 1943 připravili operaci. Vůdčí myšlenka operace spočívala v tom, že fronty vstřícnými údery prolomí obranu nepřítele jižně od Ladožského jezera, rozdrtí jeho uskupení severně od Siňavina a obnoví pozemní spojení s Leningradem. Do koce operace měly svazky úderných uskupení proniknout na čáru řeka Mojka-Tortolovo a zabezpečit komunikace leningradského frontu od jihu.
V prosinci se v obou frontech konaly důkladné přípravy k operaci po stránce vojensko-odborné, v materiálním zabezpečení i stranicko- politickém zajištění. Před zahájením operace přišli mezi vojáky vedoucí činitelé městských a obvodních organizací strany a sovětských orgánů. V útvarech a svazcích byli vojáci seznámeni s rozkazy vojenských rad frontů. 12. ledna 1943 zahájily současně oba fronty útok. Zvlášť složitým úkolem bylo prolomení obrany v pásmu 62. armády. Nepřátelské postavení vedlo podél srázného a zledovatělého levého břehu Něvy, který byl vyšší než pravý. Palebné prostředky nepřítele byly rozmístěny ve více patrech nad sebou a kryly několikavrstevnou palbou přístupy k břehu. Překročení zamrzlé Něvy a dobývání předního okraje německé obrany vyžadovalo od vojsk maximální vypětí. V noci před útokem zasadilo sovětské letectvo hromadné údery nepřátelským dělostřeleckým postavením, velitelským stanovištím, letištím i komunikačním uzlům. V 9 hodin 30 minut začala v obou frontech mohutná dělostřelecká a letecká příprava. Tam, kde bylo třeba zachovat ledový příkrov v neporušeném stavu, bylo použito pouze přímé palby děl.
Předtím než pěchota a tanky vyrazily na zteč, udeřilo letectvo frontů ve skupinách po 6 - 8 letounech na spojovací uzly, opěrné body a dělostřelecká postavení nepřítele. Po ukončení dělostřelecké přípravy vyrazila pěchota a za ní i tanky 67. armády po ledě levého břehu Něvy. Pod ochranou přehradné dělostřelecké palby dosáhly protějšího břehu jako první úderné skupiny. Střelecké a tankové jednotky překonaly zamrzlou řeku a velmi úspěšně zaútočily na německá vojska. Houževnatý odpor bránícího se nepřítele byl zlomen. Do večera se střelecké divize útočící ve středu sestavy klínily tři kilometry do německé obrany.
V pásmu 2. úderné armády se rozpoutaly tuhé boje o nepřátelské opěrné body Lipce a Rabočiu Pesjolku. Do večera se svazkům armády podařilo prolomit první postavení nepřátelské obrany a postoupit 2 - 3 km. Nepřítel ve snaze zabránit dalšímu rozvíjení průlomu začal zasazovat do boje operační zálohy. Od 15. do 18. ledna postupovala vojska úderných skupin Volchovského a Leningradského frontu vytrvale sobě vstříc a současně rozšiřovala průlom do stran. Nepřítel za velkých ztrát vyklízel jedno postavení za druhým. Kruh kolem jeho jednotek v severní části siňavinského výběžku se postupně svíral. Dopoledne 18. ledna se vojska 2. úderné a 67. armády spojila v prostoru Rabočich Pesjolků. Do večera bylo jižní pobřeží Ladožského jezera vyčištěno od nepřítele a jeho rychlé skupiny byly zlikvidovány. Avšak další postup 2. úderné a 57. armády ztroskotal.
V plnění útočných úkolů sehrály významnou úlohu letecké svazky 13. a 14. letecké armády. Jen v průběhu operace podnikly 9 000 vzletů. Účinnou pomoc útočícím vojskům poskytlo i dělostřelectvo Baltského loďstva. Významná byla i podpora aktivní činností leningradských partyzánů, kteří narušovali komunikace, přepravu vojsk a materiálu a ztěžovali manévrování německých záloh. Jakmile přišly zprávy o prolomení blokády do Moskvy, schválil Státní výbor obrany 18. ledna 1943 rozhodnutí postavit na osvobozeném území železniční trať, jež by spojovala Leningrad s volchovským železničním uzlem. Tato trať z Poljany do Šlisserburgu byla postavena za 18 dní.
Vítězství u Leningradu mělo velký vojensko-politický význam. Definitivně byl zmařen německý plán dobýt Leningrad, město-kolébku říjnové revoluce. Jedno z největších politických, průmyslových a kulturních center Sovětského svazu získalo po těžkých šestnáctiměsíčních bojích znovu spojení s ostatní zemí. To umožnilo zlepšit zásobování města potravinami a zvýšit výrobu pro potřeby obyvatel a armády. Usnadnilo to také nepřetržité posilování Leningradského frontu a Baltského loďstva lidmi, bojovou technikou a municí. Tím se síla obránců města začala rychle zvyšovat. To vše zlepšovalo strategickou situaci sovětských vojsk na severozápadním směru.
Prolomení blokády zasadilo další ránu pěstované pověsti o neporazitelnosti wehrmachtu, který vynaložil marně obrovské prostředky a síly, aby udržel své postavení jižně od Ladožského jezera. Byl také rozbit mýtus goebbelsovské propagandy o nedobytnosti postavení německých vojsk u Leningradu. Vojska Leningradského a Volchovského frontu následovně zmařila německé pokusy znovu proniknout k jižním břehům Ladogy a o obnovení blokády Leningradu.
Ke konci roku 1943 se situace obléhaného města podstatně zlepšila. To se projevilo na zlepšení života a na bojové činnosti obránců města. Jenom po železniční trati nově vybudované podél jižního břehu jezera bylo do Leningradu od února do konce roku dopraveno 4,4 milionu tun nákladů. Pracující města plnili usnesení Státního výboru obrany a do konce roku uvedli částečně nebo plně do provozu 85 velkých závodů. Dělníci a inženýři Volchovské vodní elektrárny zprovoznili šest jejích agregátů o výkonu 48 megawatů. Zvýšení průmyslové výroby, zlepšení zásobování obyvatelstva potravinami, zpevnění energetické základny spolu s vysokou pracovitostí a organizovaností umožnilo rozvinout opravářské a obnovovací práce. Na začátku zimy 1943/44 bylo 99 % obydlených domů zásobováno vodou z vodovodu, na 12 linkách převáželo cestující více jak 500 tramvajových vozů.
Přímá hrozba Leningradu však přece jen nebyla odstraněna. Linie fronty procházela v blízkosti města. Na jeho ulicích a náměstích ještě vybuchovaly granáty. Železniční trať a automobilová silnice podél jižního břehu jezera byly soustavně napadány nepřátelským dělostřelectvem a letectvem. Zajistit bezpečnost Leningradu i politické a strategické důvody spojené s dalším vedením války, vyžadovaly úplné zlomení blokády a osvobození Leningradské oblasti.
Německé velení nařídilo vojskům skupiny armád Nord bránit úporně zaujatá postavení, pokračovat v blokádě Leningradu a v okupaci Leningradské oblasti, za každou cenu udržet Pobaltí a přístavy na pobřeží Baltského moře.
Více než dva roky stavěl nepřítel obranná zařízení u Leningradu a Novgorodu. Na začátku roku 1944 byla v obrovském oblouku, který se svými křídly opíral o Finský záliv a Ilmenské jezero, mohutná a po ženijní stránce dobře vybudovaná obrana. Německá propaganda ji nazývala Severním valem. Její základ tvořily opěrné body a uzly odporu nasycené velkým množstvím dělostřeleckých a kulometných pancéřových i dřevozemních palebních ohnisek. Byly vytvořeny ve všech osadách, železničních a silničních uzlech a na dominantních výšinách. Měly rozvinutý systém základních a příčných postavení, zabezpečovala je několikavrstvová palba, minové a drátěné zátarasy.
Koncem listopadu 1943 byl na poradě v hlavním stanu za účasti velitelů frontů na severozápadním směru definitivně vypracován zámysl operace. Vojska dostala konkrétní bojové úkoly k plánování a přípravě operace. Předpokládalo se současnými a koordinovanými údery Leningradského a Volchovského frontu nejdříve porazit německou 18. armádu, aktivní činností 2. pobaltského frontu poutat hlavní síly 16. armády a operační zálohy skupiny armád Nord. V dalším období měla vojska tří frontů za neustálé součinnosti útokem na narvském a indrickém směru porazit 16. armádu, dokončit osvobození Leningradské oblasti a vytvořit podmínky pro vyhnání okupantů ze sovětského Pobaltí. Leningradský, Volchovský a 2. pobaltský front byly v prosinci 1943 a na začátku 1944 posíleny lidmi i bojovou technikou. Hlavní stan vyčlenil k posílení těchto frontů velké síly dálkového letectva, útvary samohybného dělostřelectva a ženijního vojska. Tankové útvary a letecké armády byly doplněny a některé vyzbrojeny novou technikou.
Na směru hlavního úderu proti německé 18. armádě rozvíjela bojovou činnost vojska Leningradského frontu (bez 23. armády) a Volchovského frontu, v jejichž sestavě byly soustředěny hlavní síly vyčleněné k porážce skupiny armád Nord. Oba fronty měly dohromady 716 000 mužů, 12 165 děl a minometů, 1 132 tanků a samohybných děl. Tak byly v přípravném období vytvořeny podmínky k úspěšnému útoku na severozápadním směru. Sovětská vojska měla nezbytnou převahu nad nepřítelem jak v lidech, tak ve výzbroji.
Z knihy „Velká vlastenecká válka…“, autor Dr. Václav Šůstek
