Bitva o Leningrad 2
Bitva o Leningrad 2
Pro zásobování města a Leningradského frontu pohonnými hmotami bylo z rozhodnutí Státního výboru obrany položeno na západní břeh Šlisserburského zálivu a na dno ladožského jezera potrubí, jímž bylo možno denně přepravovat 300 - 350 tun pohonných hmot. Do provozu bylo uvedeno 18. června 1942 a nepřítelem bylo prakticky nezranitelné. Do Leningradu se denně přepravovalo průměrně 4 200 tun nákladů a z města 1 000 tun nákladů a 300 lidí. Ke zvýšení dopravy přes jezero na 7 000 tun zvýšení počtu evakuovaných osob na 10 000 denně byla vytvořena dopravní správa. Do její pravomoci byly převedeny všechny přístavy, byla pověřena organizací nakládky a vykládky. Ladožská flotila odpovídala pouze za přepravu nákladů na lodích, za vybavení vodní trasy a za její ochranu.
K narušení vodní přepravy po Ladožském jezeře používali Němci letectvo - po skupinách 80 - 150 letadel, 120 denních a 15 nočních náletů. K útoku na přístavy, překladiště a nákladní lodi, využívali Němci i námořních sil. Nepříteli se nepodařilo ladožskou komunikaci přerušit ani zcela vyhladovět Leningrad. Přesnou regulací nakládky a vykládky, ochranou komunikací, hromadným hrdinstvím a obětavostí námořníků, železničářů a dalších probíhala doprava lidí a nákladů plynule a v nebývale velkém rozsahu. Celkem se za dobu navigace roku 1942 přepravilo po Ladožském jezeře asi 1,1 milionu tun nákladů a 838 000 osob. K doplnění Leningradského frontu a Baltského námořnictva přišlo 290 000 vojáků a námořníků.
Hromadná evakuace obyvatelstva z města skončila. Za období od 29. června 1941 do 1. dubna 1943 organizovaně vyvezeno téměř 1 750 000 lidí. (Dějiny II. světové války, sv. V., s. 220.)
Hrdinové tzv. Cesty života umožnili vytvořit v Leningradě nezbytné zásoby potravin, zabezpečit činnost mnoha leningradských závodů a zvýšit bojeschopnost vojsk. Úspěšné zajištění přepravy po ladožském jezeře bylo jedním z nejdůležitějších opatření k přeměně Leningradu v nedobytnou pevnost a také přípravy k prolomení blokády.
V polovině května 1942 předložila vojenská rada Leningradského frontu hlavnímu stanu návrhy na vypracování plánu operace. Hlavní úsilí se soustředilo na porážku mgasko-siňavinského uskupení nepřítele. V případě úspěchu bylo možno prolomit kruh blokády a ulehčit situaci v Leningradu. Hlavní stan s návrhy souhlasil, ale operaci odložil, protože za dané situace nebylo možno poskytnout k jejímu uskutečnění potřebné síly a prostředky.
Hlavním úkolem Leningradského frontu bylo dále zdokonalovat obranu a podnikat dílčí útočné akce, jež měly zabránit novému útoku na Leningrad, vyčerpávat nepřátelské uskupení, nedovolit přesunutí jeho sil na jižní křídlo fronty a připravovat podmínky k prolomení německé obrany. Zatímco Leningradský a Volchovský front sváděly urputné boje přímo u Leningradu, zaútočil Severozápadní front proti nepřátelskému uskupení v prostoru Děmjanska.
Akce sovětských vojsk u Leningradu a v prostoru Děmjanska na jaře 1942 znemožnily německému velení přesunout síly skupiny armád Nord z těchto prostorů na jižní bojiště. Němci byli nuceni své uskupení u Leningradu doplňovat, aby mohli obnovit bezprostřední útok na město, plánovaný na podzim. Ve směrnici OKW č. 45 z 23. července dostala skupina armád Nord pokyny pro přípravu operace k dobytí Leningradu. K tomuto účelu byla posílena pěti divizemi 11. armády spolu s těžkým dělostřelectvem a dalšími prostředky. 23. srpna se u Hitlera konala za účasti velitele skupiny armád Nord maršála von Kuchlera porada věnovaná přípravě útoku na Leningrad - operace Nordlicht. Bylo rozhodnuto přesunout k Leningradu nejen divize 11. armády, ale i její velení v čele s polním maršálem von Mansteinem, považovaným za odborníka v dobývání pevností. V Hitlerových pokynech bylo uvedeno: „Úkol první etapy - obklíčit Leningrad a navázat spojení s Finy. Úkol druhé etapy - dobýt Leningrad a srovnat jej se zemí.“ Termín útoku byl stanoven na 14. září.
Manstein se ve svých pamětech pokouší ospravedlnit ztroskotání dalšího útoku na město. Samotný zámysl dobýt poměrně malými silami opevněný a sovětskými vojsky hrdinně bráněný Leningrad byl od samého začátku odsouzen k nezdaru. Boje na jihu nutily fašistické velení, aby tam nepřetržitě posílalo zálohy a doplňky. Poskytnout další velké síly pro letní útok na Leningrad nemohlo.
Další příčinou, proč operace Nordlicht ztroskotala, byla siňavinská útočná operace jako předstihový úder na nepřítele. Uskutečnily jej Leningradský a Volchovský front v součinnosti s Baltským loďstvem. Zámyslem operace bylo vstřícnými údery obou frontů, za součinnosti s Baltským loďstvem a Ladožskou flotilou, rozdrtit mgasko- siňavinské nepřátelské uskupení a vyprostit Leningrad z blokády. Ani dvouměsíční siňavinská operace prolomení blokády nezajistila. Měla však význam pro další průběh boje na sovětsko-německé frontě. Nepřítel byl nucen přisunovat do prostoru boje svazky z jiných úseků a také ty, které byly připraveny k útoku na město. Následkem toho vyčerpalo německé velení zálohy. Začátkem června měla skupina armád Nord 34 divizí a do konce října se jejich počet zvýšil na 44.
Z knihy „Velká vlastenecká válka…“, autor Dr. Václav Šůstek
