Bitva o Leningrad 1
Bitva o Leningrad 1
Bitva o Leningrad má oprávněné, přímo legendární místo v boji Rudé armády proti fašistickým agresorům. Město uznávané jako místo zrodu socialistické revoluce představovalo baštu socialismu i jako symbol začlenění Ruska mezi významné evropské země Petrem I., bylo obrovským příkladem hrdinství, kdy dokázalo 900 dní a nocí bránit se proti snaze hitlerovců dobýt a likvidovat město. Ve zvláštní zprávě O blokádě Leningradu uvádí Hitler svůj osobní cíl: „Zpočátku zablokujeme Leningrad a potom zničíme město dělostřelectvem. Až vstoupíme do města, odvezeme odtud vše, co zůstalo živé, srovnáme Leningrad se zemí a úsek severně od města předáme Finsku.“ Avšak německé očekávání snadného obsazení Leningradu, které mělo podpořit Němci předpokládané protibolševické povstání obyvatel, se nenaplnilo. Němci očekávali, že po dosažení Leningradu v něm dojde k protisovětskému povstání. Skutečnost však byla opačná. Obránci Leningradu za výrazné pomoci civilního obyvatelstva německý nápor odrazili a způsobili agresorům značné ztráty. Utrpení a osud Leningradu během obklíčení města měl nesmírnou politickou důležitost jak pro jeho obránce, tak i pro sovětský národ jako celek. Úspěšná obrana města a jeho konečné osvobození měly ještě větší dopad na morálku země.
Během počátečního období války v roce 1941 Leningradský a Severozápadní front Rudé armády dokázaly zastavit nápor německé operace Barbarossa. Rudá armáda urputně bránila přístupové cesty k městu, zastavila německé jednotky na jižním předměstí, zmařila německé pokusy zcela obklíčit město od východu. V listopadu 1941 provedla první úspěšnou protiofenzívu ve válce proti wehrmachtu u Tichvina a Volchova. V průběhu bojů vyčerpala skupinu armád Nord tak, že to donutilo Němce, aby přešli do obrany v celé leningradské oblasti.
Leningrad, kde kromě vojsk určených k jeho obraně žilo přes dva a půl milionu obyvatel, byl pro německé velení strategickým cílem. Když se nepřítel nedokázal zmocnit města přímým útokem, začal je barbarsky odstřelovat z děl. Od 4. září do 30. listopadu odstřeloval město 272krát (celkem 430 hodiny). Leningrad byl vystaven také prudkým náletům. Od září do listopadu uskutečnilo německé letectvo asi sto náletů a na město svrhlo desetitisíce zápalných i trhavých pum. V těžké situaci na podzim 1941 Leningradský front, kdy město bylo sevřeno blokádou, zmařil německé pokusy rozbořit město leteckými údery a zničit lodi Baltského loďstva. Velký podíl na tom měla také obětavá činnost jednotek místní protivzdušné obrany.
Blokáda Leningradu ze souše pronikavě zhoršila zásobování ve městě a na frontě. Orgány řídící obranu města musely v nejtěžším období zimy 1941/42 snižovat příděly základních potravin. Od 20. listopadu byly zavedeny nejnižší příděly chleba - 250 gramů dělníkům a 125 gramů zaměstnancům a vyživovaným osobám. Nastal hlad a mezi obyvatelstvem se zvýšila úmrtnost. Leningraďané však přesto napnuli všechny síly k boji s nepřítelem a překonávali těžkosti i strádání. Dělníci za dělostřelecké palby, leteckého bombardování a s prázdnými žaludky dále pokračovali ve výrobě zbraní a střeliva. Státní výbor obrany a ústřední výbor strany podnikaly opatření k ulehčení situace obleženého města. Na základě usnesení Státního výboru obrany o přepravě nákladů pro Leningrad byla přeprava organizována po Ladožském jezeře - „cestě života“. Rovněž lodě Ladožské válečné flotily a říční paroplavby město zásobovaly a podílely se na odsunu hlavně dětí do bezpečí. Přeprava probíhala za mimořádně obtížných podmínek a nepřetržitých útoků německého letectva. Během podzimu bylo po jezeře do města dopraveno přes 60 000 tun nákladů, převážně potravin. Vojska Leningradského frontu obdržela 5 400 karabin, 1 200 kulometů, 10 000 dělostřeleckých nábojů, přes 100 000 ručních granátů a 3 miliony kusů různého střeliva. Dále bylo přes 6 000 tun potravin, zbraní a střeliva do Leningradu dopraveno letadly.
Omezený objem vodní a letecké přepravy však nedokázal nahradit běžnou potřebu potravin a válečného materiálu. Občané města museli prožít v blokádě drsnou zimu, avšak vytrvale bojovali a pracovali. Situace v Leningradu počátkem léta 1942 byla ovlivněna aktivitou vojsk Leningradského a Volchovského frontu, která v tuhých bojích od ledna do června poutala skupinu armád Nord a usnadnila tak činnost Rudé armády v zimním útoku u Moskvy, zmařila hitlerovský plán na dobytí Leningradu i spojení německých a finských vojsk. Nepřítel po velkých ztrátách byl přinucen na leningradském úseku fronty přikročit k opevňování obranných postavení.
Vojska skupiny armád Nord neměla sílu obnovit v nejbližší době útok na Leningrad. Na jaře a počátkem léta 1942 se všechny německé strategické zálohy přesunuly na jih pro zajištění a realizaci připravované hlavní operace na jižním křídle východní fronty.
Na jaře 1942, kdy se dopravou po ladožském jezeře zlepšilo zásobování města potravinami a pohonnými hmotami, přikročily orgány odpovídající za obranu Leningradu k odstraňování těžkých následků blokády. Především byly podniknuty kroky ke zlepšení zdravotního stavu a práceschopnosti obyvatelstva. Zaváděl se pořádek do zdravotnictví a obnovovalo se komunální hospodářství, hlavně vodovod a městská doprava.
Vojenská rada Leningradského frontu vydávala rozkazy vojákům z hlediska obrany a také stanovila výrobní úkoly závodům a stavebním organizacím. Velký význam pro mobilizaci vojáků, ke zvýšení aktivity a vytrvalosti a pro upevňování víry ve vítězství nad nepřítelem měla práce stranických a komsomolských organizací. Intenzívně se pracovalo na posílení obranných postavení u Leningradu. Podle plánu vojenské rady měla do konce roku každá armáda a vojenský svazek vybudovat dvě operační pásma a hned za nimi byl zřízen systém vnitřní obrany města, rozdělený na čtyři úseky. Byla vybudována opevnění polního typu a praporní rajony připravené k obsazení polními vojsky. Městské obranné sektory tvořily systém opěrných bodů a zahrnovaly budovy a území továren připravené ke kruhové obraně. V létě a na podzim vytvořili Leningraďané přes 8 100 kulometných a dělostřeleckých palebných ohnisek, vyhloubili přes 1 500 okopů, zřídili 200 velitelských stanovišť a pozorovatelen, postavili 17 km barikád a vykopali 25 km protitankových příkopů.
Předpokládalo se, že v případě bezprostředního ohrožení dostane velení navíc od Baltského loďstva 24 praporů námořníků, od polovojenské protipožární ochrany 22 střeleckých praporů a od milicí 12 praporů. K palbě na pozemní cíle v obvodu města bylo určeno 14 oddílů protiletadlového dělostřelectva.
Tak se systém polních opevnění v pásmech všech armád frontu zdokonalil a území Leningradu i jeho předměstí bylo prakticky přeměněno v souvislý operační prostor.
Zimní přestávky využila protivzdušná obrana ke zvýšení bojové připravenosti leteckých, protiletadlových, dělostřeleckých a světlometných útvarů a jednotek vojsk protivzdušné obrany.
Vedle organizačních opatření - vytvoření armády protivzdušné obrany - přispěla k jejímu posílení skupina leningradských inženýrů v čele s S. B. Kobzajevem, která navrhla podstatné zlepšení radiolokátoru Redut (Rus 2). To umožnilo za každého počasí a v každé denní i noční době zjišťovat nepřátelská letadla blížící se k Leningradu a ničit je prostředky protivzdušné obrany. Počet náletů se pronikavě snížil. Němci však pokračovali v barbarském ostřelování města dalekonosnými děly. Aby bylo možno v tomto směru čelit nepříteli, byla v Leningradském frontu vytvořena zvláštní frontová protibaterijní skupina.
V březnu 1942 poslal hlavní stan Leningradskému frontu dvě letky pro řízení dělostřelecké palby. V této době byl vytvořen balonový oddíl, dvě zvukoměrné baterie a dva oddíly dělostřeleckého měřičského průzkumu. To umožnilo zlepšit průzkum palebných postavení nepřátelských baterií a lépe řídit palbu protibaterijního dělostřelectva. Již v červnu 1942 nastal v boji s německým dělostřelectvem obrat. Intenzita ostřelování se snížila na třetinu až čtvrtinu. Oslabené ostřelování města bylo důsledkem toho, že sovětská vojska převzala iniciativu v protibaterijním boji. 5. června přijala vojenská rada Leningradského frontu usnesení O nezbytných opatřeních v Leningradě. Podle něho bylo nutné dokončit evakuaci práce neschopného obyvatelstva, odvést průmyslová zařízení, posílit vojskovou obranu a další opatření. Velký význam přikládali vedoucí činitelé vytvoření zásob potravin, zabezpečení města palivem a elektrickou energií, zvýšení početního stavu a technické vybavenosti leningradského frontu. Úspěšné řešení naléhavých problémů záleželo do značné míry na úsilí ladožské válečné flotily a Severozápadní říční paroplavby. Byla přijata řada opatření k budování nových přístavišť a ke zvýšení počtu nákladních člunů.
Z knihy „Velká vlastenecká válka…“, autor Dr. Václav Šůstek
