Bienertův českomoravský stát již v roce 1945, 6, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Bienertův českomoravský stát již v roce 1945, 6
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Richard Bienert a jeho plánovaný projev ke vzniku Českomoravské republiky
Následující doslovný přepis připravený R. Bienertem patrně již 4. května 1945 měl v pražském rozhlase informovat českou veřejnost i okolní svět s plánem na vznik Českomoravské republiky, kdy Slovensko již bylo pod pravomocí československé vlády se sídlem v Košicích a slovenské území bylo osvobozeno sovětskou armádou. Z této reality vycházel i název projektovaného, ale neuskutečněného státního útvaru na území západního Československa. Pokud by se zmíněný plán zdařil, hrozilo rozdělení Československa na východní a západní část. Nyní se již věnujme provolání, které mělo být 5. května přečteno v rozhlase:
„Důstojný postoj českého národa v uplynulých více než šesti letech, ovlivňovaný vzpomínkou na pohnutou a velikou minulost, zapříčiněný silnou a rozvinutou kulturní úrovní a hluboce zakořeněné uvědomění všech vrstev, pohnuly podepsané členy vlády, aby se mými ústy obrátili v zájmu klidného vývoje na Vás a tlumočili Vám v těchto hodinách osudových pro příslušníky obou národů, co považují za naléhavé a nezbytně nutné pro udržení klidu a pořádku.
Činím tak jako říšskými místy uznávaný, zákonný reprezentant národa, jako Čech a čestný muž. Jsem co nejupřímněji přesvědčen, že takto jednaje, jednám jako by jednal státní prezident dr. Emil Hácha, který mne pověřil svým zastupováním, pokud by toho jeho zdravotní stav vyžadoval a kterému bohužel těžká nemoc znemožnila - nyní již trvale - výkon úřadu.
Z rozhlasových a tiskových projevů odpovědných činitelů z poslední doby vyplývá, že nastala obtížná situace pro vedení Říše. Mocenské postavení Říše je ohroženo a - viděno z hlediska situace celkové - stává se pochybnou říšská ochrana Protektorátu. Je nutno v budoucnosti počítat s novou radikální politickou úpravou v našich zemích.
Podle našeho názoru je proto nezbytné, aby se ihned stala tato prozatímní opatření
1. Zjišťuje se, že státní prezident dr. Emil Hácha je trvale neschopen vykonávat svůj úřad. Funkce státního prezidenta přecházejí nadále na předsedu vlády Bienerta, který již byl k tomu zmocněn.
2. Předseda vlády Bienert ve funkci zástupce státního prezidenta prohlašuje, že protektorát Říše na území Čech a Moravy zaniká.
3. Následkem toho zjišťuje předseda vlády jako zástupce státního prezidenta i jménem vlády, že orgány říšské správy Protektorátu přenechávají autonomním orgánům další správu země. Německé výkonné orgány se zdrží jakékoli ingerence do vnitřní správy bývalého protektorátu a jakýchkoli činů proti obyvatelstvu a orgánům, jež se ujmou správy. Zvláště se žádá okamžité propuštění politických vězňů a internovaných, jako i zastavení veškerých výkonů rozsudků smrti.
4. Prozatímní funkci vlády bude nadále vykonávati jako úřednický sbor dnešní vláda, z níž budou vyřazeni a) ministr hospodářství a práce dr. Walter Bertsch, b) ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, c) ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý.
5. Tato vláda učiní ze své strany za přispění dalších autonomních orgánů českého národa vše, aby byl udržen klid a pořádek.
6. Za Říši převezme odpovědnost za splnění těchto požadavků reprezentant Říše a dále velitel branné moci na území bývalého Protektorátu.
Všechno toto se děje za předpokladu, že bude zachován úplný klid a pořádek.
Neodpovědné ujímání se moci jednotlivci odstraňte a přenechte provedení povolaným činitelům.
Richard Bienert, předseda vlády a ministr vnitra dr. Jindřich Kamenický, ministr dopravy a techniky JUDr. Josef Kalfus, ministr financí dr. Jan Krejčí, ministr spravedlnosti“.
---
Při letmém pohledu na Bienertovu deklaraci o vzniku českomoravského státu zjišťujeme, že Bienert, ač není hodnocen kladně, přece jen nesl na trh vlastní kůži, nevěděl, zda výsledek bude pozitivní či negativní. Na německé straně snadno poznáme germánskou lest. V deklaraci se sice mluví o garantu bezkonfliktního předání moci, ale nikdo není konkrétně uveden.
Z řady souvislostí se lze domnívat, že kdyby se celá akce zdařila, hlásil by se k ní K. H. Frank, ale ten nebyl čestným partnerem. Vždyť ještě 1. a 2. května nařizuje popravy českých vlastenců, nyní se chtěl očistit z válečných zločinů pozdním alibismem při tzv. předávání moci. Věděl a souhlasil s tím, že Bienert přečte deklaraci v rozhlase, ale předání rozhlasu nezajistil. Věděl, že 5. května, na počest R. Bienerta budou vyvěšeny čs. vlajky.
Protektorátní ministři 4. a 5. května po oficiálních pojítkách nařizují městským a obecním úřadům, poštám a železničním stanicím vyvěsit čs. vlajky a prapory, zavést český jazyk jako jedinou úřední řeč a nebrat německou inflační měnu. Frank přitom nezakročil, když němečtí vojáci, zejména příslušníci SS, stříleli české občany když se ozdobili čs. vlaječkou a jen se divil, když Češi zvedli holé ruce, někdy i zbraně proti okupačnímu teroru a perzekuci.
Dílčí kapitulaci německých vojsk v Praze podepsal německý generál Toussaint, ale ten měl jen omezenou regionální pravomoc nad Prahou a navíc se mu nepodřizovaly žádné oddíly SS. Kdo mohl být reálným „směrodatným zástupcem říše“, byl polní maršál F. Schörner, ale ten vydal rozkazy k potlačení povstání a dokonce nechal popravovat i své vojáky, někdy i po datu kapitulace, když nechtěli bojovat, případně vyjednávali s českými revolučními národními výbory, případně se chovali zbaběle, tedy nevojensky.
K. H. Frank sliboval bezkonfliktní předání moci, ale byla to jen fráze, podobná výroku Adolfa Hitlera, že „nás bere pod ochranu“. K. H. Frank byl dokonce tak drzý, že se domníval, že o osudu českého národa bude rozhodovat mezinárodní komise, složená z Velké Británie a Francie i Německa, tak jako v Mnichově v roce 1938. Věřil v platnost Mnichovského diktátu.
Závěr
Politická reprezentace vládnoucí v Československu v letech 1918-1939 byla vývojem mezinárodní situace a chováním Francie hluboce zklamána. Tehdejší svět se dělil na francouzsko-anglický blok, měl parlamentní formální demokratické zřízení, které však neplatilo v koloniích.
Druhý blok tvořily autoritativní diktatury militaristického, fašistického typu, vedené nacistickým Německem s nejextrémnější formou fašismu. Československo patřilo do demokratického tábora, ale při mnichovském diktátu bylo z něho vykopnuto. Francie a Velká Británie se za svého spojence nepostavily a nechaly ho na pospas německému nacismu, polskému sanačnímu režimu a horthyovskému Maďarsku. Autoritativní státy Československo likvidovaly. Pro českou veřejnost platila politologická poučka a závěr, že pro Československo není v kapitalistickém světě místo. Vznikne z toho nejprve námět, později realita s úkolem hledat jinou zahraničně politickou orientaci. Byly tady ještě další důsledky.
S podrobením českých zemí část politické reprezentace nesouhlasila a svůj odpor realizovala formou domácího a zahraničního odboje. Symbolem je prezident dr. E. Beneš. Druhá část se snažila přizpůsobit a dokonce i více či méně kolaborovala, symbolem je dr. Emil Hácha. Nikdy si nepřipouštěl negativní úlohu, po životních zkušenostech z rakousko-uherské monarchie byl přesvědčen, že když se zřekneme samostatného státu, zachráníme tím národ. Český národ přece existoval i za Habsburků a vlastní samostatný stát jsme neměli. Jakmile se stane realitou, že politicko-mocenská reprezentace uplatňuje své vedoucí postavení v národě na dvou protilehlých barikádách, říká si o porážku.
Navíc, česká politická reprezentace z let předmnichovské republiky vycítila relativně včas, že Francie Československo zradí. Francie a také Velká Británie mimo článků v novinách, neudělaly nic proti tomu, když se Hitler začal připravovat na novou světovou válku. Ustupovaly mu všude, kde to jen bylo možné, nechaly ho zavést všeobecnou brannou povinnost, vyrábět tanky a letadla, zrušit parlamentní systém, pronásledovat Židy a dokonce obsadit demilitarizované pásmo v Porýní, později i obsadit Rakousko a české pohraničí.
Demilitarizované pásmo podél Rýna, to byla záležitost Francie a ta nic neudělala. Vznikla tedy v české veřejnosti oprávněná otázka: Co udělá Francie pro Československo, když nic neudělala pro sebe? Odpověď byla jasná - nic. A přesně to se stalo. Část české politické reprezentace si z této reality vyvodila závěr: Západ si přeje, případně se s tím již smířil, že nacistické Německo bude hegemonem ve střední Evropě. A začala se tomu přizpůsobovat.
To byl myšlenkový základ pozdější kolaborace, která záhy prohlašuje: „...musíme se podrobit, jinak hrozí zánik“.
Český národ přinesl dodnes nedoceněnou oběť, aby zachránil mír, odevzdal své pohraničí bez boje. V roce 1939 nebojoval ani o zbývající okleštěné území. Příhraniční Němci a Německo samo dostali vše, o co žádali.
Češi byli pevně přesvědčeni, že Německo druhou světovou válku prohraje a logickou cestou vyvodili, že potom by zase Němci měli předat moc bez prolévání krve. To se ovšem nestalo. Moc nebyla předána, naopak bylo vyvoláno střetnutí v květnu 1945. Rozhodně to nebyl dobrý vklad pro další léta neválečného soužití po roce 1945. Opět se opakovala situace z let 1918-1938.
Němci pochopitelně nemohli mít v demokratickém státě dominantní postavení, to by odporovalo zásadám parlamentního systému. Ztrátu hegemona vždy, v roce 1918, ale i po roce 1945, považují za perzekuci, za útisk. Hovoří o kolektivním trestu, opomenuli, že pro Čechy byla kolektivním trestem skutečnost, že se museli podílet na první světové válce, kterou nechtěli a museli žít v podmínkách teroru a perzekuce po celou dobu okupace 1939-1945. Po válce se však bral ohled na antifašisticky orientované Němce.
Politická reprezentace z meziválečné republiky přišla během okupace o své silové mocenské prostředky, o armádu, policii a četnictvo. Zejména, když část policie a četnictva byla přinucena a nebo sama kolaborovala. Uvedené mocenské prostředky nebylo možno v plném rozsahu v roce 1945 obnovit, nemohla je tedy nasadit v únoru 1948.
