Bienertův českomoravský stát již v roce 1945, 4 Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Bienertův českomoravský stát již v roce 1945, 4
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Okupace Prahy si vyžádala první oběť na lidském životě. Ještě v nočních hodinách 15. března 1939 vnikla do budovy rozhlasu přepadová skupina německých vysokoškoláků, aby rozhlas dostala pod kontrolu. V době, kdy již nacističtí reportéři jásavě oslavovali vpád německých jednotek do Prahy, vyskočil z okna na vnitřní dvůr hlasatel Pavel Donner, Slovák, který se nemohl smířit se zradou slovenských klerofašistů, se zánikem Československa. Německá bezpečnostní služba o něm měla patrně již z dřívějších dob informace o jeho antifašistickém myšlení a nařídila jeho vypátrání, zatýkací komando přišlo již pozdě.
Nelze si však dělat iluze o všech pracovnících rozhlasu. Žurnalisté Kříž, Werner, Jaroš, Opluštil, Rejtárek a později i Emanuel Moravec, se ochotně propůjčovali k nacistické a kolaborantské propagandě.
Nacisté se nezřekli svého vlivu na vysílání ani v květnových povstaleckých dnech. Schörnerův štáb vyslal do Prahy skupinu svých propagandistických a zpravodajských důstojníků, aby vytvořili náhradní vysílací studia, nějaký čas pracující také v Černínském paláci. Vysílali v českém jazyce především falešné informace, aby se omezil rozsah povstání, podporovali Bienertovu akci tzv. Českomoravské republiky, vysílali klamné informace o postupu americké armády v domnění, že tím podpoří pravicově-konzervativní kruhy protektorátní reprezentace. V němčině potom organizační a taktická sdělení pro německé jednotky.
Je pravda, že různé protiněmecké a protiokupační nálady se v různé míře a intenzitě objevovaly mezi českými zaměstnanci rozhlasu. Po květnovém povstání se mnozí rozešli do nejrůznějších politických stran, do národně socialistické, lidové a sociálně demokratické a z nich se lepily a dodatečně konstruovaly organizace, označované za ilegální a přispívající revoluci. Vznikla z toho dost nejasná situace a motanice.
Ilegální organizace v rozhlase
Gestapo zatklo a nechalo popravit několik pracovníků českého rozhlasu v Praze. Nečinilo by tak, kdyby tu nebyly ilegální aktivity. Zahynul ing. Stanislav Singer, který měl spojení s ilegální skupinou KSČ. Nacisté umučili a popravili řadu zaměstnanců, zahynul dr. František Kocourek, upozornil na sebe širokou veřejnost svým ironickým popisem německé přehlídky na Václavském náměstí. Zahynuli také ing. Antonín Slavík, Milena Balcarová, Josef Weis, Jiří Lobosický, Gertruda Martinetzová i Zdeňka Walló, oběť rasové perzekuce.
Gestapu se podařilo likvidovat podzemní skupinu kolem ing. Kleinera a v roce 1942 ho nechala popravit. Také rozhlasoví technici Vokáč a Cimrhakl byli zatčeni a popraveni. Gestapo vypátralo i činnost K. Stahla a jiných osob. Nepovolené osobní styky směřovaly do řad protektorátní policie na Vinohradech a na jednotlivce v zemském úřadě. Občas se dařil i styk s partyzánskou skupinou Táborité.
Komunistickou ilegální organizaci v rozhlase vytvořili J. Čejka, J. Hájek, A. Smetana, J. Zelenka a jiní. Ilegální Rudé Právo zajišťoval Šidlák starší a Struna, patrně i další lidé. Koncem dubna se ustavila organizace navazující na program národních výborů a Národní fronty, i když tu občas vládla poněkud nejistá politická orientace. Nicméně se tu angažovali dr. Mirko Očadlík, hudební vědec, J. Krása, M. Disman. dr. Zd. Morávek, dr. Remeš, J. Randýsek, Zd. Dvořák, L. Soukup a J. Šváb.
Z nich Lumír Soukup udržoval spojení s tiskovým referentem Lumírem Čivrným z České národní rady.. V posledních dnech války se prosadila tendence po sjednocování různých ilegálních i poloilegálních skupin a jednotlivců, bylo tomu tak i v rozhlase, pod symbolickým názvem Olga.
O rozhlas měl zájem také občanský (nekomunistický) odboj. V polovině dubna 1945 se hlasatel Mančala sešel s mluvčím organizace „Bartoš“ a od podplukovníka Bürgera dostal pokyny pro případný státní převrat. Nebyl to však pokyn k zahájení povstání, jen pohotovost a příprava.
Protektorátní administrativa
Protektorátní administrativa, označovaná za protektorátní vládu, neměla charakter a vlastnosti vlády, byla jen sloužící, podřízenou kolaborantskou složkou politicko-mocenského systému nacistického Německa na půdě Čech a Moravy. Reprezentovala kolaborantskou část české pravicově konzervativní společnosti a také měla zájem o vliv v celoprotektorátním rozhlase. Koncem dubna již vyjednával R. Bienert s K. H. Frankem projekt tzv. Českomoravské republiky. Slovensko již v žádném směru nepřipadalo ani v úvahách do kompetence Prahy, rozhodující vliv tu měla čs. vláda v Košicích a sovětská armáda stabilizovala poválečné poměry. Proto název, určený jen pro Čechy a Moravu.
K. H. Frank se formou vyjednávání potřeboval dostat z kategorie válečných zločinců, současně chtěl zabránit odsunu příhraničních Němců, župu Sudety uchovat jako autonomní administrativní celek s možností zůstat součástí Říše. Pod vlivem reálné situace byl tlačen k vyjednávání, pod tlakem maršála Schörnera však k boji. Německá armáda chtěla volnost cest, odmítala kapitulovat do sovětských rukou, prodlužovala válku a mířila do Bavorska. Čechům nechtěla postoupit žádnou pravomoc, očekávala protiokupační aktivitu.
Richard Bienert (1881-1949), bývalý vysoký policejní důstojník, od roku 1942 protektorátní ministr vnitra a od 19. ledna 1945 předseda protektorátní vlády, reprezentoval kolaborující část české veřejnosti a pochopitelně se v jednání s Frankem snažil udržet kontinuitu pravicově konzervativní a kolaborantsky orientované reprezentace, tak jak ji představovala osoba dr. Emila Háchy.
Kapitalistický řád by byl pochopitelně zachován, levicově zaměřené síly se neměly dostat k moci. Usiloval o včasné předání moci, obával se, že ho lid a KSČ předběhnou, že povstání již začalo na Moravě a ve východních Čechách a K. H. Frank stále váhá. Rozhodl se jednat. Jeho reformovaný režim měl svého sociálního nositele v kolaborantech. Stačí jen uvést organizace, o které se uvedený systém opíral. Působilo tu Národní souručenství, které mělo 4 miliony členů, ze zákona povinné Kuratorium pro výchovu mládeže s dalším 1,5 milionem členů, Česká liga proti bolševismu, Svaz zemědělství a lesnictví, opět s povinným členstvím každého, kdo vlastnil více jak 0,5 ha půdy. Působila tu Veřejná osvětová služba, Arijská pracovní fronta, Organizace Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Český svaz válečníků z první světové války, Národní árijská kulturní fronta, Národopisná Morava, Svatoplukovy gardy a jiné drobnější kolaborantské skupiny.
I když víme, že u mnoha lidí bylo členství podmíněno strachem, bylo vynuceno zákonem, např. v Kuratoriu pro výchovu mládeže, či bylo zcela formální, přece jen nás zarazí skutečnost, že ve všech uvedených organizacích byl placený aparát, čítal více jak 6 000 osob. K tomu je nutno přičíst kolaboranty z podnikatelské sféry a podle nacistických údajů i na 200 000 Čechů žádajících přiznání k německé národnosti a konečně, lze tuto neblahou statistiku doplnit o členy protektorátní správy, četnictva, policie, s různým stupněm provinění proti národní cti. Soudní vyšetřování vedené k potrestání válečných zločinců a kolaborantů v Československu muselo projednat 130 000 případů a odsoudit 33 463 osob.
Další byli z řad Němců a jiných národností. Všechny uvedené složky obyvatelstva tvořily sociálního nositele pro Bienertem plánovanou Českomoravskou republiku. Všichni měli zájem na kompromisu a evidentní nezájem na vyšetření své činnosti za okupace. Největší zájem na pokračování své kariéry měla vrstva podnikatelů a také exponovaní příslušníci protektorátního četnictva, policie a vládního vojska a pochopitelně úředníci protektorátního aparátu, zhruba 120 000 osob. Perspektivu viděli v kompromisu a možnosti se osvědčit ve prospěch poválečné pravicové republiky a prospěch z angažovanosti v květnu 1945. Sociální základna to byla dosti velká a nelze si tedy dělat iluze o posledních dnech války.
