Bez diskusí
Bez diskusí
Marek Řezanka
Kdys dávno v zemi temných blat,
kdy ovládly ji zrůdy,
že radno bylo nezpívat,
a zahodit své dudy,
k moci se hrozný netvor dral,
plamen mu ze hlav šlehá,
rozumu mnoho nepobral,
a chyběla mu něha.
Ten netvor přál si krev a svár:
Vadil mu ten, kdo myslí,
kdo nebude chtít děs a zmar,
a chce být nezávislý.
Takový člověk byl jak vřed,
neb neohýbá záda,
neříká pádu cesta vpřed,
nedělá, co saň zadá.
Netvora má se každý bát,
a poslouchat, co káže.
Drak nebyl zvyklý na případ,
kdy vzepřou se mu stráže.
Malíř, jenž tvořil velmi rád,
našel si nová plátna:
Maloval louky plné stád,
kde děla nejsou platná.
Maloval řeky, vodopád,
lesy, v nichž slunce svítí,
maloval život, jeho klad,
a velebil chuť k žití.
Maloval křídla holubic
i zobák s ratolestí.
Netvor dal spálit stovky skic,
že bylo na nich štěstí.
Kdo totiž válku touží vést,
ten nechce moudré lidi.
Jen ty, jimž bude vládnout pěst.
On humor nenávidí.
Nemůže symbol míru snést,
když k zabíjení velí.
Malíř maloval na protest
mírové akvarely.
Kde mír se může terčem stát,
a holubice vadí,
tam u moci je desperát,
k němuž se plazí hadi.
V takové zemi nelze žít,
tam každou radost dusí.
Netvor chce duši zpeněžit,
což jde jen bez diskusí…
Bez jakéhokoli zastání
Dnes a denně může většina občanů pozorovat úděsné vakuum, v němž lidem chybí jakákoli opora hájící jejich práva.
Náměstkyně pražského primátora, Alexandra Udženija (ODS), v nestřežené chvilce rozhořčení z politického podrazu Víta Rakušana, který zahájil kampaň proti premiérovi, který přikryl jeho roli v kauze Dozimetr, vyjevila národu, jak to v politice skutečně chodí. Že totiž jsou si všichni v koalici vědomi stavu, kdy občanům vládnou jedinci podezřelí z jednání kriminálního či jedinci neschopní, ale v zájmu zachování svých funkcí zúčastnění drží basu, mimo jiné i proto, aby jednou do basy nemuseli: „Myslela jsem si, že mě v politice už nic nepřekvapí, ale považte: Kauzy, které by ostatní politiky stály jejich kariéru, podivní sponzoři, neschopní ministři, ambiciózní pan Síkela, neustále sílící ‚antiRakušan‘ frakce ve STAN... A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho…“
Paní Udženija tak podtrhla stav, kdy je dovoleno držet u moci politiky, kteří již dávno být politiky nemají – a kdy kritici vlády sklízejí nálepky „dezolátů“.
Petr Fiala možná pozdě lituje, že pana Rakušana v kauzách pana Mlejnka či mobilu se šifrováním typickým pro komunikaci bandy pana Redla kryl. Nyní se mu to vrací – například s kauzou „opomenutého“ milionu korun:
„Až do vašeho dotazu jsem si bohužel neuvědomil, že účet v družstevní záložně znamená nějaký podíl. Já to bral jako běžný bankovní účet.“
Petr Fiala se hájí neznalostí, která v případě premiéra republiky přímo křičí. Když se může mýlit premiér, mohou i běžní občané? Jakým příkladem jim předseda vlády vlastně jde?
Do třetice všeho, Ústavní soud zamítl návrh poslanců ANO na zrušení loňské novely zákona o důchodovém pojištění – a argumentoval přitom hrozbou značných hospodářských škod. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Obávám se, že kdyby měl Ústavní soud řešit hrozbu ekonomických škod, musil by především vydat zákon o okamžitém konci Fialovy vlády, za jejíhož působení patříme k zemím s nejvyšší inflací, a náš státní dluh láme smutné rekordy. Ústavní soud nemá posuzovat politiku, nemá hodnotit, co si myslí, že je škodlivé či prospěšné, ale má se zaměřit jen a jen na právní stránku věci, což svým rozhodnutím neučinil – a poškození důchodci tak právem cítí křivdu.
Potřebujeme instituci, která v případě, že je spor mezi zájmy vlády a většiny občanů, přihlédne k občanským zájmům. Tři ústavní soudci tak učinili: Jan Svatoň, Pavel Šámal a Josef Fiala. Pavel Šámal konstatoval: „Většina pléna se zde nijak nevypořádala s argumentem nezměnitelnosti výše valorizace, a to právě z hlediska nabytých práv. Tento okamžik přitom nastal v lednu 2023 splněním zákonných podmínek, respektive v únoru oznámením míry inflace ČSÚ. Od tohoto okamžiku nikdo kromě zákonodárce, tedy toho, kdo dané pravidlo sám vytvořil, nebyl oprávněn měnit právní následky pro vznik či výši nároku. Jinými slovy, již po splnění zákonných podmínek a vyhlášení míry inflace byla věc právně uzavřená a právní vztah již s konečnou platností vznikl, což by mohlo dokonce nasvědčovat pravé retroaktivitě.“
Kabinetu Petra Fialy nelze věřit nos mezi očima – a je potřeba, aby většina z nás to nejenom pochopila – ale současně i přestala být ve svém odporu pasivní (aktivitou se samozřejmě nerozumí násilí). Výše popsané poměry totiž nejsou vizitkou ani demokracie, ani právního státu.
Když toto orámujeme pálením kalendářů proto, že propagují symboliku míru, a nikoli symboliku vlčího háku či černého slunce, která v naší společnosti již zřejmě nikomu v jejím čele nevadí, dospějeme patrně k závěru, že s Fialovou vládou v čele cesta k ničemu dobrému nevede. Rozhodně k ničemu, za co stojí za to bojovat.
