Jdi na obsah Jdi na menu
 


Básník v duchovním dění Evropy Julius Zeyer, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

10. 8. 2020

Básník v duchovním dění Evropy

Julius Zeyer

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Byla jsem tehdy v kvintě. Z útrap protektorátu, který nás nepřestajně sužoval, mě zachraňovala četba. Zvláště jsem měla ráda knížky od  Julia Zeyera. A chtěla jsem, aby je četli i mí spolužáci.  Nedávno  jsem se octla v podvečer v kulturním domě na Střelnici, kvůli utajenému  čtenářskému kroužku. Potkala jsem tam skupinu spolužáků. Byli rozjaření a kupovali si lístky  do biografu. Na německý film, na který jsem zásadně nechodila. A s jakousi mužskou rozpustilostí obdivovali plakáty se svůdnými německými filmovými hvězdami, Zarah Leander a Marikou Roeck. Nahněvali mě. A tak když na mne přišla řada s mluvním cvičením, chtěla jsem ukázat, že v životě jde o víc, než co  ukazuje pochybná filmová reklama.

 

Mluvní cvičení z roku 1943:

 „Milí spolužáci, chci vám  povědět něco  o svém nejoblíbenějším autorovi, o Juliu Zeyerovi. Kdykoli mě tíží nějaká starost, nebo mě trápí nějaký zármutek, vyndám ze své knihovničky kteroukoli Zeyerovu  knížku a za chvíli  jsem  odtud na hony vzdálena  a prožívám dobrodružství  jeho hrdinů a zapomínám na všechny strasti svého života. Čerpám z něj obrazy a dojmy z různých zemí světa, romantiku, obdiv ke všemu krásnému. Z vděčnosti za to bych vám jej chtěla přiblížit. Chtěla bych, aby pro vás nebyl záhadným cizincem, jako byl pro většinu  svých současníků, ale abyste poznali celou hloubku jeho lidského i českého srdce.

 V 80. letech 19. století  se projevila v českém  veřejném životě mocná snaha po rozšíření obzoru, po  dosažení kulturně vyspělejší západní Evropy. R.1882 byla  rozdělena Karlova universita  v Praze  na nově vzniklou část českou a na  dosavadní, dlouhodobě  působící část  německou. Vynikající  čeští učenci  teď českým jazykem seznamovali  posluchače s pokrokem věd v cizině a navazovali s ním přímou souvislost. Byli mezi nimi např. T.G.Masaryk nebo  O.Hostinský. O rok později bylo slavnostně otevřeno  Národní divadlo. Stalo se tak uvedením slavnostní opery „Libuše“  od Bedřicha Smetany.  Národní divadlo  zase  rozšiřovalo a upevňovalo  naše kulturní  vzdělání a mnohostranný smysl pro  opravdové umění. I v literatuře se projevil hlad po širším rozhledu a po poznání  způsobu života moderní doby. Tehdejší literáti a básníci otevřeli svými vzornými překlady brány do velkého bohatství světové  literatury, přiblížili znalost poesie mnoha zemí. Pro svá díla volili vedle látek českých též náměty  zahraniční, exotické, cizokrajné. Necítili se pouze Čechy, ale lidmi, cítili se občany celého světa, byli to kosmopolité. Jedním z největších představitelů tohoto směru je poetický romantik a kouzelný snílek –  Julius Zeyer.

 

Narodil se 26. dubna 1841 v Praze. V bohaté patricijské rodině. Po otci,  který byl francouzského aristokratického původu z Alsaska, prý zdědil lehkou vznětlivou krev a věčnou touhu po nových dojmech a cestách. Po matce ze staré pražské  židovské rodiny snivost a neobyčejnou orientální fantazii. Vychován byl, jak se na měšťanskou rodinu té doby slušelo, německo-francouzsky. Ptáte se, kde se vzalo Zeyerovo vlastenectví? První  plamínek  českého vědomí zažehla v Juliovi stará chůva, která dětem vyprávěla české pohádky. Jistě tušíte celé to přítmí velkého, jen slabě od krbu osvětleného pokoje s kupou sedmi dětí, schoulených kolem milované chůvy. A ta jim před očima doslova kouzlí tajuplný svět statečných  hrdinů a smutných princezen, lehkonohých vil, draků a kouzelníků. A vypráví též o moudrém knížeti Krokovi a o jeho dcerách, o  kněžně Libuši a o Přemyslovi, o rytířích spících v Blaníku, o starých proroctvích. A v dětské duši se probouzí cit pro poetická vyprávění o vlasti a pro vlast samu. Bude-li Julius básníkem, bude básníkem českým.

Jinak se chlapci bavili četbou dobrodružných knížek a  jejich děje neopomenuli předvádět. Tatínek měl kvetoucí velkoobchod se dřevem, dvě parní pily, tesařsou dílnu a sklad  dřeva ve velké ohradě.  (Dnes na tom místě  stojí Wilsonovo nádraží.) V té ohradě  si hoši hráli na Indiány, stříleli z hračkářských bambitek a jako únosci spouštěli své sestry, svázané do prostěradla, z okna ve zvýšeném poschodí do dvora. Ale nebylo možno jen si hrát. Byla i  škola. A v té se Juliovi nelíbilo. Byla německá a  učitel byl hrozný  pedant. Počty Julius přímo nenáviděl. Útěchou mu  bylo pohledět z okna  ven a vidět kousek Letné a  kousek modrého nebe. S bídou se dostal na techniku, ale brzy studia zanechal. Doma chtěli, aby se věnoval obchodu a aby převzal otcův výnosný podnik. A tak mladý básník nastoupil k psacímu pultu do kanceláře. Ale místo aby pořádal účty a počítal „má dáti, dal“, listoval ve starých učebnicích a zdokonaloval se v latině a řečtině. Za trest  musel „z kontoáru“ do ohrady, k práci se dřevem. Po dvou letech práce se sekerou dostal výuční list a mohl jít do světa jako tovaryš. Bez peněz. A tak nabízel tesařskou práci v Hamburku, v Kodani, ve Švýcarsku. V Petrohradě se prý stal nečekaně z tesaře vychovatelem. Vzpomínal  na ty doby, jak byly krásné, v úvodu  k jednomu ze svých literárních skvostů jménem „Báje Šošany.“ Je to Goethovými slovy „Dichtung und Wahrheit“, báseň a pravda o autorově  životě, kus autobiografie.

 

„Valerius byl tenkrát poetou, ale nebyl ještě spisovatelem. Básně jeho byly sny a sny jeho byly básněmi. Nikdy mu nepřišla myšlenka znesvětit své vidiny černí tiskařů, prosívat je sítem gramatik, komolit je dle předpisů tak zvané estetiky a podat je pak zmrzačené, vyrudlé do rukou lhostejného, skeptického obecenstva, by nad nimi nosem krčilo a cynických kritiků, by s nimi své kejkle prováděli. Byla to krásná, krásná doba.Valerius si připnul malou torbu na ramena, vzal silnou hůl do ruky a toulal se světem. Dohnal-li jej úplný nedostatek, pozdržel se v nějakém městě, chopil se tam jakékoli práce, a když se byl nasytil a hrstku stříbrných peněz nastřádal, utekl zase ven, do širého světa, na slunce, pod stromy. Byl jako pták. Ó, jak krásně snilo se to na břehu moře, na chlumech  Alp nebo nad hladinou italských jezer. Jak dýchalo se volně ve vonné trávě na výběžcích Jury, odkud bylo vidět jak se slunce v ohromném zrcadle Ženevského jezera shlíží a jak Mont-Blanc svou tiaru z ledovců směle do nebe noří, a jak tam v divukrásném Savoysku jezero d´Annecy své jako pomněnka modré oko ke světlu otvírá...“

A v tom překrásném čase, kdy Valerius tak málo znal a tak mnoho cítil, seznámil se ve Frankfurtu s orientální kráskou, Šošanou. Se svým dědem putovala světem, hnána jako on věčnou touhou  a potřebou hledat  jí neznámý cíl. Prožije s Valeriem čarovný vztah lásky, bohužel, příliš krátký. Šošana, jak se objevila, tak také zmizela. Valerius byl  tou  ztrátou zničen. Hledal svou dívku  po celém světě. Marně. Stala se mu chimérou, vysněným přeludem. Léta minula. Valerius se vrátil do vlasti. Nejsa více poetou, stal se spisovatelem. Na svou lásku nikdy nezapomněl, nikdy nepřestal po ní  toužit, nikdy pro ni nepřestal truchlit. Z dojmů, které nastřádal, když omámen kouzelným nápojem a v její náruči „domníval se létat  nad dmoucími se moři, žhavými pouštěmi a kvetoucími ráji“, napsal „Báje Šošany.“ 

Zeyer vskutku nikdy neodložil svou  snivou  melancholii ani věčnou touhu po něčem jiném, než mohl všední život poskytnout. Nořil se do bájí šerého dávnověku, utíkal na slunný jih i na teskný sever. Na universitě studoval filologii  a estetiku, ovládal nejen češtinu a němčinu, latinu a řečtinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu, švédštinu, holandštinu a dánštinu. I novořečtinu, arabštinu a hebrejštinu. A seznámil se s mytologií slovanskou, keltskou, germánskou, se sanskrtem, islámem,s mnoha  kulturami  v čase i prostoru vzdáleného světa. S egyptskou, mezopotamskou, indickou, japonskou...

Jeho studijní cesty vedly do Vídně, do Bavorska, do Štýrska, do Švýcarska, do Srbské Krajiny, do Chorvatska, do Francie, do Švédska, do Itálie, do Tunisu, do Řecka, do Cařihradu ...  V  Rusku byl nejen v Petrohradě, ale  i na Krymu. Se zájmem všude poznával místní kulturu, krásu přírody i  umění. Důkladně studoval literaturu a muzejní sbírky k svým námětům z nejrůznějších kulturních okruhů.V cizím prostředí se mu stýskalo po domově a utvrzovalo se  jeho vlastenecké cítění, láska k českému národu, k jeho  jazyku, tradicím. Cit, který v něm v jeho dětském věku  probudila chůva, se dále  rozvinul v letech dospívání. Starší bratr, tehdy studující architektury, jej bral s sebou do vlasteneckého akademického spolku. Tam se plně  ujasnilo jeho národní uvědomění, které si nesl jako ozvěnu  z dob chůvina vyprávění. A maminka měla pro své syny a jejich názory  porozumění. 

Literární hrdina Valerius o  lásce k vlasti  vyprávěl Šošaně jako o důležité části svého života.

„..Vypravoval celé to hluboké utrpení svého lidu, vylíčil všechny ty velké postavy českého mýtu a české historie, horoval o budoucnosti, zatínal pěsti nad přítomností a jásal nad minulostí ...“

Českým vlastenectvím se zabývá i v románě „Jan Maria Plojhar.“ Také tady  najdeme autobiografické prvky. Šťastné dětství se zámožnými rodiči, chůvino vyprávění pohádek a pověstí, chlapecké snění o  životě krásném a vznešeném. Domov a svět. Bolestná setkání s povrchností, cynismem, vypočítavostí, sobectvím. Nesnesitelná, ponižující  urážka vlastního národa od odrodilce. Souboj a vážné zranění. Čistá a věrná láska, i když pro nedostatek zdraví s předčasným koncem. V krajině úchvatné italské Campagni.

Vděčnou vzpomínku na chůvu a její vypravěčský talent zaznamenal  Zeyer i v úvodu k svému „Vyšehradu“, nádherném zbásnění  národních mýtů, v kterých jsou  hrdinové  ještě  nerozlučně spjati s přírodou. „Zelený vítěz“ se jmenuje  jeden ze zpěvů „Vyšehradu“ a  znamená  okouzlení  příchodem jara, luční květinou, lesem, oblakem, pramenem... .Vystupují tu Krokovy dcery, za Tetou přichází  Zelený vítěz (zosobnění jara), za Kazi nebojácný silák  Bivoj. Maryna  Hradilová, vedoucí   školy  taneční rytmiky v Hradci Králové, dala Zeyerův text svým žačkám  přečíst, když  měly na veřejném vystoupení  tancem vyjádřit „Jaro“, skladbu Josefa Suka. Patřila jsem mezi ně.

A nyní vyjmenuji několik Zeyerových děl, která bych vám zvláště doporučovala přečíst.

Na prvním místě je to již zmíněný cyklus  epických básní „Vyšehrad“, dále „Čechův příchod“,„Griselda“, veršovaná povídka o osudech exulantů po nešťastné  bitvě na Bílé hoře, půvabné  příběhy „Z letopisů lásky“, ohlas starofrancouzských zpěvů s názvem „Karolinská epopeja“, spletitý a napínavý román ze života u dvora ruských careven, Alžběty a Kateřiny II., „Ondřej Černyšev“,  z doby rytířské čerpá „Román o věrném přátelství Amise a Amila“, napínavé je španělsko -české „Dobrodružství Madrány“ a dojímá japonská  novela „Gompači a Komurasaki“. „Obnovené obrazy,“  je třísvazkový soubor prózou psaných příběhů, podobně jako „Novely“ nebo „Fantastické povídky“.  O hledání absolutního smyslu a překonání bolestných pochyb, zklamání a deziluzí v bezcitném a banálním společenském životě  jsou „Tři legendy o krucifixu“ a „Dům u tonoucí hvězdy.“ Mezi  Zeyerova  dramata patří „Stará historie“,  „Libušin hněv“, „Sulamit“, „Neklan.“Nejsou to díla všechna. Nelze projít se Zeyerem všechna místa, která navštívil, prožít všechny příběhy, které vypsal řečí vázanou i nevázanou, veršem i prózou.

 

Jako český spisovatel za vlády rakousko-uherské monarchie Zeyer trpce prožil  historické  ponížení a  potupnou nesvobodu jak Čechů tak Slováků. Má ve svých  literárních hledáních smyslu života nejen české, ale i slovenské hrdiny. Na znamení česko-slovenské vzájemnosti zvolil i slovenské  bájeslovně pohádkové motivy a zpracoval je v působivé jevištní drama o čtyřech jednáních,   jako hru „Radúz a Mahulena“.

 

Zeyer věnoval  toto dílo Svetozáru Hurbanovi Vajanskému i těm, kteří, jak píše, „ s ním tak strastně milují lid slovenský a s ním tak hořce trpí a tak těžce snášejí.... To prosté svoje kvítí nekladu na rov bratrského národa pod Tatrami,  ale na práh jeskyně ozářené úsvitem spásonosné budoucnosti.“

Jevištní drama „Radúz a Mahulena“  začíná prologem. Dívčí postava v bílé říze sestupujese skaliska v pozadí  jeviště a mluví:

„Jsem pohádka. Kdo za mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje. Zde s těchto  olbřimých štítů po starých cestách, mechem zarostlých a listím dávných jesení zavátých, sestoupím dolů, tam v slunné nivy slovenského lidu.

Znám tůně jeho duše a pradávné jeho sny v mém nitru žijí. Vždyť stála jsem u jeho kolébky! Závojem čarným obestírám děje věků zapadlých do  mlžin paměti. Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů a lidské slzy tekou lesklou jeho tkaninou a vroucí, věčně lidská srdce bijí, tu vášnivě, tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím...

Vzhůru! ...Po starých cestách, hučícími lesy, kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu. Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru arijského toho lidu, jenž pije z Gangy. Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jarmo ještě nenese, ta nezná ještě žal, jenž nyní let již tisíc proráží nebesa, tak bez proměny, jak věčné její hory v blankyt strmí. Barnavé mračno těžkých osudů stín ještě nevrhá na slunné stráně, kde tráva větrem vlní se a jasné vody tryskají. Lid volný žije ještě v horách volných.

Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata se v záští potýkala než zrozen Radúz byl a Mahulena, o jejichž strastech dnes vám povím vše...

Jsem pohádka a rodná sestra těch, jež Ganga kojila i těch, co na iránské vysočině snily, kde nejjasnější hvězdy hoří i těch, co v skandinávských divočinách půlnoční rudé slunce znaly, i těch, co v řeckých bájích vedle dávných moří v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily, i posléz těch, co v mračných doubravách, kde druidi bledou lunu ctili, kol šedých menhírů své reje křepčily...Jsem pohádka. Dým mystický se nese přede mnou a za mnou duje vítr pravěký. ..

Kdo za mnou chodí, vidí dávné sudic předivo...Co dnes však uzří, to prosté je jako srdce mého lidu. Je prosté jako jeho tiché chatky pod zelenými grúněmi. Je chatka mého lidu prostá, věru – však zlatý věnec tam leží pod prahem: čar je to jeho vroucí básnivosti...“

Pohádka pomalu sestoupí se skal, hrajíc na housle. Když zmizí, začíná děj velkého  nebezpečí,  napětí a  velkých citů. Děj se šťastným koncem:“Ó, budou ještě pozdní pokolení si vyprávět o věrném jejich milování. Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou, Radúz a Mahulena...“

Julius Zeyer je u nás největší a nedostižný představitel romantismu, směru, který ozářil  svět  duhovými barvami nespoutané obrazotvornosti a citovosti. Drsný život jej odpuzoval svým sobectvím a svou všedností. Vlastní tvorbou  vytvářel svět mnohem krásnější. Svět, do kterého i my můžeme čtením jeho knížek  za ním putovat.“

Tím končí mluvní cvičení a  my se ptáme, co říci po létech?

 

Existuje přirozená  kontinuita duchovního vývoje, kontinuita duchovních statků a  hodnot. Výsledky práce a snažení  našich  předků  se ovšem během doby ocitají v jiných podmínkách života, než v kterých vznikaly. V jiných podmínkách  je  vnímáme  jinak, podle toho, jak odpovídají nové skutečnosti.

 V dějinách české literatury je vysoce hodnoceno Zeyerovo mistrovství, 30let trvající tvorba lyrická i epická, veršovaná i prozaická, s  dramaty a  s převahou románů a novel. Ve všch dílech  je básníkem, i jeho próza má rytmus, bohatství obrazů, metafor  a barvitou řeč. Osobitě zpracovává  starodávné i cizokrajné látky, s vášnivým živlem  lyrickým, krajinářským a kulturně uměleckým.  Ojedinělým způsobem dovršuje český romantismus, který  zahájil  K. H. Mácha. 

Zvláštní pozornosti se dostalo vyprávěčské lidovosti Zeyerova díla, která tam vstoupila s osobností chůvy. Chůva probudila poetické vlohy  malého chlapce, jak na to sám vzpomíná. Chůva se  stala kladnou  postavou v jeho literárních výtvorech. Je jich celá galerie: Estera, Zajnába, Agueda, Nunziata, Epikasta, Kalpytra, Meritma, Suntarella...Zeyerův romantismus vyrůstal z lidové básnivosti, tvořivé, ryzí, plné nadějí,  nikoli z  přesycenosti úpadkových  a dekadentních  vrstev.  

Lze akcentovat i jiný pohled. Pohled  do duše básníkovy, zmítané  pocitem marnosti a marně hledající smysl  pozemského putování. V jeho díle najdeme  i příběhy  lidí  touhy po ideálu, vyznávající  křesťanskou lásku k bližnímu, soucit, milosrdenství, oběť, cestu k čiré duchovnosti a nadpozemskému absolutnu.

Se zkušenostmi posledních let bych  ráda poukázala na Zeyerovo vlastenectví a  českoslovenství. 

Zeyer patří ke generacím 19. století, které  nám daly svým odkazem vyrůst ve víře v smysluplnou práci pro vlast a národ.  Bezprostředně po osvobození koncem srpna  roku 1945 jsem se podílela na oslavě Slovenského národního povstání přednesem  „Pohádky“ J. Zeyera s  hudbou J. Suka v provedení   filharmonického orchestru.  

Uplynulých 30 let ukázalo, že „vichr globalizace“vyvrací  a „spodní vody neoliberalismu“ podemílají tradiční hodnoty u nás i v jiných zemích západní civilizace. Zpochybněna je láska k vlasti a národu, zpochybněna je samostatnost a suverenita  národního státu. 

Pod egidou hesel jako je „boj za lidské svobody a práva“ a „za demokracii a  její ochranu“ se v současnosti  mocně šíří i masová imigrace uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky. Západní civilizace se svou kulturou je „multikulturalismem“ a pronikáním cizorodých prvků nebezpečně  ohrožena. Jsou „rasisti“  a „xenofobové“ ti, kteří to nechtějí připustit a nechtějí být „vítači“? Julius  Zeyer je výstižným příkladem autora, který organicky spojuje vlastenectví se světoobčanstvím.  Má zájem o všechny kultury světa, úctu k nim, ale to nijak nezmenšuje lásku k vlasti a ochranu kultury vlastního národa. Je příkladem interkulturního spolužití národů a ochrany  jejich kultur. Není rasistou ani xenofobem. Ale není ani „vítačem“ vpádu cizích kulturních vlivů. Je vlastencem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář