Jdi na obsah Jdi na menu
 


Banderovská apokalypsa XIV

31. 3. 2022

Banderovská apokalypsa XIV

 Jaroslav  Honzák

Naše armáda se v té době potýkala s velkými problémy. Do vojenské služby byli povoláváni vojáci ze zálohy. Výcvik nových branců, kteří nastupovali vojenskou službu po květnu 1945, nebyl na požadované úrovni a navíc většina z nich měla tuto službu zkrácenou. To vše bylo provázeno i velkými nedostatky v materiálně-technické základně. Všechny tyto faktory, včetně nechutě většiny záložníků k výkonu další mimořádné vojenské služby, měly negativní vliv na bojeschopnost vojenských jednotek. Řada těchto okolností nepříznivě ovlivňovala i nasazení našich vojenských jednotek do bojových akcí proti jednotkám UPA.

Po pravdě je třeba uvést, že tato banderovská kampaň se setkávala s příznivým ohlasem u značné části obyvatel tamní oblasti. Banderovské letáky byly ve značném rozsahu rozmnožovány a šířeny do dalších oblastí Slovenska a povzbuzovaly sebevědomí luďáckého podzemí. V těchto letácích nadepsaných: „Za Boha, národ a doktora Tisu“, bylo výslovně uvedeno, že příchod banderovců na Slovensko je předzvěstí jeho osvobození. Z dokumentů poverenictva vnitra v Bratislavě o připravovaných akcích luďáckého podzemí vyplývá, že vedoucí činitelé tzv. „Tisových pohotovostních oddílů“, se zabývají myšlenkou spojit v příhodnou dobu tyto oddíly s banderovci. Obdobným způsobem měli postupovat i stoupenci a členové „Slovenských křižáků“ a další.

Po tomto banderovském vpádu si velení armády uvědomilo, že je nutno posilovat i ostrahu státní hranice i směrem na západ. Až doposud armáda střežila hranice od Dukelského průsmyku směrem na východ k hranicím SSSR. Ostatní hraniční úseky  na severu a jihu Slovenska byly zajišťovány pouze jednotkami finanční stráže. Z rozhodnutí MNO bylo ustaveno další vojenské uskupení s krycím názvem „Otto“. Tato jednotka o síle 4 pěších praporů a rotou obrněných aut, zajišťovala velmi rozsáhlý operační prostor v celkové délce asi  200 km.  Začínal od  řeky  Popradu  a končil až u vesnic Uhla, Ulič a Nová Sedlica, kde souběžně střežily hranice další armádní jednotky.

Koncem dubna 1946 bylo na severovýchodní hranici Slovenska soustředěno velké množství našich vojenských jednotek, a to 14 pěších, motorizovaných a samopalných praporů, 2 dělostřelecké oddíly, 1 tankový prapor, letka bitevního letectva a několik dalších speciálních jednotek, rozdělených do podskupin s krycími názvy „Železo“, „Hliník“ a „Zlato“. Všechny tyto vojenské útvary byly podřízeny veliteli skupiny ZPÚ „Otto“. Na základě dosavadních zkušeností o snadné propustnosti našich hranic v této oblasti, rozhodlo armádní velení vybudovat na hranicích souvislé obranné linie s využitím široké škály ženijně-technických opatření. K posílení pěších prvosledových jednotek byla ve druhém sledu vyčleněny tankové a motorizované útvary, které by v případě nutnosti mohly být operativně přesunovány do napadených prostorů.

Podél státních hranic severovýchodního Slovenska se utvářel komplex systému ochrany státních hranic tak, aby se mohly posádky jednotlivých stanovišť podporovat kulometnou palbou a úpravou kruhových obran. Celé postavení pak bylo chráněno zátarasy z ostnatých drátů. Na nejvíce ohrožených místech byly rozmísťovány i těžké zbraně, včetně pěchotních děl. V okrajových a nepřístupných prostorách byly navíc budovány polní opevňovací objekty, dřevěné sruby se stěnami z klád, vyplněné štěrkem.

Vybudování těchto obranných stanovišť nebylo však jednoduchou a lacinou záležitostí. Vyžadovalo i značný čas, velké finanční a materiální prostředky. V té době to však bylo jediné účinné řešení, jak banderovcům ztížit jejich další výpady na Slovensko. Na několik následujících měsíců tato hraniční obrana zabránila početnějším jednotkám UPA proniknout na naše území. V souvislosti se stále se stupňující ofenzivní činností polské armády ve druhé polovině roku 1946 se jednotlivé banderovské útvary snažily probíjet na slovenské území, zpravidla bez větších úspěchů. Vzhledem k neutěšené situaci v letech 1946 – 1947 úsporná opatření postihla i resorty obrany a vnitra. Od podzimních měsíců 1946 docházelo k snižování počtu nasazených jednotek  o polovinu původního stavu.