Banderovská apokalypsa I 10, Jaroslav Honzák
Banderovská apokalypsa I 10, Jaroslav Honzák
O tom, jaké hrozivé nebezpečí představovali banderovci pro poválečnou obnovu oblastí západní Ukrajiny svědčí, že ještě ve druhé polovině roku 1945 a počátkem roku 1946 ovládaly početné jednotky UPA část hornatých a lesnatých polonin těchto oblastí. V nich měli banderovci mnoho stoupenců a sympatizantů, kteří s nimi úzce spolupracovali, zejména jim dodávali potraviny. Na postoje tamních obyvatel měli velký vliv řecko-katoličtí kněží. V té době sovětské bezpečnostní orgány NKVD pozatýkaly větší počet osob, které podezíraly ze spolupráce s OUN a UPA nebo že byly příslušníky karpatských sičovců. V této souvislosti bylo zatčeno i více řecko-katolických kněží, což následně vyvolávalo živelné bouře odporu k sovětskému zřízení. Mnoho Ukrajinců a Rusínů, kteří byli v průběhu války nasazováni na nucené práce do Německa, se po skončení války odmítalo vrátit do svých domovů. Zůstali v Německu nebo se usadili v různých evropských zemích, včetně ČSR. I značná část navrátilců, která měla negativní vztah k sovětskému zřízení, se zapojila do protisovětské činnosti, včetně vstupu do jednotek UPA.
Po skončení války se aktivizovala činnost vedoucích funkcionářů OUN v čele se Stefanem Banderou. Tento svůj štáb zřídil v Mnichově, v americké zóně v Německu. Odtud pak prostřednictvím svých emisarů řídil chod ukrajinského nacionalistického podzemí v Polsku, na Ukrajině a později i na Slovensku. Současně udržoval styky se svými pobočkami ukrajinských komitétů na různých místech Evropy, USA a Kanady. OUN byla v té době posilována velkým množstvím Ukrajinců, kteří se po skončení války usadili v řadě evropských států. Sovětské orgány usilovaly o to, aby Stefan Bandera byl vydán k trestnímu stíhání do SSSR, což se však nestalo. Bandera pak poklidně přežil pod svým krycím jménem Štěpán Popel dalších 14 let. Dne 15.10.1959 byl za nevyjasněných okolností zastřelen.
Se vznikem studené války začaly zpravodajské vojenské složky západních mocností využívat všech organizací ukrajinských nacionalistů.
V létě 1945 vyhlásilo presidium Nejvyššího sovětu SSSR a sovětská vláda širokou amnestii vztahující se na řadu trestných činů občanů SSSR, spáchaných v době válečných událostí z let 1941 až 1945. Pouze nepatrná část členů OUN a UPA využila této velkorysé nabídky k zastavení nepřátelství a udělení amnestie těm, kteří dobrovolně složí zbraně a přihlásí se u sovětských úřadů.
Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, kde banderovci měli již vybudovány silné pozice.
Po úpravě hranic mezi SSSR a Polskem zůstalo na polském území téměř milion Ukrajinců. Většina z nich žila právě v těch oblastech, které ovládaly a kontrolovaly jednotky UPA. Polská vláda tak byla postavena před otázku, jakým způsobem vyřešit tento národnostní problém a současně banderovce izolovat od ukrajinského civilního obyvatelstva. Od roku 1939 i po celou dobu okupace Polska se vystupňovala národnostní zášť a nenávist mezi Poláky a Ukrajinci, umocněná vzájemným vyvražďováním. Polská vláda proto uzavřela již počátkem roku 1945 dohodu se SSSR, aby Ukrajinci, dosud žijící v Polsku, mohli být repatriováni na území USSR. Většina Ukrajinců se však tomuto aktu bránila a tak Poláci, aby donutili Ukrajince k tomuto kroku, používali i dosti tvrdých opatření. Další Ukrajinci pak byli přesídlováni do západních území Polska po vysídlených Němcích. Přesto však na jihovýchodě Polska zůstávala až do počátku roku 1947 početnější ukrajinská menšina.
Poválečná obnova Polska, boj polské armády a bezpečnostních sborů proti jednotkám UPA a OUN
Občané jihovýchodního Polska procházeli i po osvobození dalším utrpením. Německé fašisty vystřídali ukrajinští banderovci. Tito zde rozpoutali neúprosnou partyzánskou válku jak proti polským armádním a bezpečnostním jednotkám, tak i proti civilnímu obyvatelstvu.
První polské poválečné vlády musely při obnově totálně zničené země urychleně řešit mnoho naléhavých úkolů. K nim patřilo i osídlování území za Odrou a Nisou.
Redakce: J. Honzák Připravil: dr. O. Tuleškov
České národní listy
