České národní listy

Banderovská apokalypsa  XI

 Jaroslav  Honzák

V průběhu osvobozování Slovenska RA i čs. armádním sborem gen. Svobody, které probíhalo od října 1944 do konce dubna 1945, prchali s ustupujícími Němci čelní představitelé tisovského režimu, včetně J. Tisa, který však spravedlivému trestu neunikl. Především, nejvíce zkompromitovaní členové a funkcionáři HG i PO-HG se po skončení válečných operací uchýlili do emigrace v různých zemích Evropy i Ameriky, odkud šířili nenávistnou kampaň proti obnovené ČSR. Další pohrobkové slovenského fašismu však v zemi zůstali. Řada z nich se po květnu 1945 odstěhovala do českého pohraničí, kde se snažila získat novou identitu, aby tak unikla spravedlivému potrestání za spáchané zločiny.

Po osvobození Slovenska a obnovení státnosti ČSR byly na celém území Slovenska ustaveny speciální vyšetřovací komise, jejichž posláním bylo odhalit trestnou činnost exponentů tisovského režimu. Mnoho skutečných viníků však potrestání uniklo nebo byli odsouzeni k neúměrně nízkým trestům. To se týkalo i mnoha kněží všech církví, pracovníků státní a veřejné správy, včetně justice, policie, armády. Řada z nich pak vykonávala své původní povolání jako za doby slovenského státu. Ve svém nitru část z nich zůstávala věrná svým dřívějším idejím. V průběhu prvních poválečných týdnů a měsíců si většina obyvatel Slovenska představovala, že již nic nemůže ohrozit  klid a bezpečí jejich domovů a rodin. Že se budou moci věnovat poválečné obnově. Především území severovýchodního Slovenska bylo velmi těžce postiženo několikaměsíčními úpornými boji o ovládnutí Karpat. Za tuto zkázu byli obviňováni nejen němečtí fašisté, ale i vojáci RA, kteří za neuvěřitelných těžkostí a ohromných lidských ztrát, museli svádět urputné boje o každou píď slovenské země.

Proto ukrajinští nacionalisté sázeli i na tuto kartu, že se jim podaří přesvědčit většinu tamních Rusínů a Ukrajinců, že banderovci přicházejí na Slovensko jako jejich pokrevní bratři, aby je osvobodili od české nadvlády a současně je ochraňovali před sovětskou okupací. Již v létě 1945 a především na rozhraní let 1945 – 1946 se banderovci stávají na východním Slovensku vážnou hrozbou, se kterou je nutno počítat. Řada jednotek UPA operovala v té době v blízkosti slovenských hranic. Při svých střetech s polskými ozbrojenými složkami byla občas donucena překročit naše hranice a uchýlit se do relativního bezpečí v rozsáhlých lesních a skalních masivech tohoto regionu. V prvním poválečném období zajišťovaly ostrahu slovenských hranic málo početné a slabě vyzbrojené jednotky finanční stráže. Proto pro banderovské velké a dobře vyzbrojené tlupy nebyl problém vnikat na naše území a pokoušet se zde nastolit režim, který tyto jednotky prosazovaly v Polsku. Proti jejich počínání byly naprosto bezmocné i málopočetné stanice NB (Národní bezpečnosti) a i další instituce státní a veřejné správy, včetně vojenských jednotek. Nejhůře na tom bylo místní civilní obyvatelstvo, které se muselo podřídit jejich zvůli.

K prvnímu většímu vpádu banderovců na naše území došlo již v srpnu 1945 v prostoru Dukelského průsmyku. Tehdy se asi 200 členná jednotka dostala až do povodí řeky Ondavy. Další skupiny pronikly až do prostoru Spišská Nová Ves. Jiné postupovaly směrem na východ do prostoru okolí Medzilaborců. Když pak byly do těchto oblastí urychleně nasazeny naše jednotky, banderovci se stáhli a vrátili se do svých základen v Polsku. Avšak krátce nato bylo zjišťováno, že na Slovensko pronikají další banderovské oddíly, které postupovaly na území okresů Svídnik, Stropkov, Medzilaborce, Humenné, Snina, Bardějov a Giraltovce. Zde žili převážně obyvatelé rusínské a ukrajinské národnosti. Dle dohadů mohlo jít o dosti početné jednotky v síle asi jednoho tisíce mužů. Jednotlivé roty a čety se pohybovaly celkem otevřeně a obce, které chtěly obsadit, předem skrytě prozkoumaly a teprve v pozdních večerních hodinách do nich vstupovaly a v ranních hodinách následujícího dne je opouštěly. Zde shromažďovaly údaje o komunistech,  Židech, příslušnících samosprávy, bezpečnosti. Zpravidla, až na výjimky, však proti těmto osobám nijak nezasahovaly. Byl to spíše jakýsi zpravodajský průzkum a tyto jednotky se vyhýbaly přímým střetům s našimi vojenskými oddíly, které byly do těchto oblastí postupně nasazovány. Za strany banderovců šlo převážně o cílenou agitačně propagandistickou akci se záměrem získávat na svou stranu tamní obyvatele rusínské a ukrajinské národnosti a přesvědčovat je o správnosti a oprávněnosti jejich tažení proti komunistům, Židům, dále vyvolávat averzi proti Čechům aj.

Někdy dokonce organizovali zábavy a taneční večírky. Na těchto shromážděních vystupovali i jejich řecko-katoličtí kněží, kteří spolu s místními duchovními pořádali buď v kostelech nebo v přírodě společné bohoslužby, což mělo velký psychologický vliv  na tamní bigotně věřící obyvatele.  Jejich součástí byly besedy a diskuse na tehdy aktuální témata, především o boji za vytvoření Velké a nezávislé Ukrajiny, která se stane společnou vlastí všech Rusínů, Ukrajinců, dosud žijících na území SSSR, Polska, ČSR i Rumunska. Občanům rozdávali letáky v ukrajinštině a slovenštině a snažili se dělat nábor dobrovolníků do jednotek UPA. Vedle této agitační činnosti projevovali i velký zájem o zajatecký tábor německých vojáků poblíž Kysaku, který zřejmě zamýšleli přepadnout a zajatce osvobodit s cílem jejich využití pro jednotky UPA. Tento záměr jim naštěstí nevyšel neb ostraha zajateckého tábora byla značně posílena a v jeho blízkosti byly rozmístěny další vojenské jednotky.

Pro zkušené banderovské agitátory nebylo nijak obtížné, aby za podpory místních řecko-katolických kněží snadno zmanipulovali tyto prosté, často negramotné vesnické občany.  Hovořili s nimi stejnou řečí, vyznávali společnou víru v Boha. Vystupovali jako neohrožení bojovníci za práva všech Rusínů a Ukrajinců a vyzývali je ke společnému boji proti sovětskému zřízení s tím, že se SSSR chystá okupovat celé Slovensko.Hovořili o tom, co se nyní údajně děje v zakarpatské oblasti USSR (bývalé Podkarpatské Rusi), kde mělo být zatčeno a vězněno tisíce tamních Rusínů, kteří se nesmířili s novými poměry. Současně s tím se snažili vyvolat averzi a nenávist vůči Čechům, které obviňovali, že opět budou chtít na Slovensku vládnout, jak tomu bylo za první republiky. Tito agitátoři též hovořili, že v Polsku i na Ukrajině bojují již statisíce Ukrajinců za svoji svobodu. Dále, že banderovci mají plnou podporu Západu a že již brzy bude svržen sovětský systém a bude obnovena svobodná a nezávislá Ukrajina.