Banderovská apokalypsa, díl II, část 3
Banderovská apokalypsa, díl II, část 3
Jaroslav Honzák
O této hrozící situaci byla neprodleně informována čs. vláda, která na svém mimořádném zasedání předsednictva vlády dne 14.12.1945 rozhodla o přijetí rozsáhlých vojensko-bezpečnostních opatřeních v této oblasti. Uložila ministru národní obrany generálu Svobodovi nasadit do tohoto prostoru potřebný počet vojenských jednotek. Řízením všech těchto vojenských akcí byl pověřen tehdejší velitel IV. vojenské oblasti (Slovensko), divizní generál Širica, který ještě v prosinci 1945 vydal rozkaz k utvoření zvláštní skupiny pro zajištění pohraničního území (ZPÚ) severovýchodního Slovenska, složené z více vojenských jednotek (pěších, tankových, motorizovaných, ženijních, průzkumných). Celému tomuto uskupení velel velitel 4. rychlé divize pplk. gšt. Ján Staněk, který se vyznamenal v bojích SNP, kde dostal přezdívku „železný kapitán“. Skupina pak byla označena krycím jménem „Jánošík“. Pplk. Staněk požadoval, aby k mimořádné situaci v tomto prostoru bylo vyhlášeno stanné právo. Na tento požadavek však čs. vláda z principiálních důvodů nepřistoupila. Nasazení této vojenské skupiny a její rozhodné vystoupení donutilo banderovské jednotky k urychlenému návratu do Polska.
Po jejich vytlačení mimo území ČSR rozhodlo armádní velení, že vojenská jednotka „Jánošík“ zajistí ostrahu čs. hranic od Dukelského průsmyku až po státní hranici se SSSR. Počet těchto jednotek i nasazených vojáků byl však limitován. Vývoj událostí následujících týdnů a měsíců prokázal, že nebylo v silách a možnostech této vojenské jednotky zajistit neprostupnost tak rozsáhlého a členitého území, hustě zalesněné a skalnaté oblasti.
Tažení banderovců na Slovensko v roce 1946
První měsíce roku 1946 vzbuzovaly u občanů severovýchodního Slovenska naději, že přítomnost našich vojenských jednotek na státní hranici je dostatečnou zárukou jejich bezpečnosti, která banderovcům znemožní další vpády do země. V celé oblasti postupně docházelo k normalizaci poměrů, k obnově chodu správy. Představitelé armády a bezpečnosti si však byli vědomi, že banderovci a jejich zdejší pomocníci se nadále budou snažit o destabilizaci poměrů na území ČSR.
V tomto směru se zpravodajským orgánům MV (Zemskému odboru bezpečnosti – ZOB) podařilo na přelomu let 1945 – 1946 rozkrýt jednotlivé články civilní sítě OUN na různých místech v celé ČSR, které sloužily jako přepážky pro banderovské kurýry. Všechny nitky směřovaly k hlavní přepážce v Praze, jejímiž řídícími orgány byli tamní řecko-katoličtí kněží. Odhalení této sítě však bylo velmi obtížné a zdlouhavé vzhledem k přísné konspiraci, kterou členové OUN důsledně dodržovali. Tímto rázným opatřením našich zpravodajců se značně zkomplikovalo kurýrní spojení mezi vedením OUN v Mnichově a vedoucími činiteli OUN a UPA na Ukrajině, v Polsku i ČSR. Vedení OUN v Mnichově však nerezignovalo. Za pomoci dosud neodhalených agentů a dalších nově získaných stoupenců OUN, převážně Rusínů, Ukrajinců, ruských a ukrajinských bělogvardějců, kteří u nás žili již za první republiky, obnovovalo zpřetrhané kurýrní spojení. Při tom byly používány nové formy a metody, které ztěžovaly jejich odhalení. A tak i v průběhu let 1946 a 1947 fungovala přes území ČSR obousměrná kurýrní síť OUN. O její konkrétní činnosti a obsahu dopravovaných zpráv se dozvídali naši, polští i sovětští zpravodajci, když se podařilo některého z kurýrů zadržet, nebo různými zpravodajskými formami agenturně-operativní nebo technické práce.
Počátkem dubna 1946 se opět situace na východoslovenské hranici dramatizovala. Dne 6.4.1946 a v následujících dnech docházelo k dalším velkým průnikům jednotek UPA na Slovensko. Perfektně vyzbrojeni a vycvičení střelci jednotek Mimoň, Karmeluk a Bir v počtu cca 500 mužů skrytě pronikli do hloubky 50 km na slovenském území. Vedení OUN a UPA se poučila z negativních reakcí slovenských občanů na masakry prováděné příslušníky UPA na okrese Snina. Účelem a posláním tohoto prvního velkého vpádu v roce 1946 bylo opětné získání obyvatel východního Slovenska na svou stranu. Dále k ovlivňování prvních poválečných voleb v celé ČSR, které se konaly 26.5.1946. Těmto banderovským jednotkám se bez větších potíží podařilo proniknout do 33 vesnic okresů Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Humenné a Bardějov, aniž by docházelo k ozbrojeným střetům s našimi jednotkami, které se postupně uváděly do stavu bojové pohotovosti. Banderovští agitátoři zde opět vystupovali v úloze ochránců práv všech Rusínů a Ukrajinců. Znovu se konaly společné mše místních a banderovských řecko-katolických kněží. Součástí tohoto propagandistického tažení bylo i rozšiřování letáků obyvatelstvu v ukrajinštině i slovenštině. Další letáky byly v češtině a ty byly určeny českým vojákům vykonávajícím vojenskou službu na Slovensku. V nich je vyzývali, aby neplnili rozkazy svých velitelů, ale naopak aby spolupracovali s banderovci. Součástí této agitačně-propagační akce byla výzva všem slovenským občanům, aby bez rozdílu národnosti, náboženského vyznání vytvářeli vlastní ozbrojené útvary, tzv. „bílých partyzánů“. V těchto letácích byli oslovováni i slovenští vojáci jako pokrevní bratři banderovců, kteří proti nim nebudou bojovat. Současně očekávají, že každý uvědomělý Slovák přejde na jejich stranu a společně pak budou bojovat proti svým úhlavním nepřátelům – komunistům, Čechům a Rusům. Upozorňovali též ty Slováky, kteří se zbraní vystoupí proti nim, že je budou považovat za komunisty a jako s takovými budou s nimi zacházet. Letáky byly účelově propagandisticky zpracovány v těchto bodech:
Rusové jsou úhlavními nepřáteli Slováků, které si chtějí podmanit, jak to udělali i s jejich krajany na Podkarpatské Rusi. Ve volbách nevolit komunisty.
Nabádali, aby letáky byly rozšiřovány do dalších slovenských oblastí. Vyzývali všechny Rusíny a Ukrajince k podpoře banderovců, zejména v jejich snažení o zřízení Velké Ukrajiny. Apelovali na získání široké podpory Slováků, především římských katolíků, evangelíků a slovenských demokratů. Aktivně působili především na slovenskou mládež. Zdůrazňovali, že bojovníci UPA budou přátelsky vystupovat vůči místnímu obyvatelstvu. Současně očekávají, že i Slováci budou stejně vstřícní a přátelští. Dále vyjádřili přání, aby občané Slovenska považovali jednotky UPA za regulérní složky ukrajinské armády, která vede legitimní boj proti všem nepřátelům svobodné Ukrajiny.
Slovenští obyvatelé byli v letácích informováni o souzených a vězněných Slovácích, kteří se zasloužili o „slovenský stát“. Dále o věznění katolických kněží, připravovaném soudu s Tisem aj.
