České národní listy

Již jsem hovořil o mladém Rýnu, kde se nachází Lichtenštejnsko. Vážení spoluobčané, pro mě je impozantní fakt, že Evropa vždy měla dva velké osudové veletoky, jmenovitě Rýn a Dunaj. Jednou jsem napsal rozsáhlý esej o vztahu mezi Rýnem a Dunajem. Velmi málo lidí ví, že existuje fyzicky. Protože na horním toku Dunaje se odděluje trochu vody a běží v podzemí v opačném směru do Rýna. Toto je geologická jedinečnost, že dunajská voda také napájí Rýn, když Dunaj proudí v opačném směru. Tyto dva proudy byly osudové pro keltskou Evropu rozloženou podél těchto toků. Samozřejmě, že tyto toky byly zvláštním způsobem osudové i pro křesťanský Západ a středověk. Pro mě je fascinující, že rodina, která měla na východě v Podunají, ale zejména i v České pánvi vliv - Habsburkové – že pocházejí z Alsaska. Pak procházeli Švýcarskem do Vídně, do Čech a Maďarska, a že to bylo v Lichtenštejnském rodu přesně opačně. Lichtenštejnský rod má své kořeny v Dolním Rakousku a na jižní Moravě, se všemi původními kořeny velmi blízkými Vídni. A tento Lichtenštejnský rod zase šel od Dunaje k Rýnu. Rýn a Dunaj ztělesňují nadnárodní císařskou myšlenku, která je rovněž vyjádřena v katedrálách na těchto řekách, které jsou obzvláště významné. Oba proudy sjednocují národy, hluboce spojují národy dohromady, ale byly také dějištěm krvavých válek. Proto například hraje Alsasko a Štrasburk pro evropskou integraci klíčovou roli. Otto von Habsburg, spíše podezřívaný mladými lidmi, že patří k východu, se vždy označoval za Štrasburčana a Alsasana. Dokonce i po asi tisíci letech, přesně stejným způsobem, rod Lichtenštejnů, který dnes má svoje centrum na Rýnu, nikdy nepopírá východní kořeny. Existují Burgundská brána v Alsasku a Moravská brána v Podunají s podobnou sjednocující rolí. Domnívám se, že tento integrační efekt, v neposlední řadě také rodu Lichtenštejnů, že tato integrační role, která pochází z historie, je v dnešní demokratické Evropě zvláště důležitá. Jedná se také o to, k čemu jsme se zavázali na Norimberském hradu včera. Dnes večer se bude slavil v Praze, na zahájení společné regionální výstavy, a znovu zítra, kdy se všichni vrátíme - náš premiér, český ministr kultury, já a několik dalších. Jde také o Karla IV. Byl takovou sjednocující osobností Východu a Západu společně. Člověk, který nesl italskou korunu, také byl frankofonním králem, měl německou korunu a českou korunu. Tato vazba mezi národy našla své vyjádření ve Via Carolina, pojmenované ve své střední části mezi Prahou a Norimberkem, dvěma oblíbenými městy Karla IV., "Zlatá stezka". Pokračovala ale mnohem dále, a sice v Lucembursku do Štrasburku, dnes evropských měst, Paříže, ale také do Bruselu. Je dnešním kulturním kapitálem Evropy, drahý Hartmute Koschyku. V této souvislosti je třeba jednoduše oddělovat děsivou historii, která může lidi podněcovat proti sobě, je-li zneužívána. Proto existují lidé, kteří říkají "žijme spíše ahistoricky, pak nebudeme mít žádné konflikty." Jedná se linku apoštolů. To je, jak bych si dovolil tvrdit, udržitelné pro někoho, kdo trpí amnézií. Historie je paměť národů. Pokud historie nebude zneužita politicky nacionalismem, který ji používá jako hořlavinu, jak uvedl velký křesťanský evropan Robert Schuman, může pokrýt celý kontinent plameny. Ale pokud se využije to, co národy spojuje bez romantizování a ideologizace, využívané v dnešních dnech, pak může historie poskytnout velmi prospěšný efekt. To samé platí i pro náboženství, drazí krajané. Jednou jsem napsal knihu s názvem "Je náboženství nebezpečné?". A v této knize jsem reagoval na tuto provokativní otázku tím, že náboženství spojuje lidi dohromady. Ale pokud je náboženství zneužíváno, když je politicky využíváno k vyloučení druhého, k zatlačení druhého do rohu, pak je velmi nebezpečné. Musíme mít naše náboženství, svou víru v Boha, své kořeny v historii, ale ne ideologicky nacionalistické chybné interpretace a zneužití historie. Musíme to udělat v neposlední řadě právě mezi Čechy a „sudetskými“ Němci, ale i v celé Evropě. To je smyslem tohoto „sudetského“ dne, a to odpovídá zvláštním způsobem osobnosti, po které je pojmenována naše cena.

Naši laureáti mají „sudetoněmecké, rakouské, německojazyčné kořeny. A on měl českojazyčné kořeny. Náš letošní laureát je hlavou rodiny, která stále nese titul vévody z Opavy a Krnova. Je hlavou státu, a sice - kníže Hans Adam, který se hlásí ke svým kořenům v našich „sudetech“. „Sudetsko-slezská“ města Opava a Krnov náleží beze změny k jeho jménu. Za to si zasloužíte vaše Výsosti, Karlovu cenu. Tím nám uchováváte velký kus domova. Existuje mnoho takových částí vlasti. Zvláště pro lidi, jako vy a jako já, a jiné, později narozené. Uvedu vám příklad: Toto výstaviště  a Norimberk jsou rozděleny diecézemi. Náhodou vím, že výstaviště patří do biskupství Eichstätt. Vnitřní.město do biskupství Bamberg. Ale toto výstavní centrum patří, jak jsem řekl, pod biskupa Hankeho z Eichstattu, také později narozeného „sudetského“ Němce. Co udělal jako první, když byl ustanoven biskupem v  Eichstattu? Přidal opavského orla do biskupského erbu. Jsou to všechno znaky, se kterými jsme společným staletým základem svázáni. Ale neznepokojujte se Vaše Výsosti, nebudete oceněn jen kvůli staletím. Protože jste dědicem opravdu velkého příběhu. Ale jste také velmi moderním, progresivním politickým činitelem. Chci zde znovu zdůraznit: Lichtenštejnsko, s velkou tradici, bylo jednou zemí se „sudetským Slezskem a Moravou, řízenou až do vyhnání na konci války, vaším otcem. Je to před delší dobou, doufám však, že to není neuctivě mimo pozornost. Váš otec byl první princ, který opravdu udělal z Lichtenštejnska fungující stát v současném smyslu. Ale byl v srdci stále hluboce zakořeněn v naší sudetskoslezsko-českomoravské domovině, až do své smrti. Požádal svého syna (a jeho syn má velkou, inteligentní, nezávislou, typicky „sudetskou“ smím-li to tak říci, energii), aby se svými ekonomickými znalostmi a prostřednictvím politické vědy postavil zemi na zcela nových základech. Ten z ní učinil jednu z nejmodernějších, nejvíce prosperujících zemí v Evropě a reformoval její základní prvky. Svou zemi, teď doufám, že se vyhneme jakýmkoliv otázkám zahraniční politiky, vyvedl trochu od švýcarského izolacionismu a posunul ji, přes mnohé odpůrce v zemi, do evropského kontextu. Nikoliv jako člen EU, ale jako stoupenec hospodářské spolupráce, jako člen Rady Evropy, kde hraje velmi důležitou roli, a jako člen Spojených národů. Vy, Vaše Výsosti, máte podle mého názoru velmi důležitou zásluhu, že jste se bezprostředně po přelomu chopil příležitosti stavět mosty v domově naší etnické skupiny, kde jsou také domovské kořeny vaší rodiny. Váš otec to vždycky předpovídal a už nebyl schopen to zažít na smrtelné posteli. Nebylo to na začátku snadné, i když euforie byla velmi veliká. Vzpomínám si na Feldsberg. Na Jižní Moravě lidé po pádu komunismu v zoufalství přemalovali hotel "Moskva" na Feldsberg, autentické jméno, místo toho byl pak pověšen nápis "Hotel Vaduz", který neodpovídá. Bylo to volání o pomoc. Lidé již dlouho uznávali v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, že Lichtenštejnský rod může být mostem k otevření a evropské integraci. Bohužel, politici to neviděli. Vážení spoluobčané, byli jsme vlastně u toho od začátku. České země mají vlastního velvyslance v Evropské unii. Dnes konečně srůstá dohromady, co k sobě patří. I prostřednictvím impozantní české účasti v tomto „sudetoněmeckém“ dni. A jsem rád, že po letech politiky neuznávání Lichtenštejnska Českou republikou po řadu let, jsou dnes také tyto vztahy na správné cestě. Vydali jsme se jako landsmanšaft správnou cestou, jmenovitě cestou porozumění, usmíření a zejména obnovení společných kulturních a historických kořenů. Lichtenštejnsko-česká historická komise odvedla velký kus práce, z které některé podobné komise historiků si mohly, smím-li to tak říci, odříznout tlustý krajíc. Pravidelně pracuje na Univerzitě Karlově v Praze, první středoevropské universitě, pojmenované po Karlu IV. Jeho 700. narozeniny slavíme dnes v Lichtenštejnský den, kdy se mnozí mladí čeští vědci seznamují i s historií Lichtenštejnského rodu a jeho významu pro střední Evropu a zejména pro české země. Jsou zastoupeny velmi aktivním velvyslancem v České republice, který také naši „sudetoněmeckou“ kancelář, naše poselství dobré vůle, pravidelně kontaktuje. Spolupráce je výborná. Chci tímto způsobem, drahý Stefane dodat: Lichtenštejnský velvyslanec v Berlíně, princ Stefan z Lichtenštejnska, hraje důležitou roli ve vztahu k zemím i v evropském kontextu. A za to, drahý Stefane, bych rád ještě jednou poděkoval i vám. Všechny tyto příklady ukazují, že pokud máte trpělivost, a pokud víte co chcete, pak můžete dosáhnout neuvěřitelně mnoho. Ale musíme se konečně zříci ducha nacionalismu a sobectví. Zříci se Evropy a státních komunit, pracujících podle principu "Nechceš být můj bratr? - tak ti rozbiju lebku!". To vede jen ke krvi, vyhánění a válce. Dnes zase vidíme podpis těchto ohnivých znamení na zdi. Proto říkám velmi jasně „Sudetoněmecký“ den je také protest proti všem formám nacionalismu a renacionalizace. Nositel naší ceny má o své roli jako hlavy státu, mnoho myšlenek o Evropě a o státu v 21. století. Napsal o tom fascinující knihu. Jsem si jistý, že je to téměř jediná kniha na světě, kde si každý najde něco, s čím nesouhlasí. Tam si ale také každý najde něco, s čím hluboce souhlasí. V tom je síla této knihy vaše Výsosti. A nikdo tam nenajde něco konvenčního. Takže opravdu patříte mezi několik málo originálních myslitelů o Evropě a idejích státu v 21. století. Vaše pojetí státu je hluboce liberální. Jde v něm o člověka s jeho nezcizitelnou důstojností, právní stát, právo na sebeurčení. Já nevím, jestli je známo, že princ prosadil v Lichtenštejnsku ústavu, kde se každá komunita těší sebeurčení. K tomu samozřejmě můžete říci, že to lze snadno udělat, protože nikdo nechce z Lichtenštejnska odejít. Ale milí krajané, je to opravdu průkopnické. To je důvod, proč ctíme dodnes nejen dědice velké tradice, která je i naše a se kterou jsme úzce spojeni, ale také ctíme myslitele, který nám dává nápady pro budoucnost, nápady které míří daleko dopředu. Vaše Výsosti, jsme hrdí na vaše oba přínosy, na kořeny v historii a vize pro budoucnost, významné pro udělení naší Evropské Karlovy ceny.