České národní listy

B. Kuras  navrhl, aby se vedle pojmu osvětimská lež zavedl analogický termín sudetská lež

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Vzhledem k zmíněným mezinárodním závazkům SRN se už v r. 2001 začalo těžiště nátlakových akcí SKS přesouvat z Berlína do Vídně, poněvadž Rakousku, které bylo považováno za osvobozenou oběť nacistické agrese,  nebyly obdobné závazky a omezení uloženy. Pro tento přesun těžiště aktivit existovaly i další, strategii a cílům SKS nahrávající okolnosti. Součástí vládní koalice ve Vídni se stala Strana svobodných, programově silně xenofobní, její neformální šéf J. Haider má na svém kontě nejeden odpudivě nahnědlý výrok.

V Rakousku byla v r. 2001 po celé měsíce uměle vybičovávána fanaticky protičeská nálada, po dlouhou dobu pod zdánlivě legitimní ekologickou záminkou temelínské jaderné elektrárny. Řada rakouských politických osobností od lokální po celostátní úroveň si bohužel rychle navykla na takový modus operandi, při němž při okázalé hluchotě k českým odborným argumentům prostě bohorovně diktovala, co všechno musí pražská vláda s JET učinit. Praha projevila pozoruhodnou trpělivost a vstřícnost, sjednáním dohody v Melku se dokonce dobrovolně zavázala k dalším vstřícným krokům, zcela neobvykle širokému poskytování informací, atd. Bylo zřejmo, že bez až do té doby nijak neskrývané podpory veřejných činitelů nebude už mít protitemelínské bubnování a bouření s protektorským poručníkováním Čechům dlouhého trvání. Bylo třeba najít jiný buben, i když nikoli jinou, v mezinárodních vztazích obvyklou slušnější dikci. Nalezl se při návštěvě prezidenta V. Havla ve Vídni v září 2001. Rakouský prezident T. Klestil mluvil o "zločinu na 3 milionech lidí" (rozuměj: odsunu). Jeho český host nenalezl ani slovo, aby se ohradil alespoň proti výrazu "zločin", reagoval více než podivně. Připojil se vlastně k vyslechnutému tvrzení větou, že "u nás zdomácněl názor, že šlo o mstu, založenou na etnickém principu". Neznám žádné seriózní relevantní sociologické šetření z té doby, které by opravňovalo vyslovit takové mínění. Neznám ani žádný článek ústavy, ani žádný respektovaný úzus, který by opravňoval kohokoliv z ústavních činitelů, prezidenta nevyjímaje, formulovat veřejně tvrzení, jež jsou v příkrém rozporu nejen s obecně známými fakty, ale i se zájmy státu. Co je legitimním zájmem státu, určuje parlamentní většina a vláda, která tuto většinu reprezentuje, pouze v diktaturách nebo absolutních monarchiích to určuje jedinec. Věru jen velmi obtížně chápu, že se česká vláda od takového prohlášení veřejně nedistancovala. V této souvislosti je na místě podotknout, že podporou požadavků landsmanšaftu rakouská vláda flagrantně porušuje své dříve převzaté smluvní závazky (z r. 1965 a znovu 1974), že nebude zastupovat ani podporovat vůči nám "žádné závazky rakouských osob"[42]   . Je to snad jen cár papíru?

Takové stanovisko hlavy českého státu však srozumitelně naznačilo organizátorům protičeské kampaně, jež si záhy zasloužila označení štvanice, že si mohou chutě namočit pera do žluči a důkladně přitlačit. Pak bylo třeba jen vyčkat na vhodný okamžik, na mediálně šikovnou rozbušku. Našla se: český premiér Zeman naprosto ve shodě s historickými fakty označil sudetské Němce v r. 1938 za Hitlerovu pátou kolonu. Možná to bylo málo diplomatické, nepravdivé to nebylo určitě. Premiér tím ostře reagoval na vyhroceně provokativní návrh předsedy rakouského sudetoněmeckého sdružení, aby všechny obce v Česku, kde kdysi žili Němci, byly označeny dvojjazyčnými místními tabulkami. Němci tam přece už víc než půlstoletí nežijí. Analogicky bychom mohli chtít označovat všechny úřady dvojjazyčně, kdysi se v nich přece úřadovalo dokonce jen německy. Nebo radnice opatřovat latinskými tabulkami, městské knihy se kdysi také vedly latinsky. Není však bez zajímavosti, co troufalému požadavku předcházelo; toho si naše rozhorlená media vůbec nepovšimla. Rakouský Nejvyšší správní soud vyhověl stížnosti korutanských Slovinců (v Korutanech je šéfem zemské vlády J. Haider) a nařídil zcela v souladu s platným právem, že obce, kde je zákonných 20% Slovinců, musí být označeny tabulí s dvojjazyčným názvem obce. Jak si ulevit? Vylijme si vztek na Tschechei! Češi zatím v Bruselu úspěšně končí jednání o různých kapitolách připojení k EU, Kohlova rada a výstraha nebyly zapomenuty. Byl tudíž nejvyšší čas znovu roztočit kola protičeské kampaně na nejvyšší obrátky.

Jak charakterizovat celou česko-českou diskusi kolem různého druhu otázek, souvisejících tak či onak s poválečným odsunem, jež u nás od počátku r. 2002 probíhá? Mám desítky výstřižků z novin, hlavně deníků a týdeníků. Jít od jednoho textu k druhému je neproduktivní a čtenářsky spíše nudné; spousta věcí se neustále opakuje. Jako už léta, jsou v otázce postoje k stále stejným, zásadně nepřijatelným požadavkům landsmanšaftu stanoviska na české straně zřetelně vyhraněna. Vyhraněná je také argumentace obou stran, jak sebemrskačů, důtklivě vybízejících vyhovět vlastně všemu, co se z Mnichova požaduje, stejně jako protivníků, poukazujících nejen na nemožnost, ale i bezdůvodnost takové absolutizované jednostranné vstřícnosti. J. Patočka nedávno poznamenal, že "abstraktní antinacionalismus" B. Doležala a E. Mandlera objektivně znamená protičešství a jejich způsob psaní za "mezní případ protičeského šovinismu".[43]    Sebemrskači se zásadně vyhýbají byť jen sebevzdáleněji připustit masovou zkušeností českého národa a čs. státu podmíněné rozhodnutí o odsunu. Ani v jediném z těchto článků nelze nalézt byť stopu po pokusu důkazu, že drtivá většina se zachovala vůči ČSR loajálně, že se nevrhla s nadšením do náruče hitlerovského Německa. Netušila, že za necelý rok bude po jásotu a bude třeba rukovat na fronty po celé Evropě a dokonce i do severoafrické pouště.

Brzo na začátku česko-české diskuse napsal známý znalec problému V. Kural článek,[44]    v němž otázku z nadpisu svého článku zodpověděl jednoznačně kladně. Historikům jsou to věci známé, leckdo z čtenářů se však mnohé dověděl. Také o tom, jak se Henleinova strana naplno dala koncem r. 1937 do služeb Hitlera s cílem, který současný americký znalec sudetoněmecké problematiky prof. Smelser jasně charakterizoval slovy, že Henlein prostě "požádal Hitlera, aby anektoval celé území Čech, Moravy a Slezska". Henleinova politika pak dostala v červnu 1938 ve volbách podporu více než 90% hlasů odevzdaných v tzv. Sudetech - zbytek byly hlasy nepočetných německých antifašistů a tam žijících Čechů.

Mám-li být zcela upřímný, ze všeho, co bylo k této otázce v našem tisku napsáno, na mne právě trefností a přiléhavostí (chtělo by se říci, že vtipem, kdyby to nebyla věc vlastně tak smutná!) zapůsobil hlas, který přišel velice z dálky, z Londýna. Možná právě sledování debaty se zeměpisným odstupem přispělo k větší citlivosti na světla a stíny. B. Kuras tam navrhl, aby se vedle pojmu osvětimská lež zavedl analogický termín sudetská lež.[45]    Má pravdu především v jednom, že tyto lži mají společné, že dělají z obětí pachatele. Nelze sice doslova akceptovat všechny autorovy zejména právní dedukce, ale obávám se, že až příliš má pravdu, když poukazuje na dlouhodobý záběr protičeské štvanice, útočící soustavně na kdejakou stránku české národní a státní tradice a identity. Má nesporně také pravdu, že se štvanice na základě této sudetské lži v některých sousedních zemích začíná nápadně podobat Hitlerově a Goebbelsově protičeskoslovenské štvanici před Mnichovem. Kuras jako první  nadhodil ideu, vydat státním nákladem přehlednou informativní publikaci s ověřenými fakty a daty. Pokud se tím ministr Dostál inspiroval, nevím. Navrhl ale také podat žaloby na propagátory sudetské lži v českých mediích a donutit je tak, aby svá tvrzení buď prokázali nebo odvolali. Už slyším ten křik o ohrožení svobody slova. Navrhuje podat analogické žaloby na hlavní šiřitele této lži v Rakousku a Německu.