Autorita Tomáše G. Masaryka, národ a Evropa III
Autorita Tomáše G. Masaryka, národ a Evropa III
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Masaryk a jeho spolupracovníci, spoluzakladatelé Československa, by hluboce nesouhlasili se současností.Vždyť tvorbě nového státu a boji za svobodu a samostatnost věnovali celý svůj život. Československo bylo smyslem jejich života, cílem veškeré jejich energie, veškerého jejich rozumu i citu. Nedokázali by oželet ztrátu Československa. Státu, který vznikl jako výsledek dlouholetého boje vlastenců, buditelů, sokolů, legionářů. Státu, který byl vítězstvím porobeného národa nad třemi sty lety nesvobody a nesamostatnosti. .
Nesmířili by se se ztrátou prestiže státu. Kam se podělo hrdé Československo? Zbylo tu jakési dílčí oslabené Česko, státeček, téměř poslední v žebříčku srovnávaných 148 zemí.
Nesmířili by se s poklesem parlamentarismu. Kam se poděla odpovědnosti politických elit? Cožpak politiky nemá charakterizovat respekt k historické kontinuitě národa i vážnost k současnému postavení státu? A není podmínkou žádoucího podání historické i současné skutečnosti pravda? Pravda bez cynického, utilitárního a manipulativního překrucování v zájmu propagandy těch nebo oněch vlivných mocenských center?
Začalo to kuponovou privatizací, pokračovalo sanací bank v cizím zájmu a skončilo korupčním hospodařením „bilion sem, bilion tam“. Zapomenuta byla věrnost historické paměti, vážnost k usilování předků i odpovědnost za budoucnost příštích generací. Cílem se nestala uvědomělost a rozhled občanů, všeobecná vzdělanost a kulturní úroveň obyvatel. Cílem se stal úpadkový model Evropy, která nedokáže nabídnout nic víc než lavinu zboží a hedonismus spotřeby. Pro politické elity u nás tak vznikla pochybná závislost a ochotné posluhování mocným kapitalistům a nadnárodnímu kapitálu. Nejde o žádnou uvědomělou historickou úlohu našeho národa. Jde o to, jakou máme v Evropské unii „imidž“, řekl předseda jedné polistopadové vlády. Jak sdílíme evropské hodnoty, jak se účastníme její zahraniční politiky a jak vyznáváme konzumní ideály ve všech oblastech života.
Ani ho nenapadlo, že vláda a stát nemá sloužit zájmům politiků a jejich „imidži“, ,ale potřebám občanů a jejich autentickému životu v duchu vzdělanosti a kultury, nezávislé na pouhé konzumní nabídce a poptávce mocných.
Představitelé první republiky by se nesmířili s nedostatkem péče o školství a o učitele, o jejich kvalifikaci a o materiální zabezpečení.
Zapomenuto je prvorepublikové heslo „Stát jsme my“, my občané. Místo občanů se vyjadřují všudypřítomná média a vedle nich se vynořují se svými hlasy četné neziskové organizace.
Stát se rozpadá a štěpí.
A k parlamentarismu patří i otázka sociální. Zakladatelé Československa by se nesmířili s nezaměstnaností ani s bezdomovectvím ani se sociální vyděděností.
Vyznávali zásadu, že každý má právo na práci a na spravedlivou odměnu. Ne na almužnu, ale na spravedlivou odměnu.
Nesmířili by se se sobectvím a arogancí. S pavlačovými způsoby nactiutrhání, pomluvami, sprostotou a nadávkami ve veřejném prostoru. Ve veřejném prostoru, který se tak často prolne i s politickým prostorem. Masaryk odsuzoval nízkost myšlení i chování některých politiků. Měl pro ni výstižný název. Byl to „Kocourkov “ a „Hulvátov“. A my se nestačíme divit, jak počet „Kocourkovů“ a „Hulvátovů“ stoupá.
Nesmířili by se s gendrovými extravagancemi, gamblerstvím, s kouřením marihuany ani s alkoholismem. zabezpečení.
Nesmířili by se s církevními restitucemi, s restaurací majetkových poměrů před prvorepublikovou pozemkovou reformou.
A zejména by se nesmířili s manipulativním zneužíváním hesla demokracie v zájmu těch či oněch prospěchářských elit, i militantně zahraničně zaměřených.
„Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národa... Naše demokracie je mravním úkolem nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech občanů. Naše demokracie musí být stálou reformou, revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.“ To řekl náš první prezident ve svém poselství k národu dne 28. října 1928. A to má nadčasovou platnost.
Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování národů usvědčují ze zaslepené předpojatosti naše „antipatrioty“, kteří zastáncům národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky, k vesmírnému bytí a transcendentnu. Ale podobné rady svědčí jen o neschopnosti spojit domov se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila svého času hlava našeho polistopadového státu. A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje-li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí. Češství (českoslovenství), kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko-politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak se to netýká dneška, když, s pohledem upřeným do minulosti, do 15. století, kdy došlo k utužení nevolnictví, Masaryk řekl:“Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“ Nestalo se totéž i o pět století později?
A není velice současný i závěr jeho „České otázky“, který zní: „Z krize této není východu, než návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě.“ Domnívám se, že tento závěr - po všech historických peripetiích – dnes znovu a velice výstižně a naléhavě platí.
