Autohavárie na 88. kilometru 3
Autohavárie na 88. kilometru 3
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Protože celý tento nechutný politický podraz proti Dubčekovi se nás, historiků a členů Komise vlády, kteří jsme měli možnost se důkladně seznámit se skutečnou rolí A. Dubčeka v procesu Pražského jara, velice dotýkal, rozhodli jsme se k veřejnému protestu. V dopise JUDr. Vladimíru Nechanickému, starším prokurátorovi GP ČSFR, ze dne 26. 5.1992, zveřejněnému pak i v Právu lidu, jsme napsali:
"Vážený pane prokurátore, skupina historiků z Komisi vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 zaujala zpráva, že Vašemu dozoru podléhající vyšetřovatel Federálního sboru pplk. Faltus začal získávat - rozumíme-li správně, bez Vašeho vědomí - materiály o projevech A. Dubčeka v srpnu 1968 v Moskvě. Na takový úřední postup má vyšetřovatel právo a povinnost. Poněkud nás však udivuje, že tato záležitost je formulována tak, že umožňuje, aby veřejnost dedukovala a priori náznak obviňování A. Dubčeka z trestné činnosti. Přitom se podklady hledají v ČSTK Vyšetřovateli je však známo, že jednání L. Brežněva a dalších se zavlečeným Dubčekem v Moskvě, pokud o ně jde, byla tajná, a pokud jsou o nich dílčí zprávy, nemohou být (zejména ne v průkazné, originální verzi) v tiskové kanceláři, nýbrž v moskevském či jiném archivu, nebo ve zvláštním fondu shora uvedené československé komise, což je pplk. Faltusovi dobře známo. Ta však dotázána nebyla, přesto, že její dokumentace, zejména nejnovější materiály, získané v součinnosti prezidentů Jelcina a Havla, některé z požadovaných informací obsahují. Jde např. o záznam "pohovorů" L. Bbrežněva, A. Kosygina, H. Podgorného a J. Voroncova s A. Dubčekem 23. srpna 1968 a jiné informace, z nichž vyplývá, že Dubček setrval i v Moskvě na odmítání intervence.
S přátelským pozdravem.. ." ( V. Kural, A. Benčík, J. Navrátil, F. Janáček, J. Belda, J. Valenta).
Jakousi tečkou za tímto nechutným příběhem či spíše jakýmsi výchovným pohlavkem pro organizátory protidubčekovského podrazu byla původní zpráva se stanoviskem R. von Weizsackera pro Právo lidu ze dne 6.7. 1992. V této zprávě se uvádí mj., že v rozhovoru s braniborským premiérem Stophem se prezident pochvalně zmínil o předsedovi Federálního shromáždění a doslova řekl: "Dubček rozpoznal nezbytnost reforem a nyní má být za to vyloučen z politického života na základě tak zvaného lustračního zákona."
K dokreslení a k úplnosti celé této záležitosti dodávám bez komentáře: V červnových parlamentních volbách 1992 kandidoval A. Dubček za Sociálně demokratickou stranu Slovenska a byl pak zvolen do funkce jednoho z místopředsedů FS. Ve funkci předsedy FS byl nahrazen Michalem Kováčem, představitelem HZDS.
Přibližně v téže době, kdy v Československu probíhal ostudný špinavý útok pravice za asistence bezpečnostních orgánů proti A. Dubčekovi, Ústavní soud Ruské federace začal zkoumat ústavnost existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, nakolik došlo k porušení ústavních principů v protigorbačovském puči, ale také při jeho potlačení prezidentem Ruské federace Borisem Jelcinem. B. Jelcin např. dekretem z 20.7.1991 zakázal činnost "politických stran", tj. KSSS ve státních institucích. A 23. 8. 1991 podepsal dekret o zastavení činnosti KSSS a konfiskaci jejího majetku. Mezitím se ale, po potlačení protigorbačovského puče, prezidenti Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska dohodli na ustavení Společenství nezávislých států na místo rozpadajícího se Sovětského svazu. Stalo se tak 8. 12. 1991. Krátce poté, 25. 12. 1991 M. Gorbačov rezignoval na post sovětského prezidenta. Počátkem dubna 1992, při návštěvě prezidenta V. Havla v Moskvě, došlo mezi ním a prezidentem Ruské federace k dohodě o oboustranném poskytnutí dokumentů, objasňujících důsledky činnosti KSSS v Československu, zvláště v období příprav sovětské intervence v roce 1968, ale také pro stávající jednání Ústavního soudu Ruské federace. Přání V. Havla ke splnění tohoto Jelcinova požadavku tlumočil vedení Komise vlády... pracovník Kanceláře prezidenta republiky A. Vondra. Jako člen Komise vlády jsem byl pověřen výběrem těchto materiálů spolu s archivářem Komise J. Beldou. Ve druhé polovině července 1992 je druhý předseda Komise V. Kural spolu s tehdejším ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů J. Valentou vezli do Moskvy. Krátce předtím obnovil Ústavní soud - po několikatýdenní přestávce - své jednání. Poslankyně ruského parlamentu a poradkyně prezidenta Jelcina Galina Starovojtovová zde vystoupila mj. s požadavkem, aby k jednání soudu byli jako svědci přizváni vedoucí politici východního bloku a jmenovala A. Dubčeka, W. Jaruzelského a Nadžibuláha: "Dočkali jsme se historického soudního procesu. Obávám se, aby nebyl uzavřen bez prozkoumání zločinné politické práce strany v mezinárodním měřítku... Nejvyšší stranická místa požehnala vpádu armád do Maďarska a Československa. Žehnala i zavedení stanného práva v Polsku a afgánskému dobrodružství". Tak zdůvodňovala svůj návrh.
27.7. 1992 V. Kural, J. Valenta a čs. velvyslanec v Rusku R. Slánský předali státnímu tajemníkovi Ruské fededace G. Barbulisovi a zástupci prezidenta Jelcina S. Šachrajovi dopis V. Havla B. Jelcinovi a soubor dokumentů Komise vlády a současně poděkovali za dokumenty, které B. Jelcin poskytl Komisi vlády... V průběhu jednání s G. Burbulisem a S. Šachrajem, kteří zastupovali B. Jelcina na jednání Ústavního soudu, kde V. Kural podal výklad k dovezeným dokumentům. Byli naléhavě žádáni, aby přesvědčili A. Dubčeka k účasti na jednání soudu. A. Dubček totiž zpočátku nad svou účastí při jeho jednání značně váhal. Ale po jednání s V. Kuralem a J. Valentou svoji účast na jednání soudu přislíbil. Mezitím vešlo také ve známost, že k jednání soudu byl přizván i bývalý předseda polské vlády (1970-1980) Piotr Jaroszewicz.
Obnoveného jednání Ústavního soudu - po jeho druhém přerušení - se měl A. Dubček zúčastnit počátkem září 1992.
Tragická havárie z 1. září však tento záměr překazila. A o tři dny později - 4.9. 1992 - přinesla evropské a světové agentury zprávu, že bývalý polský premier P. Jaroszewicz a jeho manželka byli v noci z 1. na 2. 9. ve svém bytě brutálně zavražděni a že je nedokázal ochránit ani speciálně vycvičený pes. Jeden ze synů Jaroszewicze prohlásil, že motivem zločinu mohlo být získání dokumentů, které P. ]aroszewicz nechtěl nikdy zveřejnit. Okolnosti této vraždy nebyly dosud objasněny.
V souvislosti s jednáním Ústavního soudu zaznamenejme ještě jednu podivnou skutečnost. Komise vlády byla někdy počátkem září vyrozuměna Kanceláří prezidenta čs. republiky, že prý dokumenty, které V. Kural předal 27. 7. v Moskvě Ústavnímu soudu, byly - podle sdělení Moskvy - jakýmsi "nedopatřením znehodnoceny". Kdosi měl zájem aby se "ztratily". A tak jsme narychlo připravovali nové kopie a prostřednictvím sovětského (ruského) velvyslanectví v Praze - rady Orlova - 28. 9. 1992 odeslali do Moskvy druhý soubor dokumentů.
Zatím lékaři nemocnice Na Homolce i A. Dubček sám sváděli poslední zápas o holý život. Během září se podrobil třem operacím. Jeho zranění páteře, hrudníku i vnitřních orgánů však bylo příliš vážné. A tak dne 7. listopadu ve večerních hodinách tento - v pravém smyslu toho slova - významný československý politik svůj poslední zápas dobojoval... Všichni, kdo jsme jej dobře znali, a to nejen doma v Československu, ale také - a zvláště - v zahraničí právem očekávali, že se mu dostane důstojné poslední pocty, že mu bude vypraven státní pohřeb... Bohužel, byli jsme zklamáni. V pátek 13. listopadu 1992 se konalo na ruzyňském letišti krátké rozloučení s ostatky A. Dubčeka bez nejmenšího zájmu oficiální reprezentace Československa. Na letišti se sešlo pár desítek nejvěrnějších přátel a stoupenců A. Dubčeka, většinou "osmašedesátníků". Oficiálně se s ním přišla rozloučit jen delegace Federálního shromáždění v čele s Michalem Kováčem, novým předsedou FS. Po minutě ticha a doznění zvuků státní hymny delegace odešla a my ostatní jsme dostali pokyn, abychom opustili plochu letiště. Z haly jsme se pak zaraženě dívali na opuštěnou rakev na katafalku, zahalenou československou vlajkou, než ji naložili do letadla. Kdosi z nás účastníků nevydržel napětí i pohnutí a nahlas vykřičel pocity hanby a studu ani ne tak za nás, ale za lidskou a politickou malost české politické reprezentace, za odmítnutí důstojného rozloučení s velkou osobností historie Československa.
Naopak rozloučení s A. Dubčekem na Slovensku bylo více než důstojné. Bylo mezinárodní, evropské. Státního pohřbu, organizovaného slovenskou státní reprezentací 14. 11. 1992 se účastnili představitelé a zástupci téměř padesáti zemí. Politici, zástupci parlamentů, církevní i diplomatičtí představitelé: předsedkyně německého parlamentu Rita Süssmuthová, předseda rakouského parlamentu Heinz Fischer, početná italská delegace s předsedou senátu Giovaniim Spadolinim, předseda Socialistické internacionály Piere Mauroy, apoštolský nuncius G. Coppa a další. Výčet slovenských účastníků, představitelů politického, společenského a kulturního života i řady českých účastníků by byl příliš dlouhý, než aby jej bylo v této stati možno vyjmenovat. Když se ale ve Slovenském národním divadle za zahraniční hosty s A. Dubčekem rozloučil P. Mauroy a H. Fischer, účastníci rozloučení marně čekali ohlášené vystoupení předsedy České národní rady Milana Uhdeho...
A přece... Když nekorunovaný král československých spisovatelů Bohumil Hrabal uslyšel z vídeňského rozhlasu zprávu o smrti A. Dubčeka, ve večerníčku pro svého čtyřnohého přítele Cassia napsal: "... Cassie, z tohoto světa odešel můj kamarád... o kterém jsem kdysi napsal, že tahem dvou set tun bude vytažen raketou atlas na oběžnou dráhu... Je to první ušlechtilý komunista... Osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských i komunistických nebes... a vídeňský rozhlas dnes bude hrát Symfonii Auferstehung, symfonii Titan... jako první rekviem za toho, který nás Cassie předešeL.. Raketou Apollo byl vynesen na oběžnou dráhu nebes.
Auferstehung Symfonie... je ze Sašenky už za života... Titan... A politika je Cassie, osud."
Statisíce čtenářů Lidových novin vzaly s uspokojením na vědomí, že se přece jen našel alespoň jeden statečný...
Po rozloučení v Národním divadle doprovodil pohřební průvod ostatky A. Dubčeka na hřbitov ve Slávičim údolí, kde byly uloženy do hrobu po boku jeho manželky. Pozemská pouť Alexandra Dubčeka, největšího Slováka druhé poloviny 20. století a jedné z největších postav historie Československa, zde skončila.
Protože kolem autohavárie z 1. 9. 1992 kolovaly i nadále různé nejasnosti, úvahy o možné spojitosti s vraždou Jaroszewicze, resp. s jejich plánovanou účastí na jednání Ústavního soudu v Moskvě, kolem ztráty aktovky, v níž měl A. Dubček údajně nějaké dokumenty k tomuto jednání atd., atd., vedení Sociálně demokratické strany Slovenska dalo koncem září 1999 podnět k dodatečnému policejnímu prošetřování celé události. Ale čeští vyšetřovatelé dospěli i v únoru 2000 ke stejnému závěru jako v září 1992. Že pravděpodobně jedinou příčinou, proč auto náhle opustilo silnici, byl efekt aquaplainingu, do kterého přivedl řidič vůz příliš rychlou jízdou v prudkém dešti. Místo povolených 80 km v hodině jel rychlostí kolem 200 km. Vnější úmyslné zavinění smrti A. Dubčeka bylo - pro nedostatek důkazů - vyloučeno. Protože ale na řadu otázek nebylo možné dát uspokojivou odpověď, různé pochybnosti zůstaly...
Jedno však je nepochybné. Že jméno Alexandra Dubčeka vešlo již natrvalo do povědomí naší moderní historie jako významného československého i evropského politika a především člověka v politice. Svědčí o tom mj. skutečnost, že je jeho jménem pojmenována řada ulic, náměstí a škol nejen na Slovensku, ale i v Itálii, že pamětní desky či dokonce jeho busty nalezneme v italské Bologni, ve španělském Madridu či ve Washingtonu i jinde. A že nejen na Slovensku, ale i v řadě evropských měst se na jeho počest konají pravidelné pamětní dny...
V listopadu 2006 si slovenská Společnost Alexandra Dubčeka a všichni jeho stoupenci a obdivovatelé připomenuli 85. výročí jeho narozenin, jeho významnou roli v historii našich národů, i 14. výročí nešťastné havárie a jeho úmrtí. A Trenčianská univerzita Alexandra Dubčeka připravila k těmto výročím mezinárodní konferenci za spoluúčasti Ústavu politických vied SAV a Společnosti A. Dubčeka.
