České národní listy

Autohavárie na 88. kilometru 2

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

Tak, jak se Občanské fórum i Verejnost proti násiliu postupně rozpadaly a čs. společnost se diferencovala a vyhraňovala v četných politických stranách, narůstala i kritika a útoky proti reformistům z roku 1968 a zvláště proti A. Dubčekovi. Uběhlo sotva několik hodin po odjezdu britské premiérky M. Tatcherové z oficiální návštěvy v Československu, při níž ve vystoupení v parlamentu vysoce ocenila Pražské jaro a A. Dubčeka, když 19. září 1990 poslanec V. Sláma neobyčejně ostře odsoudil Pražské jaro jako "vyřizování účtů červených mezi růžovými" a zpochybnil heslo socialismu s lidskou tváří. Dubčekova reakce na toto vystoupení byla ještě přijata s potleskem.

Návrh poslance P. Bratinky z října 1990, podrobit morálně politickému a právnímu zkoumání minulých 42 let, a na něj navazující návrhy a jednání o přijetí lustračního zákona z počátku roku 1991 se staly předzvěstí dalších akcí proti reformistům a Dubčekovi. Lustračním zákonem, odsouhlaseným parlamentem 26. 3. 1991 přes Dubčekovo varování, byl vypuštěn džin z láhve a z lustrací se stal prvořadý problém.

První velké kolo útoků proti Dubčekovi odstartoval mluvčí prezidenta V Havla M. Žantovský s vykonstruovaným tvrzením z 14.3.1991 o vytváření jakési koalice reformních komunistů z roku 1968 se současnými komunisty a separatisty na Slovensku. A sotva lze věřit, že M. Žantovský vystoupil s tímto obviněním bez vědomí prezidenta. Následuje útok poslance V. Bendy v Mladé frontě Dnes, když označil reformátory z roku 1968 za překážku další demokratizace a na prvním místě jmenoval A. Dubčeka. Do tohoto pravicového "koncertu" se zapojil i poslanec D. Kroupa a zaútočil proti Dubčekovi oživením Birakova obvinění Dubčeka z údajných plánů na výstavbu koncentračních táborů v roce 1968.

Další kolo zápasu o odvolání Dubčeka z funkce předseda FS zahájil 23. června 1991 předseda poslaneckého klubu ODS F. Houška dopisem Dubčekovi s výzvou, aby na funkci rezignoval.

Nepovažuji za nutné pokračovat ve výčtu jednotlivých konkrétních útoků proti Dubčekovi a reformistům. Zájemce o tato fakta odkazuji na publikaci Huberta Maxy: A. Dubček. Člověk v politice (1990-1992). Já se v dalším výkladu omezím jen na několik nejzávaznějších z nich.

24. června 1991 přinesly Lidové noviny rozhovor jejich moskevského zpravodaje J. Štětiny s maršálem D. Jazovem - ministrem obrany SSSR - k srpnovým událostem roku 1968. Tento rozhovor se konal v den, kdy poslední transport sovětských vojsk, které 20. srpna 1968 zahájila okupaci naší republiky, odjížděl z Československa. Maršál Jazov mj. opakoval v tomto rozhovoru staré tvrzení, že vojska varšavské pětky "vstoupila" tehdy do Československa na jakési pozvání. A na otázku zpravodaje, zda ze strany sovětské armády nehrozí v současné době převrat proti vedení M. Gorbačova, tuto možnost kategoricky popřel a dodal: "Chápejte, my jsme dnes v takové situaci, v níž není třeba žádného převratu. Vše lze udělat ústavní cestou." A celý svět se za několik dnů přesvědčil o tom, jak si vlastně soudruh maršál tento ústavní postup představuje. . .

Jako členové Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 (A. Benčík, V Kural a J. Navrátil) jsme ale považovali tentokrát za nutné reagovat na maršálovo tvrzení, že srpnová invaze vojsk varšavské pětky do Československa nebyla ozbrojenou intervencí - agresí, ale "vstupem vojsk se souhlasem (čs.) vedení". Tenkrát jsme ještě v Komisi vlády neměli k dispozici fotokopie autentických "zvacích" dopisů vlastizrádců (V. Biľaka, D. Koldera, A. Indry, A. Kapka a O. Švestky). Měli jsme ale spolehlivě zdokumentováno, že nepatrná skupina tzv. "zvatelů" byla cílevědomě organizována a podněcována především pracovníky sovětského velvyslanectví v ČSSR či jiných sovětských, resp. východoněmeckých a polských orgánů. A že žádný vedoucí stranický a státní - ústavní orgán Československa pozvání neučinil, ba právě naopak, vojenskou intervenci odsoudil jako agresi.

V našem prohlášení ze 6. července 1991, uveřejněném v Obraně lidu pod titulkem Vážený pane maršále!, jsme mj. vyslovili obavy ze zpochybňování věrohodnosti prohlášení sovětské vlády z prosince 1989 o neopodstatněnosti, jednostrannosti a chybnosti srpnové intervence. A dále jsme uvedli: "Podle vaší logiky nebyla zřejmě okupace Československa fašistickým Německem agresí, nýbrž jen vstupem vojsk. Ani tehdy se přece naše národy nepostavily na ozbrojený odpor, neboť čs. vedení jej považovalo za nesmyslný... obdobně jako naši představitelé před třiadvaceti léty. Nevíte, anebo nechcete vědět, že i následující jednání mezi československou a sovětskou stranou probíhala ve stínu tanků, děl a letadel "silnějšího bratra"?

"Je velice znepokojující, když člověk velící jedné ze dvou nejmodernějších armád světa pronáší bez znalosti elementárních faktů z historie natolik kategorické soudy o osudu jiných národů". A není bez zajímavosti - dodávám nyní - že stejný termín jako Jazov (vstup vojsk) používali za druhé světové války i Němci: Einmarsch.

20. srpna 1991 - na den přesně 33 let od srpnové intervence v roce 1968

- byl celý svět šokován zprávou o pokusu konzervativní skupiny sovětských komunistů o státní převrat, o svržení prezidenta SSSR M. Gorbačova. Včele osmičlenného tzv. Státního výboru pro výjimečný stav byl viceprezident G. Janajev a v seznamu členů tohoto výboru se objevilo i jméno maršála Jazova. Svět byl znepokojen, zvláštní telefonní linky mezi představiteli jednotlivých zemí byly v plné permanenci a zprávy o vývoji situace v Sovětském svazu řadu dní zaplňovaly stránky tisku, obrazovky televizorů i rozhlasové vlny. Díky rozhodnosti prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, který se okamžitě postavil pučistům na odpor, se podařilo tento pokus po několika dnech za dramatických okolností, ale bez velkého krveprolití zlikvidovat. M. Gorbačov se mohl znovu ujmout své funkce.

V prvních hodinách a dnech ještě nevyjasněné situace v Sovětském svazu, která pochopitelně znepokojila a rozčeřila politickou hladinu i v Československu, se u nás našel člověk, který se rozhodl využít situace, a jako onen biblický Jidáš zradit svého "Mistra". Ne ovšem za pouhých 30 stříbrných, ale za příslib představitelů čs. pravice, že po odstavení "Mistra" zasedne na jeho vedoucí postavení. Byl to M. Šútovec, místopředseda předsednictva Federálního shromáždění. Využil nejasné situace v nepřítomnosti A. Dubčeka, který odjel do Itálie, aby zde převzal čestné občanství od řady italských měst, a obvinil ho z neochoty svolat okamžitě po zprávě o protigorbačovském puči předsednictvo FS k zaujetí stanoviska a ze sympatií k pučistům. Vzápětí se k tomuto obvinění připojil poslanec V. Benda s nehorázným tvrzením, v němž označil tento údajný postoj A. Dubčeka a P. Rychetského za alibismus a opatrnictví ústavních činitelů, v němž prý zjevně kalkulovali s vítězstvím ruských komunistů a s případnou spoluprací s nimi. Navíc se M. Šútovec ve svém vystoupení na tiskové konferenci VPN v pondělí 26. srpna 1991 zmínil o jakési vysoce postavené osobnosti slovenské politiky, která prý si chodila pro instrukce od generálů KGB až do Kyjeva, aniž by však o tom podal sebemenší důkaz.

Jaká však byla skutečnost?

V rozhovoru pro Občanský deník z 28. srpna 1991 se M. Šútovec kroutil jako žížala: "Mně se o tom těžko mluví, protože jak víte jsem do této záleŽitosti sám namočen jako možný kandidát na tento post. Mohu říci jenom tolik, že mi pan Dubček dokonale otrávil prázdniny." Avšak nejen pan Dubček mu otrávil prázdniny. Občanský deník, Rolnické noviny, Smena, Doma a další tisk přinesly řadu článků, které jednoznačně prokázaly lživost Šútovcova tvrzení a skutečné cíle jeho akce.

Lživost Šútovcova, ale také Bendova tvrzení odhalil vzápětí i místopředseda FS Zd. Jičínský v Aktualitách slovenské televize, kde prokázal, že o termínu porady předsednictva FS k situaci v SSSR bylo rozhodnuto za přítomnosti Šútovce a že nikdo z přítomných žádný dřívější termín nenavrhoval. Totéž potvrdil v Mladé frontě Dnes i předseda Sněmovny lidu R. Battěk a potvrdil, že A. Dubček jako předseda FS nic nezanedbal a přes svůj kritický postoj k Dubčekovi prohlásil, že "z hlediska zájmů společnosti nepociťuje potřebu tuto otázku (tj. odvolání A. Dubčeka) nastolovat".

Nejpřesvědčivější důkaz o tom, že vystoupení M. Šútovce a V. Bendy byla jen špinavou intriku čs. pravicových sil na odstranění A. Dubčeka z postu předsedy FS, dodal člen předsednictva FS Věněk Šilhán. Svědectví o tom podal i po letech - v listopadu 2001 na konferenci k 80. výročí narození A. Dubčeka. Shodou okolností se tehdy v roce 1991 ocitl v Moskvě již v prvních dnech protigorbačovského puče, a to jako člen jedné komise OSN pro hospodářství. Cestou z letiště Šeremetěvo na čs. velvyslanectví potkával kolony tanků a obrněných vozů. Když zjistil, že čs. velvyslanec R. Slánský je kdesi na Dálném východě, spojil se s Prahou, aby zjistil stanovisko čs. politických kruhů, zvláště vedení parlamentu k událostem v Sovětském svazu. A tehdy dostal obsáhlý telegram podepsaný A. Dubčekem. Byl adresován ruským poslancům a prezidentovi Ruské federace B. Jelcinovi do tzv. Bílého domu, centra obrany proti pučistickým politikům, maršálům a generálům. Dubčekův telegram začínal připomenutím roku 1968 a okupace Československa sovětskou armádou, větou, že ví, co jsou to ruské tanky v ulicích. A končil velice jednoznačně: "Chceme, abyste věděli, že stojíme na vaší straně."

V. Šilhán telegram rychle přeložil a odnesl do Bílého domu jeho adresátům. Když se po několika dnech vrátil do Prahy a dověděl se o špinavých pomluvách A. Dubčeka, byl šokován. Požádal proto o vystoupení v televizi. Po počátečním odmítnutí dostal přece jen možnost vystoupit v živém vysílání, v němž lživé zprávy o Dubčekovi dementoval mj. i citováním jeho telegramu obráncům moskevského Bílého domu.

Po tomto debaklu protidubčekovského "puče" se (ne) poučená pravice rozhodla vrátit k původní, široce založené kampani proti reformistům, osmašedesátníkům, pod heslem debolševizace. Osobnost A. Dubčeka při tom samozřejmě zůstávala v centru pozornosti. V. Klaus, jako předseda ODS se dal již koncem srpna 1991 slyšet v Radiožurnálu, že A. Dubček stojí ideologicky na jiné straně "barikády" než většina české a slovenské společnosti a že tudíž není správné, aby stál v čele parlamentu, neboť jej nereprezentuje. Pod heslem debolševizace prosazovala česká pravice všeobecné čistky, skryté pod pojmem lustrace. A osvědčení harcovníci pravice jako typ podléhající lustraci uváděli A. Dubčeka. Hysterické volání řady pravicových poslanců po nediferencované očistě "debolševizací" dosahovala takové intenzity, že i prezident V. Havel považoval za nutné zchladit jejich hlavy, rozpálené touhou po pomstě a využít debolševizace jako klacku na nepohodlné oponenty. Nakonec však V. Havel lustrační zákon 18. října podepsal, zatímco A. Dubček, poučen již z roku 1969 nešťastným podpisem "prüglpatentU", lustrační zákon podepsat odmítl. Mezitím dal o sobě opětovně vědět další poslanec ODS, M. Macek, který v rozhovoru s reportéry slovenské Smeny Doma 16. září 1991 zdůvodňoval, proč ODS vyzvala A. Dubčeka k odstoupení. K tomu dodávám, že většina parlamentních stran tuto výzvu ODS odmítla, resp. tento návrh nepodpořila.

U jedné z nejnechutnějších protidubčekovských intrik významně asistoval poradce prezidenta Havla Pavel Tigrid.

21. listopadu 1991 se na Václavském náměstí konal výroční občanský mítink. Moderovala jej známá hlasatelka z roku 1968 Kamila Moučková. Prezident Havel pozval na tento mítink i A. Dubčeka. Když ale chtěl Dubček reagovat na vulgární útok mladého poslance ODS V. Malého na svoji adresu, E Tigrid mu hrubým způsobem ve vystoupení zabránil. A to i v přítomnosti V. Havla. Vedoucí prezidentské kanceláře sice poté donesl Dubčekovi Havlův omluvný dopis, který ale nikdy nebyl zveřejněn, zatímco statisíce Pražanů byly svědky vulgárního útoku proti Dubčekovi i nekulturního zákroku P. Tigrida.

Útoky a podrazy proti Dubčekovi a reformistům pokračovaly i v následujících měsících. A vyvrcholením protidubčekovského tažení byla ostudná akce Státní bezpečnosti na jaře roku 1992, akce mezinárodních rozměrů, načasovaná k nadcházejícím parlamentním volbám.

Zcela nedávno byl v pozůstalosti Dubčekova tajemníka O. ]aroše, při jejím pořádání, objeven záznam protokolárního výslechu A. Dubčeka orgány ministerstva vnitra z 5. 2. 1992. Na sedmi stránkách je zde zaznamenána Dubčekova dobrovolná výpověď k událostem roku 1968. Z obsahu: k cílům pražského jara, ke stanoviskům Moskvy a varšavské pětky, k příčinám srpnové intervence, k protiintervenčnímu prohlášení, proč nebyl dán pokyn k ozbrojenému odporu, k důvodům podpisu moskevského protokolu a k dalším otázkám. Je pravděpodobné, že tento výslech a svoji výpověď orgánu FMV považoval tehdy A. Dubček za součást širší akce, při níž byla podrobena výslechům celá řada vedoucích činitelů z roku 1968, jako např. V. Biľak, A. lndra, a další. Avšak následující události dávají výslechu A Dubčeka zcela jinou dimenzi.

Koncem května 1992 se konal v Postupimi kongres k problematice německé minulosti a způsobů jejího překonávání. Z české strany se kongresu účastnil historik a člen Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 V. Kural. A stal se svědkem toho, jak prezident R. von Weizsacker ve svém vystoupení k německé problematice spontánně připomenul nedávný případ, kdy se pražská policie dožadovala jeho projevů, zřejmě k tomu, aby je použila proti Dubčekovi. Z emotivního vystoupení prezidenta bylo zřejmé, že se cítil velice dotčen že měl být zneužit k diskriminaci člověka, s nímž se již několikrát setkal a jehož - jak zdůraznil - si velice váží. Vyslovil nepochopení, že člověk, který rozpoznal nutnost reforem, má být nyní podle tzv. lustračního zákona vyřazen z politického života. A doslova řekl, že svět by měl pociťovat vděčnost k reformátorům, kteří iniciovali a podpořili proces, který vedl k osvobození těchto národů z totality, i když pro své přesvědčení - a to je Dubčekův případ - trpěli perzekucí. Stejné stanovisko zaujal i hlavní řečník kongresu, místopředseda SPD W. Thierse, který nechápal, proč člověka těšícího se nesporné autoritě ve světě i mezi Němci samotnými, se doma snažíme pošpinit, místo toho abychom ho využili k prospěchu své země.

Dubček neměl zatím o celé záležitosti ani tušení. Dověděl se to až z oficiálního diplomatického dotazu německé strany, co znamená žádost Správy Federálního policejního sboru o záznamy projevů prezidenta R. von Weizsackera, při vyšetřování oznámení občanů, týkajících se veřejné činnosti čs. představitelů. A pochopitelně - Dubčeka informoval i V. Kural.

Mezitím se vyšetřovatel Federálního policejního sboru pplk. Faltus obrátil na ředitele ČSTK Petra Uhla se žádostí o poskytnutí dokumentů k činnosti A. Dubčeka v roce 1968. P. Uhl však jeho žádost kategoricky odmítl a označil ji za provokaci. Předseda vlády M. Čalfa označil sice jeho reakci za nepřiměřenou, ale současně k záležitosti prošetřování A. Dubčeka uvedl; "Nebyla to šťastná záležitost z hlediska federálního ministerstva vnitra. Shodou okolností jde o vyšetřovatele policejního sboru, za kterého jsem se musel již jednou omlouvat v souvislosti s otevřeným dopisem Zdeňka Mlynáře, který byl nařčen z vlastizrady.. ." A jako autor této stati a člen Komise vlády k tomu dodávám, že jsem měl možnost přesvědčit se o silné protidubčekovské podjatosti pplk. Faltuse při přebírání výslechových protokolů V. Biľaka, A. lndry a dalších pro potřeby Komise... Rovněž dodávám,že pplk. Faltus dobře věděl, že materiály, které požadoval od ředitele ČSTK jsou uloženy v archivu Komise vlády... A je snadné si domyslet, proč si je nevyžádal zde.

Když se A. Dubček dověděl, že v souvislosti s prověřováním oznámení občanů, týkajících se veřejné činnosti a projevů některých čs. představitelů, bylo kolem něj jako předsedy Federálního shromáždění a jeho postojů k lustračnímu zákonu zahájeno policejní šetření, pochopitelně vystoupil s kategorickým protestem v rozhovoru pro Tiskovou kancelář Slovenské republiky, který pak přetisklo i Rudé právo z 25. května 1992:

"Začlenění výroků dokonce prezidenta SRN Richarda von Weizsackera do přešetřování podnětu dává tušit, kam až sahá "práce" FMV, FBlS i Federálního policejního sboru...

Domnívám se, že kompetentnost příslušníků orgánu by měla sahat až potud, aby se dalo předpokládat, že z vlastní pravomoci věc podávaného podnětu posoudí a bude to kvalifikovat jako akt dalšího řízení vůči ústavnímu činiteli - předsedovi FS nebo hlavě státu jiné spřátelené země... Nedomnívám se, že by takovýto podnět začal bez předběžné konzultace... S potěšením jsem si v tisku přečetl, že ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální prokuratury ČSFR, pan Nechanický se o celé aféře dověděl až z Rudého práva. To také o něčem svědčí. . . "

V dalším výkladu svého stanoviska bere v ochranu postoj ředitele ČSTK, uvádí některé obdobné případy neopodstatněných zásahů bezpečnostních orgánů a konstatuje: "Domnívám se, že FMV, FBlS nebo Federální policejní sbor zachází příliš daleko, což m.j. vyvolává vážné pochyby o nestrannosti a vnáší obavy do společnosti". V závěru svého vystoupení konstatuje a varuje, že postup proti němu svědčí o tom, kam vývoj směřuje od původní ideje něžné či sametové revoluce. "Jestli něco ohrožuje demokracii a budování právního státu, pak to může být jen kurs těch, kteří opouštějí ideu zrodivší toto nové hnutí. Působení FMV a FBIS, jestli se opět stane státem ve státě, může být toho předzvěstí." Končil konstatováním, že je jasné, proč si Federální policejní sbor (či spíše jeho šéfové) dovolil proti němu takový postup: "A proč ne. Vždyť za necelé dva týdny jsou volby". A já k tomu nyní dodávám, že tehdejším ministrem vnitra byl Ján Langoš a jeho prvním náměstkem Jan Ruml...