České národní listy

Autohavárie na 88. kilometru 1

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

Prvního září 1992 se obyvatelé Československa probouzeli do nepříjemného deštivého a větrného dne. Jako by toto počasí předznamenávalo nepříjemnou zprávu, která toho dne obletěla celé Československo, ba celou Evropu a zaletěla i na ostatní kontinenty na světě.

První strohá zpráva sdělovala, že toho dne v 9 hod. 20 minut došlo na 88. km dálnice Praha - Bratislava, nedaleko od Humpolce, k havárii služebního auta 5. správy MV značky BMV, v němž cestoval místopředseda Federálního shromáždění Alexander Dubček na zasedání parlamentu. Na mokré a kluzké vozovce, v úseku častých nehod, při velké rychlosti dostalo auto smyk, sjelo z vozovky a několikrát se převrátilo. Alexander Dubček byl vážně zraněn. Řidič vyvázl bez vážnějšího zranění. A. Dubček byl převezen do nemocnice v Humpolci a odtud letecky do Prahy, do nemocnice Na Homolce. Zde byl okamžitě podroben první tříhodinové operaci tříštivé zlomeniny bederních obratlů. Proti řidiči, příslušníku federální ochranky praporčíku Rezníkovi, bylo zahájeno trestní stíhání.

Po první operaci navštívil Alexandra Dubčeka Václav Havel, již jako soukromá osoba, a předseda Federálního shromáždění Michal Kováč. Přes vážný zdravotní stav vyjádřil prý Dubček přesvědčení, že se brzy uzdraví. Také informace, které po návštěvě v nemocnici přinesla Dubčekova sekretářka Luba Horná, nebyly beznadějné...

Zpráva o havárii a vážném zranění nejznámějšího politika Československa vyvolala pochopitelně pozornost nejen doma, ale i v celé Evropě a ve světě, kde nebylo jeho jméno neznámé. Vždyť Alexander Dubček byl znám jako první muž Pražského jara 1968 - nejvýznamnějšího z pokusů o vybudování demokratického a humánního socialismu v zemi východního bloku. Jako člověk a politik, jehož jméno se po srpnové intervenci vojsk varšavské pětky 21. srpna 1968 - poté kdy byl mocensko-politickým nátlakem Moskvy i domácích konzervativců donucen odejít z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a posléze vyhnán mezi statisíce neplnoprávných stoupenců Pražského jara - stále častěji objevovalo na stránkách evropského a světového tisku a dalších sdělovacích prostředků. Jako člověka a politika, který statečně, nebojácně a vytrvale obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho stoupence, neúnavně kritizoval Husákův či Jakešův prosovětský normalizační režim, zvláště pak hrubé porušování zákonů jeho bezpečnostním aparátem. Evropská i světová média zaznamenala jeho vytrvalý zápas za odvolání opodstatněnosti srpnové intervence, za rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců. Stejně tak uvítání gorbačovské perestrojky a glasnosti i výzvy adresované husákovskému a jakešovskému vedení k následování jejich příkladu.

Evropská a světové masmédia také zaznamenala zvláště jeho opoziční aktivitu v letech 1988-1989 a jeho vstup do mezinárodní politiky jako nejznámějšího Čechoslováka. A také skutečnost, že v listopadové sametové revoluci 1989 jej národy Československa navrhovaly na funkci prezidenta a že navzdory značné animozitě některých českých představitelů Občanského fóra a představitelů slovenské Verejnosti proti násiliu tlak veřejného mínění si vynutil, aby byl zvolen do druhé nejvyšší funkce - do funkce předsedy Federálního shromáždění. A byl to pak jeho věhlas v této funkci v letech 1990-1992, který - zvláště při jeho cestách do zahraničí nebo zahraničních návštěvách v Československu - významně přispíval k upravování cesty Československa do evropské a světové demokratické společnosti. Důkazem jeho věhlasu a ocenění ve světě je také udělení šesti mezinárodních mírových cen, šesti čestných doktorátů různých světových univerzit, návrh italských univerzit na udělení Nobelovy ceny za mír, udělení nejvyššího státního vyznamenání italským prezidentem Franceskem Cossigou v březnu 1991 a řada dalších ocenění a uznání.

Byl to také především A. Dubček, kdo se vytrvale a houževnatě angažoval v úsilí o zachování jednoty Československa. I tato skutečnost přispívala k tomu, že jeho věhlas v zallfaničí ještě stoupal. Nebylo proto divu, že zpráva o jeho vážném zranění vyvolala nejen doma, ale i v zahraničí velkou pozornost, ale i nejrůznější úvahy, ba i různé spekulace...

První závěry orgánů vyšetřujících příčiny havárie zněly: nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky, navíc - bylo to v úseku častých nehod. A řidič byl znám svou rychlou a riskantní jízdou. Dubčekův přítel, předseda slovenské sociální demokracie J. Volf, později vzpomínal, jak si jednou, po společné jízdě s Dubčekem oddechli, když z auta vystoupili.

Na Slovensku ovšem havárie vyvolala i různé reminiscence na osudy dvou jiných významných Slováků. Na nešťastný výstřel z pušky, který usmrtil slovenského buditele Ludovíta Štúra a zvláště na havárii letadla, v němž zahynul generál M. R. Štefánik, spoluzakladatel Československé republiky, při svém návratu do vlasti, po skončení první světové válce...

Různé úvahy, ba i spekulace, vyvolávaly ale ještě další dvě skutečnosti. Jednak to byla trvalá snaha pravicových kruhů nové polistopadové mladé či mladší politické garnitury Československa v letech 1991-1992, usilující o odvolání A. Dubčeka z funkce předsedy Federálního shromáždění (FS), snaha provázená nejrůznějšími politickými útoky a intrikami. K tragické havárii došlo v situaci, kdy vrcholilo jednání o rozdělení republiky. Další důvod k úvahám bylo také pozvání prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, aby se A. Dubček zúčastnil jednání Ústavního soudu Ruské federace o ústavnosti existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, ale také o dodržování ústavních zásad při potlačování protigorbačovského puče konzervativních představitelů KSSS v srpnu 1991 prezidentem B. Jelcinem.