Jdi na obsah Jdi na menu
 


Austroslavismus, pangermanismus

21. 11. 2022

Austroslavismus, pangermanismus

 

Pro terminologickou jasnost a zřetelnost je vhodné zmínit se také o austroslavismu, neboť pangermáni se chápali tohoto pojmu k ospravedlnění vlastní agrese vůči slo­vanským národům žijícím v rámci habsburské monarchie. V německých dějinách to není nic nového, často se to opakovalo, že defenzivní postoj byl vykládán jako útok na němectvÍ.

Ve skutečnosti austroslavismus byl užitečnější aplikaci na všeslovanské ideje a vycházel z konkrétní situace v habsburské monarchii. Byl to ve své podstatě ideový a politický program poměrně vlivné části představitelů slovanských národů, liberálního a demokratického zaměření, považující středoevropské soustátí za přijatelný rámec pro existenci slovanských národů. Ovšem za předpokladu další emancipace, politické, eko­nomické a kulturní rovnoprávnosti. Byl to program, nebyla to ještě trvalá realita a pro­ces, kterým se mělo dosáhnout vytčeného cíle, byl označován jako hnuti za zlidovění monarchie.

 

Austroslavismus v ucelené podobě vyjádřil v roce 1846 Karel Havlíček Borovský v programovém článku Slovan a Čech, otištěném v Pražských novinách. Proti málo reál­né naději na realizaci všeslovanského programu postavil alternativu zcela pragmatickou, spolupráci slovanských národů ve státě, který by jim byl ochranou před pangermáns­kou expanzí i proti carskému samoděržaví. Myšlenku, aby habsburská monarchie byla hrázi proti germanizaci, zhatili rakouští a čeští Němci. Stejně tak zmařili naději na mírové soužití mezi dvěma světovými válkami, 1914 - 1918 a znova v letech 1939 - 1945.

 

Výrazným podílem k programu a k argumentům austroslavismu přispěl František Palacký, a to v dopise frankfurtskému sněmu a v projevu na slovanském sjezdu. Pře­dpokládal vytvoření 8 národnostních územních celku, z nichž jeden by byl pro Čechy a Slováky. Pangermánští politikové v Rakousku i v Německu se ostře postavili proti planu na federalizaci, věděli, že v neněmeckých státech by neměli dominantní postavení. Přitom federalizace mohla být alternativou k zániku monarchie v roce 1918. Ovšem provedená včas, a ne až v roce 1918, to již bylo pozdě. Pokud austroslavismus ze strany rakouských politiků nebyl brán vážně a Češi ho poctivě prosazovali, vytvářel iluze, škodící orientaci na samostatný český, případně československý stát. Austroslavismus byl svými principy také v obsahovém programu Kramářova novoslovanství a poslední stopy v modifikované podobě najdeme u Milana Hodži před první i druhou světovou válkou. Také Hugo Vavrečka (1880-1952) propagoval hospodářskou spolupráci podu­najských států. Poznamenejme, že to byl děd Václava Havla a v roce 1938 člen Syrového úřednické vlády s vlivem na zpravodajskou službu. V poslední vládě Hodžově měl na starosti soustředěné zpravodajství. Není známo, že by se stal obětí surové nacistické perzekuce.

 

Po vzniku ČSR byl austroslavismus podceňován, ale neprávem. Češi a Slováci získali novou perspektivu svého státního vývoje, ale rozhodně nepatřili k těm, kdož austroslavisticky program likvidovali, vinu nesou jednoznačně němečtí politici v českých zemích a v Rakousku, báli se právě realizovatelnosti austroslavistických návrhu. Stačí si uvědomit že v říšské radě v roce 1917 bylo 213 poslanců za německé strany, z toho 40 sociálních demokratů, ochotných připadnou reformu podpořit. Po­slanců za slovanské národy bylo 234. Specifickou skupinu tvořilo 19 poslanců italské a rumunské národnosti, také ochotných podílet se  na reformě monarchie. Nejistý byl postoj 7 poslanců nezapsaných v žádném poslaneckém klubu. Rozborem parlament­ních projevů lze spolehlivě usuzovat, že pro zlidovění a demokratizaci monarchie se již v roce 1917 vytvořila většina, tedy 272 poslanců.

Říšská rada měla tehdy 473 poslanců. I tuto přijatelnou, mírovou, demokratickou cestu zmařili pangermánsky orientovaní němečtí poslanci rakouské monarchie. Přitom bylo možno vyhovět a uspokojivě řešIt i princip národů na sebeurčení v rámci svobodomyslného podunajského soustátí. Nelze ovšem pominout potíže, které kladla maďarská reprezentace v uherské části monarchie, když odmítala uznat Slováky za politicky národ, Slovákům se podle nich nemělo dostat žádných prav. Z řad českých Němců se zase ozývalo přáni, realizovat v pohraničí tak zvané uzavřené území, kam by nesměl pronikat český vliv, pohraniční region měl být vyhrazen pro německou hege­monii, těžko realizovatelnou při přeměně státu na federaci či spolek autonomních států.

 

Při hledáni příčin rozpadu Rakousko - Uherska je vhodné upozornit, že nikdy ne­existovala vůle demokraticky myslících Slovanů habsburské monarchie spojit se v jeden stát s carským Ruskem. Nesmí se zapomínat, že carský režim pohrdal všemi nepravoslavnými Slovany a Češi, Slováci, Slovinci, Poláci a Chorvaté byli převážně katolíky. Car měl pod sebou různé národy, ale žádal, aby tmelem byla jedna víra, a to pravoslavná. V českém prostředí to by! jen romanticky sentimentalismus, věřící, že mocný slovanský stát, Rusko, by mohlo také něco udělat pro jiné podrobené slovanské národy ve střední Evropě. Naši legionáři se na vlastní očí přesvědčili o nesvobodných poměrech carského Ruska, vždyť se jim nevěřilo dlouho jen proto, že nebyli pravosla­vní.

 

Rakouští a češti Němci pracovali svědomitě k udržení svého dominantního posta­veni oběťmi v boji, mobilizací své ekonomiky i morálky. Francouzský historik Bernard Michel v knize Smrt dvouhlavého orla správně poznamenal: ,,avšak mnozí z nich (Němců) mylně věřili, že německy národ musí získat z války výhody, shrábnout vše ve svůj prospěch a anulovat pokrok slovanských národů od roku 1848. Ve jménu Němců v Čechách bylo nutné upřít Čechům jejich politická práva (str. 251)." Nikdo nemůže v současné době mluvit o perspektivách ve střední Evropě bez znalostI její historie. Pan­germanismus zavedl samotné Němce do slepé uličky, je však naprostou iluzi myslet si, že optimálnější budoucnost mohou zajistit pravicoví technokraté, kteří vědí vše o metodách  řízení a o počítačích, ale nic o vlastní zemi a jejím lidu. Tady by měla být histo­rie poučením.

 

K problematice pangermanismu, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.