Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ať žijí demokrati…, Marek Řezanka

2. 8. 2021

Ať žijí demokrati…

Marek Řezanka

 

Jeden člověk na vrcholu:

To je vize generála,

jehož podporují SPOLU,

Pekarová by ho brala.

 

Když se nepovedl kníže,

armáda to tedy spraví?

Má snad Pavel k lidu blíže?

Zatím nehrnou se davy.

 

Kdo do řeky vstoupí dvakrát?

Známe scénář opozice:

Vždy představí simulakra,

kterým jde jen o pozice.

 

Kdyby dvakrát – je již třetí

tenhle Pavel, jenž má prýmky.

Zase ho div nevysvětí

stejní čerti – bez výjimky.

 

Nejdřív Karel, potom Jiří:

„Číro“ vystřídaly brýle.

Nyní na Hrad Petr míří,

už to není roztomilé.

 

Po šlechtici vědce zkusí,

který na vše „Nevím“ říká.

Oba nenávidí Rusy.

Co též čekat od ratlíka?

 

Generál je jako oni.

Výrok soudů neuznává

„demokrat“, který se kloní

k silné ruce místo práva.

 

Volit šlechtu nebo kněze?

Generál nás obohatí?

Z lidu nikdo neproleze:

Tak ať žijí demokrati.

 

 

Generál Pavel se rozhodl, že se pokusí stát prezidentem republiky

 

Už je tak nějak symptomatické, že jako hlavu demokratického státu navrhují jistí jedinci buď zástupce šlechty (Karel Schwarzenberg), církve (Tomáš Halík, který sice zatím nekandiduje, ale pro určitou kliku by byl ideálním adeptem) nebo armády (generál Petr Pavel). Hlavně aby to nebyl zástupce prostého lidu.

 Nemá cenu příliš zdůrazňovat, že armáda, církev a šlechta byly v minulosti stěžejními oporami feudalismu.

 Říká se, že do jedné řeky se nedá vstoupit dvakrát. Takzvaný Demoblok do ní hodlá vstoupit potřetí, třebaže byl dvakrát neúspěšný.

 Po knížeti, který měl být „lidu blíže“, vsadil Demoblok na vědce. Jenže jeho brýle byly stejně falešné a prázdné jako punkové číro pana knížete.  

 Kníže se zaklínal svou blízkostí k lidu, ale byl představitelem nanejvýš asociální vlády po boku M. Kalouska. Měl zato blízko k sudetoněmecké zájmové menšině, jež usiluje o zrušení dekretů prezidenta republiky E. Beneše, což sám zařadil mezi své programové body. A uznal samostatnost Kosova, jehož představitelé jsou váleční zločinci.

 Jiří Drahoš na něho v podstatě navázal. Opět se hlásil ke kruhům blízkým sudetoněmecké menšině – a jeho jediným rysem bylo, že na nic neměl pevný názor.

 Do třetice to tedy může být pan generál, který neuznává rozhodnutí soudů a který se netají svou vizí demokracie, že „na vrcholu by měl stát jen jeden člověk“, nejlépe samozřejmě on sám.

 I když se zástupci Demobloku netají svým nenávistným fanatickým antikomunismem, nijak jim nevadilo, že J. Drahoš za hluboké totality budoval svou vědeckou kariéru a byl tehdejšímu režimu natolik loajální, že ho pustili i na Západ. Do KSČ pak vstoupil z kariérních důvodů i pan Pavel, a to v roce 1985.

 To mají být tedy ty morální vzory, které máme následovat?