Antonín Hudec, sokol a legionář IV
Antonín Hudec, sokol a legionář IV
PhDr. Dagmar Stryjová
Po krátké době jsem byl z nemocnice propuštěn ku svému údernému praporu, který se již nacházel v Nižně-Udinsku. Ani tam jsem nezahálel a počal opět cvičiti. V boku mně však stále píchalo. Při nacvičování obratu z veletoče podhmatem do nadhmatu jsem se levou rukou minul žerdi a na jedné ruce visíc, kmih mně hnal, až se mně ruka z žerdi vysmekla. Štěstí, že mne kmih přetočil, takže jsem břichem padl na zem. Jinak bych pádem na zem utrpěl jistě znovu zranění. Připravovali jsme se na tělocvičnou akademii v Nižně-Udinsku, na kterou jsem sestavil prostná, která jsem cvičil pouze s Buříkem z Habrůvky od Křtin. Byla velice obtížná, samé stoje o rukou, přemety vpřed a kotoule na zad do stoje o rukou. Výsledek byl znamenitý, takže jsme je museli opakovati. Byla to první moje skladba, se kterou jsem vyzkoušel tvořivost svého ducha.“
V době Hudcova pobytu v Nižním Udinsku se mimo cvičení účastnil také několika trestních vojenských výprav a obrany legendárního zlatého ešalonu, o čemž si do svého deníku opět poznamenal: „Z Nižno-Udinska bylo uspořádáno několik trestních výprav do okolních lesů, neboť bolševici nás neustále znepokojovali. Při těchto výpravách padlo též několik našich hochů. V té době Kolčakova vláda v Sibiři ztrativše důvěru ruského lidu a vojska, byla v postavení zoufalém. Fronta proti bolševikům počala se hroutiti a naše vojska nechtěla více Kolčaka podporovati. Kolčak vida, že je konec jeho vlády, hleděl pro sebe zachránit, co se dalo. By kořist jeho byla co největší, odvážel z Ruska přes Sibiř do Japonska celých 42 vagónů zlata. Naše vojenské vedení, by národu nebyl zcizen tak ohromný poklad, dalo rozkaz obsaditi naším vojskem i dělostřelectvem stanici v Nižním Udinsku, Kolčaka odzbrojit a veškeré zlato zabavit. Když Kolčak uviděl, že jeho odpor by byl zbytečný, se podrobil. Kolčak i zlato pak bylo předáno místní vládě utvořivší se v Irkutsku. Po odzbrojení Kolčaka byl náš prapor poslán k posílení střežení zlata jako jeho doprovod do Irkutska. Ešalony (vlaky )byly postaveny na rozjezdu před hlavním nádražím v Irkutsku. Stráž u vlaku se zlatem, než bylo úředně předáno vládě v Irkutsku, byla z polovic stráží našich a z polovice stráží ruských, by se nemohlo naše vedení podezřívati z nesprávného předání zabaveného zlata. Zlato, jak bylo v zaplombovaných vagónech převzato, tak opět bylo Rusům předáno. Byl to čin od našeho vedení nadmíru diplomatický, neboť naše vojsko bylo by vždy obviňováno z krádeže majetku ruského národa a bylo by vždy překážkou diplomatickému jednání obou států. Vzdor tomu, že bolševici si to zavinili sami, neboť kdyby místo odzbrojování nechali volně odejeti naše vojenské části do Francie, nemuselo k vystoupení v Rusku vůbec dojíti.
Evakuace našich vojsk na východ byla velice pomalá. Japonci, kteří měli sibiřskou magistrálu za bajkalským jezerem obsazenou, úmyslně nepouštěli denně více jako jeden náš vlak, a takto chtěli vyvolati srážku mezi našimi částmi a bolševiky. Naši vojáci si to nenechali dlouho líbiti a pomocí bomb si z vlastního popudu vynutili u Japonců volný průjezd všemi stanicemi až do Vladivostoku.“
Cestou z Irkutska do Vladivostoku se vojáci určitou dobu zdrželi u Bajkalského jezera, na jehož zamrzlé hladině cvičili prostná na 7. všesokolský slet v Praze, o němž se domnívali, že do jeho zahájení budou doma a samostatně na něm vystoupí, což se však nepodařilo. Poté následoval přesun přes Čitu, Pograničnoje, Manžurii a Nikols Osursk do Vladivostoku, kde byli legionáři ubytováni v kasárnách Zgnilý Uhol, které byly vzdáleny několik kilometrů od přístavu. Také zde se ve volných chvílích věnovali mimo koupání tělocviku. Antonínovou oblíbenou činností byl vrh koulí a diskem. Jak poznamenal ve svých zápiscích, koulí házel 9 m z místa a diskem vrhal až 32 metrů.
Po měsíčním pobytu ve válečném přístavu konečně skytla naděje, že se skutečně dostanou domů do vlasti. 23. května 1920 byl dán povel k odjezdu. Mužstvo se nalodilo na nákladní loď Ixion, která byla uzpůsobena pro přepravu vojáků, a v odpoledních hodinách odrazila od břehu směrem na Ameriku. Po několikadenní namáhavé plavbě, kdy většina vojáků trpěla mořskou nemocí, konečně 6. června ráno po 15denní plavbě zakotvila na území západní Kanady ve Wancoweru. Ve 4 hodiny odpoledne následoval pochod ulicemi města na nádraží, odkud v 11 hodin večer pokračoval přesun vlakem přes Edmonton, Qubeck a Otavu do vojenského tábora Walgaltier, rozkládajícího se na březích řeky Sv. Vavřince, kam legionáři dorazili 12. června ve dvě hodiny odpoledne. Ubytováni byli po 10 mužích v přidělených stanech. O pobytu zde si Antonín Hudec do svého deníku opět poznamenal:
„V táboře zaměstnáni jsme byli pochodovým cvičením, sportem, prostnými a koupáním. Koupali jsme se v řece Sv. Vavřince, která tekla kolem vojenského tábora. Tábor byl zřízen za světové války a byl moderně zařízen se sprchami a umyvárnami. Bratří, kteří se vyznali v malířství neb v dekoraci, malovali před stany obrazy a zdobili zahrádečky před stany různými ornamenty. Nechyběly mezi nimi ani mapy republiky ze samých různobarevných kaménků znázorňujících i toky řek. Každý stan kolem byl vysypán pískem a vysázen květinami, takže vojenský tábor měl vzhled nádherné zahrady. Úprava tábora uvedla anglickou generalitu a šlechtu v údiv a anglickému vojsku byli jsme dávání za vzor. Mimo našeho úderného praporu nacházel se tu z našeho vojska, které postupně za námi přijíždělo, osmý pěchotní a dělostřelecký pluk. Celkem nás všech bylo asi 9 000 mužů.
Všichni cvičili prostná na VII. všesokolský slet pro společné vystoupení v tomto vojenském táboře jako samostatný slet v Kanadě. Cvičil jsem prostná a Dandovu devítku, při níž jsem si během cvičení vymknul levý palec na ruce. Vzdor tomu, že v devítce byly samé stoje o rukou, přemety napřed a kotoule na zad, cvičení jsem zdárně ukončil. Dne 18. 6. ve tři hodiny byla v táboře slavnost. Naše části přijel navštívit zástupce anglického místokrále v Kanadě a s ním mnoho hodnostářů, zástupci tisku a dcera generála námořnictva. Působila na ně mocně úprava tábora. Dne 5. 7. v předvečer svátku mistra Jana Husa byl při táborovém ohni proslov o jeho životě a jeho vlivu na naše vojsko a po zapění všech jsme se rozešli. Dne 6. 7. odpoledne bylo veřejné cvičení vojska celého tábora, jemuž přihlíželo pozvané obecenstvo – hodnostáři. Dne 7. 7. byl svátek Kanady. Odpoledne byla přehlídka našeho vojska, ku které přijelo se podívati s generálem provincie Qubecku mnoho obecenstva. Všech těchto slavností a reprezentace jsme se zhostili dobře.
7. ráno jsme vojenský tábor Walgartier opustili. Ve čtyři hodiny odpoledne byl náš úderný prapor naloděn v Qubecku na osobní loď Carica. 9. 7. jsme v 6 hodin ráno vypluli z qubeckého přístavu směr Tichý oceán.“
18. července v 8 hodin ráno zakotvila loď v anglickém válečném přístavu Portsmouthu, odkud legionáři po krátké přestávce pokračovali v 11 hodin večer kanálem La Manache do německého přístavu Cuxhaven. Odtud následovala cesta vlakem přes Lipsko a Drážďany do Podmoklí v Čechách, kam dorazili v časných ranních hodinách. Po dlouhých šesti letech strávených v cizině se Antonín Hudec konečně ocitl doma ve vlasti. Po přesednutí do českých vagónů následovala cesta přes Kolín do Kutné Hory, kde po týdenním pobytu v karanténě dostal tříměsíční dovolenou. O svém prvním kontaktu s domovem po šesti letech strávených v cizině si Antonín Hudec opět poznamenal:
Když jsem přišel k Pístovicím a před zraky se mně objevilo údolí Račic a ulice tehdy zvaná Výhonek, kde moji rodiče bydleli, zapůsobilo to na mne tak mocně, že jsem byl nucen se zastaviti a si odpočinouti. Ovládaly mne dva mocné protichůdné pocity. Viděti rodiče a bratry, nebo se vrátiti zpět k vojsku. Touha po rodičích zvítězila. Šel jsem kolem pily po loučkách a podle stromků přímo k rodnému domku. Nikdo ještě nevěděl o mém příchodu. Při vstupu do světnice otec s matkou seděli za stolem. Při pohledu na otce, který tak zestárl a zešedivěl, zapůsobilo to na mne tak, že jsem zaslzel. Bylo to radostné shledání po šesti létech. Ničím neskrývané a úplně čisté, jako když ztracený syn najde své rodiče. Za několik dnů po mém příchodu mne Pepa vzal do cvičení. Bylo pro mne zvláštním překvapením, že na můj pozdrav mi nikdo neodpověděl. Nikdo mne totiž neznal. Byl jsem mezi svými úplně cizí. Zanedlouho jsem si v novém, třebas nevlídném prostředí, zvykl. Chopil jsem se s plnou vervou práce v Sokole. Byl jsem dobře okován zkušenostmi ve vojsku nabytými a chtěl jsem je všechny plně uplatniti. Zvláště nelibě jsem v Sokole nesl oslovování pane a skupinkování občanů, vlastně členů jednoty, protože byli vesměs skoro všichni dělníci a živnostníci. Jak bylo vidět, válka bratrství jich nenaučila, nýbrž ještě více ubila.“
