České národní listy

Antonín Hudec, sokol a legionář III

PhDr. Dagmar Stryjová

Po bojích na belebejské frontě byly vojenské jednotky poslány na krátký odpočinek do Jakatěrinburku, kde byl Hudcův úderný prapor ubytován v místní škole. Zde začala být organizována sokolská cvičení, o nichž uvádí:

„Na odpočinku v Jekatěrinburku byl úderný prapor ubytován ve škole moderně zařízené s ústředním topením a elektrickým osvětlením. By se v zimě nezahálelo, ježto mrazy dostupují až 45 stupňů, počala se organizovati sokolská cvičení, jak nářaďová, tak prostná. V prvních začátcích jsem se nechtěl k sokolování znáti, když jsem pak poznal, že nářadí ovládám lépe, neboť stoje o rukou dovedl jsem vytáhnouti na zemi a židli i v botách, zkusil jsem cviky na bradlech, a to mně prozradilo. Musel jsem počati cvičiti. To byl můj počátek legionářské sokolské kariéry. Cvičili jsme pilně ve školách na školním nářadí. První tělocvičnou akademii v Jekatěrinburku uspořádal šestý legionářský pluk. Zanedlouho poté byla uspořádána naše tělocvičná akademie. Tělocvičná čísla byla bez nářadí. Cvičil jsem v námořníčku a skupinových prostných s dlouhými tyčemi. V Jekatěrinburku sešel jsem se s Pepou Jurůjovým, Ludvou Čížkovým a Lojzou Kouřilovým z Račic. V tu dobu poměry na frontě počaly se v náš neprospěch zhoršovati. Ruské pluky sibiřské počaly na uralské frontě ustupovati. Kolčak, který stál v čele sibiřské vlády, by strhl na sebe veškerou moc, dal jemu nepohodlné členy vlády a generály postřílet. Naše pluky, vidouce, co se přihodilo, nechtěly tuto vládu podporovati a počaly odpírati poslušnost. Do věci zasáhla právě v Sibiři meškající naše delegace včele s generálem Štefánikem. Když delegace shledala únavu našeho vojska a zbytečné již prolévání další krve, počala vyjednávati s naší vládou a nařídila stažení našich vojsk na východ k zajištění sibiřské magistrály k dopravě vojska domů přes Vladivostok.“

V březnu 1919 byl Antonín Hudec spolu s dalšími legionáři přesunut z Jekatěrinburku přes Čeljabinsk, Omsk, Novo-Nikolajevsk, Tajgu, Krasnogorsk  a Kansk do Tajšetu, kde byl svědkem mohutného střetu s bolševiky: „V předvečer našeho příjezdu bolševici zákeřně, když naše posádka ulehla ke spaní, napadli stanici a počali ze všech stran střílet na naše vojáky obývající vlaky. Doufali, že než se vzpamatují, budou odzbrojeni i s dělostřelectvem. Přepočítali se však. Hoši se nezalekli, v košilích a ve spodním prádle vyskákali z vagónů a s ručními granáty a lehkými kulomety nastoupili proti bolševikům. Po krátkém boji byl nepřítel přinucen k ústupu. Zanechal na bojišti 300 mrtvých.  Bolševici měli za úkol odzbrojiti ve stanici naše části a přerušiti dopravu našich vojsk do Vladivostoku.“

V Tajšetu se legionáři zdrželi do léta. Během pobytu neustále vykonávali trestné výpravy do okolních lesů, aby bolševici nepřepadávali trať. Ve volných chvílích se Antonín Hudec věnoval svému oblíbenému cvičení, což se mu málem stalo osudným, avšak na druhé straně ho přivedlo až k získání titulu přeborníka sibiřských legií. Sám o tom vypráví: „Ve volných chvílích  jsem pořád cvičil. Vozili jsme s sebou vlakem stále bradla a hrazdu. Hrazda byla špatná. Mohla se mně státi osudnou. Připravoval jsem se totiž na sokolské armádní závody do  vyššího oddílu. Při cviku z veletoče podhmatem ujely mně při zákmitu obě ruce a pádem kolmo na hlavu zůstal jsem v bezvědomí ležeti. Když jsem přicházel k vědomí, nemohl jsem vydechnouti.  Tu jako by mi něco řeklo. Válej se po zemi. Poslechl jsem svého hlasu a válel se po zemi. Sražený bok se uvolnil a já počal dýchati.  Opodál stojící členové družstva úderného praporu  se vzpamatovali a pomohli mně vstáti. Pádem na hlavu pozbyl jsem úplně zrak a trvalo to dosti dlouho, než jsem ho postupně opět nabyl. V hlavě mně hučelo jako velká voda. Myslel jsem, že se mně více ničeho nestalo. Vyskočil jsem na bradla, musel jsem však okamžitě pro píchání v boku seskočiti. Při lékařské prohlídce nemohl u mě doktor ničeho zjistiti a  poručil mi, dávati si studené obklady. Neustane-li to, bych k němu ráno přišel. Jelikož bolest neustávala a naopak se zvětšovala, šel jsem opět k lékaři. Lékař však pro velké svalstvo mi žebra nemohl nahmatati, a proto mně poslal ku zjištění do vojenské nemocnice v Irkutsku V nemocnici lékař zjistil, že mám na levé straně od páteře zlomeny dvě žebra a na pravém lokti sraženinu krve velikosti vejcete.  Byl mně stažen hrudník do  náplasťového anglického pasu širokého asi 30 cm, by se mně při dýchání nerozšiřoval, a musel jsem ležeti v klidu. Jak mně bylo poněkud lepe, dostával jsem masáže, by se mně sražená krev rozproudila po těle a musel jsem choditi každý den na teplou koupel, by se mně zlomenina rychleji hodila. Po dvou měsících léčení jsem počal na zapřenou choditi do cvičení. Naučil jsem se tam prostná a nabyl dobrých zkušeností při nácviku prostných od cvičitele Doležala. Sestavy jsem kvůli mému zranění celé necvičil a jen piloval  některé prvky.

Armádní závody se v Irkutsku na  Klaskově konaly 28. 9. 1919. Den před tím přijelo družstvo úderného praporu do Irkutska za mnou do nemocnice a přesvědčovalo mne, zvláště velitel praporu Hásek, že v zájmu úderného praporu musím  závodit. Přislíbil jsem to tedy. Ráno 28. 9.1919, aniž bych komu co řekl, jsem se odebral pěšky 7 verst na Klaskov k závodům. Jelikož tehdy nedalo se již ničeho koupiti, cvičil jsem po celý den o hladu. Snad to bylo dobře. Byl jsem lehký jako pírko. Výsledek byl ten, že jsem byl první ze všech. Zacvičil jsem 95,5 %. Přítomný generál Syrový mně nechal majorem Háskem, velitelem úderného praporu, představiti. Snad proto, že jsem byl prostý voják, podíval se na mně a aniž by mně poděkoval neb nějak oslovil, odešel.  Počínání jeho mně velice mrzelo. Od té doby jsem ho neměl rád a při potkání ho nikdy nezdravil. Po ukončení závodů jsem se odebral do nemocnice. Sotva jsem došel, jak mně píchalo v boku z únavy a z hladu. Když jsem přišel do nemocnice, byla již tma a světla svítila. Někteří pacienti z nemocnice, kteří se jako diváci zúčastnili závodů, mně uviděli po cestě a volali „vítěz, sláva jemu“. Žádal jsem je, by tak nekřičeli, by to lékař neslyšel, neboť jsem  bez jeho dovolení opustil nemocnici. Najedl jsem se a šel spát.