Antonín Hudec, sokol a legionář I
Antonín Hudec, sokol a legionář I
PhDr. Dagmar Stryjová
Když vyslovíme jméno Hudec, pak většina sokolů a zejména starších lidí si vzpomene na Aloise Hudce, sokolského přeborníka, který v roce 1936 na Olympiádě v Berlíně, před zraky Hitlera, jehož nepřátelský poměr k Československu byl všeobecně znám, získal zlatou medaili za cvičení na nářadí a o němž byla napsána řada publikací.
Jednalo se o nejmladšího z bratrů Hudcových z městyse Račice nedaleko Vyškova, kde rodina žila a kde všichni bratři aktivně působili v místní organizaci Sokola.
V následujícím životopisném medailonu si připomeneme nejstaršího z bratrů Antonína, který byl při vypuknutí první světové války v roce 1914 odveden na východní frontu, kde měl bojovat proti Rusům za císaře pána. Brzy se však vzdal do ruského zajetí a vstoupil do čs. legie, která se tam tvořila. Zúčastnil se bojů na sibiřské magistrále. Nezapřel se v něm sokolský duch a organizoval s velkým úspěchem sokolskou činnost i v legii a po válce v nové Československé republice.
Narodil se 5. října 1892 v Račicích jako první dítě tkalce Antonína Hudce a jeho o tři roky mladší manželky Františky, rozené Hovorové. Rodina obývala domek čp. 91, kde Antonín prožíval společně se svými devíti sourozenci šťastné dětství. Když mu bylo dvanáct a půl roku, utrpěl jeho otec vážný úraz, která jej upoutala na půl roku na lůžko. Na jeho místo proto musel nastoupit malý Antonín, který po letech ve svých pamětech vzpomínal na toto složité období svého života následujícím způsobem:
„Matka byla nucena choditi na výdělek na panské ku dvoru a na otýpky do lesa a o děti a nemocného otce se neměl kdo starati. Obdržel jsem proto od školy na 6 měsíců tzv. úlevu. Za nedlouho na to zemřel nejmladší bratr František, snad následkem nedostatku dobrého ošetření a bez léčení lékaře. Mimo opatrování sourozenců začal jsem tkáti na tkalcovském ručním stavu, což jsem se od vidění od otce naučil. Byl jsem však příliš malý, takže jsem nemohl dostati rukama na bidlo. Šlapal jsem na podnožky prstama nohou a bidlo jsem vyzvedával pravou rukou. Prováděl jsem to tak zručně, že to nebylo k rozpoznání od tkaní starého zkušeného tkalce. A tak jsem malým výdělkem vypomáhal mamince. Otec s nohou ležel více jak půl roku. Na nohu nemohl choditi po celý rok. Noha mu špatně srostla a lékař dr. Zatloukal z Vyškova mu již srostlé místo zlomil a dal znovu do sádry. Do školy jsem opět začal chodit od 23. 10. 1905. Měli jsme dosti bídy. Matka vydělávala půl krejcaru denně, z čehož splácela dluh váznoucí na domě. Z rodiny nám nikdo ničím ke zmírnění bídy a hladu způsobeného neštěstím otce nepřispěl.“
Když Antonín dosáhl čtrnácti let, zřídil tatínek doma druhý stav a chlapec mu začal pomáhat s tkalcovským řemeslem. Do rodiny totiž mezi tím přibyli další malí caparti a peněz nebylo právě nazbyt. Když bylo Antonínovi 18 let, přivedl jej 2. února 1910 jeho bývalý spolužák Josef Křetínský poprvé do tělocvičny račického Sokola, která byla tehdy umístěná v sále hostince u Wollingerů. Tento okamžik se stal významným momentem nejen v životě Antonína, ale i jeho čtyř bratrů. Sám o tom později do svého deníku poznamenal:
„Byl to počátek významného období pro další život, jakož i uplatnění sokolství v rodině, jímž se propracovala k nejvyšší metě. Na počátku chodil jsem do cvičení na zapřenou, neboť rodiče se obávali, abych se při cvičení nezranil. Asi za půl roku na mou prosbu mlčky otec k tomu svolil. Byl jsem vytrvalým a houževnatým cvičencem, ačkoliv mé povolání nebylo příliš příznivé ku cvičení. V té době ruční tkalcovství začalo upadati. V létě jsem sekal na panském, pracoval s lopatou a krumpáčem na železniční trati od Křenovic po Ivanovice na Hané nebo na silnici stavěné od Račic k Bukovince, nebo v lese. V zimě jsem tkával. Když mi bylo 20 let, dostal jsem se do práce do sladovny v Račicích, kterou měl pronajatou pan Kouřil z Rousínova. Roku 1914, když skončila práce ve sladovně, pracoval jsem až do všeobecné mobilizace na nové silnici pod zámkem v Račicích.“
