Úvod›příspěvky›Ani za německé okupace nevisela na Svatovítské katedrále vlajka s hákovým křížem
Ani za německé okupace nevisela na Svatovítské katedrále vlajka s hákovým křížem
12. 3. 2023
Ani za německé okupace nevisela na Svatovítské katedrále vlajka s hákovým křížem
Kolem roku 930 nechal kníže Václav na pražském hradě vztyčit k poctě boha rotundu svatého Víta. Z které potom generace, ať už Spytihněv II, který rotundu přestavěl na baziliku nebo Jan Lucemburský a jeho syn, pozdější císař Karel IV., kteří ráno 21.listopadu roku 1344 položili za přítomnosti pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic základní kámen gotické katedrály, přes Petra Parléře, Matiáše z Arrasu až třeba po Antonína Zápotockého, který jako kameník pracoval na dokončení katedrály, vystavěli monument duchovního a státního života. Sacro-sanctum, panteon českých dějin katedrálu svatého Víta. Již od dob Boleslava bylo toto místo koncipováno jako místo uložení ostatků svatého Václava, tím se stalo, že Václav Vstoupil do svého druhého života a pak už nadále po celé české dějiny působí v té dvojjediné roli jakož to ideální panovník a jakož to světec. Od poloviny 12. století je Václav považován za dědice české země, za vévodu, který nedá zahynout. Je to rexperpetuus, věčného panovníka českých zemí, patrona Čechů a české země. Od dob Karla IV. k této funkci a Václavově odkazu přibila funkce uložiště korunovačních klenotů a hrobky českých králů.Tenhle barák se stavěl přes tisíc let, prošly ním dějiny této země. Nenapadají mě vhodná slova a tak použiji slova Karla Čapka.
Bylo to za války, v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno, a jen s námahou jsme v sobě udržovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje. (Jak je to dávno, Bože, jak je to dávno!) V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne, bylo to právě kolem Vánoc jako teď, nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském. Katedrála svatého Víta byla kupodivu otevřena; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení. A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi, jako z jiného věku a zpíva “Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha…”
Svatovítští canonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc. Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou.