Americké divadlo o hrozbě ruské invaze na Ukrajinu pokračuje,
Americké divadlo o hrozbě ruské invaze na Ukrajinu pokračuje,
přičemž Ukrajina není pro Američany žádným partnerem, ale jen „beranidlem“ proti ruskému režimu aneb O čem svědčí způsob rozmístění ruských sil u ukrajinských hranic? (1/2)
Souhrnné hodnocení a předpověď (11176)
Americká administrativa od začátku prosince 2021 tvrdí, že Rusko rozmísťuje své ozbrojené sily u hranic Ukrajiny proto, jelikož chce provést invazi na Ukrajinu. Ruská vláda toto obvinění popírá a kontruje, že na vojenskou operaci* se naopak připravují ukrajinské síly, které podle Rusů soustřeďují větší množství sil na svém předním okraji u Donbasu (prostor pod kontrolou proruských separatistů, či přesněji zástupných sil Ruska – vysvětlení je součástí navazujícího produktu).
V produktu 13098 z dubna 2021 jsme v infografickém obrázku v rámci předpovědi dalšího vývoje ohledně Ukrajiny uvedli dva následující závěry:
Pro Spojené státy americké je Ukrajina zajímavá pouze z hlediska své geografické polohy. Američané ze svého pohledu Ukrajinu dlouhodobě hodnotí jako vstupní bránu do prostoru Ruské federace, čímž byla Ukrajina označena za operační cíl* USA, jehož dosažení může podpořit splnění strategického cíle* (blíže k cílům USA viz produkt 11075, o Ukrajině jako vstupní bráně do Ruska jsme poprvé psali v říjnu 2017 v produktu 11054). Operační cíl v podobě Ukrajiny ale nebyl kvůli reakci Ruska dotažen do konce (viz produkt 11173), a tak se Ukrajina ocitla v situaci, která bude trvat tak dlouho, dokud budou mezi sebou soupeřit USA a Rusko.
Změna politického režimu na Ukrajině v roce 2014 nebyla náhodná (podrobněji viz produkt 11010 a produkt 11027). Nebylo to vítězství ukrajinského lidu, který ani nestávkoval. Na Ukrajině nebyla žádná významná stávka, natož generální stávka, která by ochromila zemi, a tím vyvolala pád vlády. A pokojné demonstrace změnu režimu nedělají. Navíc se jich účastní jen zlomek lidí z celkové populace. V Kyjevě tehdy protestovalo sotva 0,3 % osob z celkové populace Ukrajiny nehledě na to, že protest trval více dní, přičemž počet demonstrantů v některých dnech klesl hluboko pod 0,1 % celkové populace (Ukrajina má zhruba 43 mil. obyvatel). Pro srovnání uvádíme, že demonstrace v Praze na Letné v roce 2019 dosáhla účasti asi 2 % lidí z celkové populace ČR. Na Ukrajině se nepodařilo přimět lidi k velké stávce a demonstrace nic neřešila, byť trvala několik týdnů, během kterých se v Kyjevě střídali politici z evropských zemí a USA, aby demonstranty svými proslovy podpořili. Nezbývalo tedy nic jiného než přitvrdit.
Mezi demonstranty se začaly objevovat skupinky osob vyzbrojené střelnými zbraněmi. Z několika výškových budov, které byly pod kontrolou demonstrantů, vedli střelbu neznámí „odstřelovači“, což potvrdili novináři ze západních zemí (viz např. reportáž novináře z britské televizní společnosti BBC). Snahou bylo vystupňovat napětí na obou stranách, a tím zhoršit celkovou situaci, která by si vynutila pád vlády, a především pád tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče.
Poznámka: Ukrajinský prezident není podobně jako v ČR součástí vládního kabinetu, ale na rozdíl od českého prezidenta má mnohem více pravomocí. Ukrajina je takzvanou poloprezidentskou republikou, kde existuje duální výkonný systém. Česká republika je parlamentní republikou, kde vrcholným orgánem výkonné moci je vláda v čele s předsedou vlády. Česká vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi republiky. Na Ukrajině je vláda odpovědna jak prezidentovi republiky, tak jednokomorovému parlamentu (Věrchovna Rada).
Podle oficiálních údajů bylo zabito více než 100 demonstrantů (některé zdroje uvádějí 80 mrtvých). Na straně bezpečnostních složek bylo zabito nejméně 13 policistů a dalších přibližně 130 policistů bylo zraněno. Většina mrtvých a zraněných policistů byla výsledkem použití střelných zbraní, přičemž vstřely, průstřely a jiná střelná poranění nesla stejné charakteristiky jako u postřelených a zastřelených demonstrantů. Z počáteční balistiky provedené u některých případů zastřelených demonstrantů vyplývalo, že použité střelivo nepocházelo z výbavy policejních složek, ale jakékoli další vyšetřování bylo rychle zastaveno. Byla rozšířena oficiální verze o represi ze strany tehdejšího režimu a mrtví demonstranti byli nazváni nebeskou setninou. Dodnes „není jasné“, kdo střílel do demonstrantů z výškových budov, což o vynucené změně režimu vypovídá mnohé. Doplňme, že Američané mají s aktivitami spojenými s demonstracemi nebo s podporou těchto aktivit letité zkušenosti z různých zemí ve světě. Stejně tak jsou Američané schopni ovlivnit pozdější vyšetřování, jakmile se k moci dostanou jimi podporované osoby.
Rusové provedli svou reakci: zabrali Krym jako strategický poloostrov v Černém moři a podpořili narušení celistvosti Ukrajiny odloučením oblasti Donbas. Tím Američané nesplnili svůj operační cíl v plné míře. Nyní se americká administrativa snaží podnítit Ukrajince k vojenské operaci s konečným cílem opětovně získat kontrolu nad odloučeným územím. Vyřešená územní celistvost Ukrajiny je totiž důležitou podmínkou pro vstup země do Severoatlantické aliance. Rusko ale rozmístilo část svých ozbrojených sil v několika prostorech poblíž ukrajinských hranic, což něco znamená ve vztahu k Donbasu a k přípravám ukrajinských sil na vojenskou operaci. Je to samozřejmě i demonstrace síly a schopností ruských sil.
Poznámka: Krymský poloostrov je významným územím pro ruské Černomořské loďstvo včetně jeho velitelství umístěného v Sevastopolu. Kořeny budování Černomořského loďstva sahají do 18. století, kdy se odehrával ozbrojený konflikt* mezi Ruskem a Tureckem. Po rozpadu Sovětského svazu pokračovala přítomnost ruských námořních sil na Krymu v rámci bilaterální dohody s Ukrajinou. Poslední prodloužení dohody bylo platné do roku 2042.
Zpravodajské hodnocení: Po přečtení výše uvedené poznámky a po pohledu na mapu, která ukazuje, jak významnou polohu má Krymský poloostrov ve vztahu k Černému moři, nebylo z pohledu Ruska jiné východisko než připojit Krym k Ruské federaci. Tomu napomohl i fakt, že většina populace na Krymu je ruské národnosti. Při obsazení Krymu ruskými silami nebyl nikdo zabit. Navíc tím, že Rusové s obsazením Krymu neotáleli, předešli pozdějšímu velmi pravděpodobnému ozbrojenému střetu, který by vzešel z tlaku na ruské námořní síly rozmístěné na Krymu. Pokud by Rusové ztratili Krym, ztratili by významný přístup do Černého moře. Tím by se omezila schopnost ruských námořních sil operovat v Černém moři, čímž by byl omezen také přístup do Středozemního moře (přes průlivy Bospor a Dardanely), a tím námořní spojení s oblastí Blízkého východu, a především pak s přístavy v Sýrii. Rusko by se opuštěním Krymu dostalo do značně nevýhodného postavení vůči Západu v čele s USA, přičemž tlak proti ruskému režimu by se nadále stupňoval (viz konec dokumentu se závěrečnými odstavci o soupeření mezi USA a Ruskem, kde aktivnější stranou musejí být Američané, neboť si chtějí uchovat svou nadřazenost ve světě, kterou s postupem času ztrácejí).
Ukrajinská vláda ví, že Rusko neponechá bojovníky na Donbasu bez podpory, což zvyšuje riziko neúspěchu jakékoli operace ukrajinských sil. Ukrajina se tak dostala do mrtvého bodu, který jí nepomohou vyřešit ani Spojené státy. Američané potřebují, aby se Rusové od ukrajinských hranic vzdálili na takovou vzdálenost, odkud by nemohli ovlivňovat podporu bojovníků na Donbasu. Tím by se zlepšili podmínky pro provedení operace ukrajinských sil. Američané se proto uchýlili k šíření vykonstruovaného tvrzení, že se Rusko připravuje k invazi na Ukrajinu, k čemuž zneužívají i své zpravodajské služby*, kterým umožňují, aby americkým médiím uvolňovaly k tomu sestavené informace. Jenže například americká vojenská zpravodajská služba* DIA* zapomněla ke svému závěru o plánované ruské invazi přidat důležité body a také se úmyslně vyhnula tomu, aby náležitě vysvětlila, o čem svědčí způsob rozmístění ruských sil u ukrajinských hranic (odborné objasnění je součástí navazujícího produktu).
Poznámka: K podpoře sil na Donbasu patří zásobování vojenským materiálem všech tříd a doplňování či rotace personálu, který může být pro tyto účely veden pod položkou bezpečnostní kontraktoři*, což je způsob převzatý od Američanů. Američtí kontraktoři ze soukromých bezpečnostních agentur* působí ve službách americké vlády v mnoha zemích ve světě, přičemž v některých nelegálně. Názorným příkladem nelegálního působení amerických kontraktorů je Sýrie, kde dodnes navíc nelegálně působí i několik stovek oficiálních příslušníků ozbrojených sil USA. Zajímavé je, že Západ tohle americké angažmá považuje za naprosto legitimní.
Vláda Spojených států od prosince varuje, že se Rusko připravuje na invazi na Ukrajinu. V prosinci 2021 američtí představitelé tvrdli, že Rusko zaútočí už v lednu 2022. Nyní tvrdí, že to bude v polovině února 2022. Ministr zahraničí USA Antony Blinken při návštěvě Ukrajiny 19. ledna 2022 prohlásil, že Rusko plánuje navýšit své síly u ukrajinských hranic ve velmi krátké době (rozuměj rychle) a že může zaútočit znenadání. Svým prohlášením Blinken na druhou stranu odhalil, jak to vlastně s tou ruskou invazí doopravdy je (analýza Blinkenových slov plus vysvětlení nesprávného překladu Blinkenova prohlášení v českých médiích je součástí navazujícího produktu).
V polovině ledna 2022 Američané prohlásili, že Rusové na Ukrajině plánují či již připravují operaci pod falešnou vlajkou*, aby ospravedlnili svou invazi. Avšak obsah dvou oficiálních prohlášení učiněných poradcem pro národní bezpečnost Jakem Sullivanem a mluvčím amerického Ministerstva obrany Johnem Kirbym odhalil, že se jedná o zpravodajskou fabulaci* (podrobně včetně odborného výkladu viz produkt 13117 „Američané odhalili vlastní prolhanost, když tvrdili, že Rusové připravují operaci pod falešnou vlajkou. Ani kybernetický útok proti Ukrajině nebyl správně objasněn, přičemž nese znaky svého skutečného původce“).
Aby americká administrativa zesílila zdání ruské invaze, tak 24. ledna 2022 nařídila rodinným příslušníkům amerických zaměstnanců působících na americké ambasádě v Kyjevě, aby opustili Ukrajinu. K tomu vydala povolení pro americké zaměstnance ambasády, aby se sami rozhodli, zda odjedou ze země, nebo setrvají v místě svého stávajícího působení (na americké ambasádě v Kyjevě pracuje přibližně 180 Američanů). Tímto tahem ale Američané ve skutečnosti hloupě odkryli své divadlo a svou „zastaralou“ propagandu vůči Rusku a zároveň ukázali, že ukrajinská vláda pro ně není žádným partnerem, nýbrž jen jedním z nástrojů v soupeření s Ruskem (vysvětlení je součástí navazujícího analytického dokumentu).
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po tahu Američanů s personálem jejich ambasády v Kyjevě najednou procitá a snad i začíná chápat, jaké je jeho skutečné postavení ve vztahu s USA. Zelenskyj možná ještě plně nepochopil, že si Spojené státy na Ukrajině hrají svou vlastní hru a že on je jen jejich využívaným pomocníkem, ale minimálně chápe, že ho Američané v jeho vlastní zemi dostávají do svízelné situace. Proto po teatrální aktivitě americké administrativy směrem ke své ambasádě v Kyjevě začíná společně se členy ukrajinského vládního kabinetu uklidňovat ukrajinské občany, že Rusko v současné době útok nechystá a že rozsáhlá ruská invaze není ani možná (k tomuto jsme v produktu 11173 vysvětlili, jaký poměr sil by měl dosáhnout potenciální útočník ve vztahu k obránci v určitém prostoru, aby mohl být jeho útok úspěšný).
Od politického převratu na Ukrajině v roce 2014 je největší slabinou ukrajinských představitelů to, že nechápou nebo nechtějí pochopit, že jejich země byla „obětována“ a degradována na jakýsi prostředek v soupeření mezi USA a Ruskem. Ukrajinští politici si plně neuvědomují, že Spojené státy s nimi nehrají čistou hru, ale že je využívají jako beranidlo proti ruskému režimu. Nutno dodat, že USA nehrají ani nikdy nehrály čistou hru s nikým. Zoufalé uvažování ukrajinského prezidenta jsme rozebrali v dubnu 2021 v produktu 13098 „Ukrajinský prezident Zelenskyj chce plán vstupu do NATO, čímž prokázal, že vůbec nechápe, v jaké situaci se jeho země ocitla ani jaký vliv má na tento akt Rusko“.
Američané využívají příležitosti, aby Rusko očernili z agresivních plánů, a současně se snaží ruskou vládu přinutit, aby své vojenské jednotky od ukrajinských hranic stáhla, čímž by se zvýšily možnosti ukrajinských sil v působení proti „zástupným silám“ Ruska na Donbasu. Ruská strana v této vyostřené situaci 15. prosince 2021 předala americkým zástupcům a politickému vedení NATO dokument s návrhy na bezpečnostní garance mezi Ruskem a Západem, načež Rusové své návrhy 17. prosince 2021 zveřejnili. Rusové na své návrhy obdrželi písemnou odpověď 26. ledna 2022 s tím, že americká strana si nepřála, aby byly jejich odpovědi zveřejněny. I tato skutečnost má svou výpovědní hodnotu a vlády evropských zemí by se měly ptát, proč jsou Rusové v diplomatických jednáních s Američany transparentnější.
Dokument s bezpečnostními návrhy Ruska obsahuje osm bodů, přičemž klíčovým bodem byl požadavek na nerozšiřování NATO o další členské země směrem na východ. Americká vláda odpověděla na tento požadavek záporně a ministr zahraničí Blinken zdůraznil, že dveře do NATO zůstávají dalším zájemcům otevřené. K tomu se přidávají výroky různých politiků, že každý stát si může vstoupit kam chce. Také ukrajinská vláda prohlašuje, že Ukrajina se sama rozhodne, do jaké organizace vstoupí, a že jí nikdo jiný nebude diktovat, jakých organizací nesmí být členem. Ale opravdu se může Ukrajina rozhodnout sama? Tyto výroky jsou jen obyčejným klišé a v praxi neplatí. Neplatí už jenom proto, že například vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance musí jednomyslně odsouhlasit všechny stávající členské země (článek 10 Severoatlantické smlouvy). Takže to není jen na samotném rozhodnutí Ukrajiny, ale na rozhodnutí všech členských zemí. A jsou zde i další věci, které jasně ukazují, že o téměř všech významnějších záležitostech rozhodují určité mocnosti, nikoli „níže postavené“ členské státy, které se jen podřizují politice silnějších mocností (příklady vlivového působení a nadřazenosti nad ostatními zeměmi jsou uvedeny v navazujícím produktu). Navíc členství Ukrajiny v NATO je jen přeludem, kterým se USA snaží účelově povzbudit ukrajinskou vládu pro spolupráci požadovaným směrem.
Dokument s bezpečnostními návrhy Ruska považují někteří politici za nepřijatelný, což zdůvodňují tím, že Rusko si nemůže tímto způsobem na ostatních vynucovat postoj, který se zamlouvá Rusům. Ale jsou tyto návrhy opravdu jen jakýmsi vynucováním konkrétního postoje Západu, který je výhodný jen pro Rusy, anebo se jedná o návrhy, které by mohly zaručit bezpečné prostředí v Evropě, čímž by vlastně byly výhodné pro všechny evropské země? Proč tyto bezpečnostní návrhy Američanům tolik vadí? A proč tyto návrhy po vzoru americké administrativy odmítají i evropské země? Cožpak nemají zájem o to, aby byl zachován mezinárodní mír? (Blíže k bezpečnostním návrhům Ruska, jejich významu a k americkému odmítnutí viz navazující produkt.)
Všechno je to stále o soupeření mezi USA a Ruskem, kde jedna strana musí konat a vyvíjet nátlak na svého hlavního rivala, aby si zachovala svou rozpadající se hegemonii ve světě, přičemž nemá času nazbyt, a kde druhá strana nikam spěchat nemusí, protože jí stačí, aby si udržovala svou dosavadní sféru vlivu*, kontrolu nad vlastním nerostným bohatstvím a své obchodní zájmy. Toto soupeření je rozebráno v produktu 11147 „Studená válka nikdy neskončila – nyní pokračuje už svou třetí fází a blíží se do bodu konfrontace, a to i za podpory a spoluúčasti ČR“.
A jsme opět u rozhodujícího roku 2030, který jsme poprvé zmínili v listopadu 2018 v produktu 11089. Naposledy jsme tento stěžejní rok připomenuli 11. ledna 2022 v produktu 11174, přičemž jeho zásadní význam jsme vysvětlovali v prosinci 2021 v produktu 11173. Tento rok představuje časovou hranici, dokdy by měly Spojené státy dosáhnout určitých cílů ve své zahraniční politice*. Pokud je nedosáhnou, nebo pokud již před tímto rokem vyhodnotí, že je nejsou schopny dosáhnout, bude to znamenat zlom ve vývoji bezpečnostní situace*, a to především v Evropě (už nyní mají USA v naplňování svých cílů ve světě několikaletý skluz – týká se to cílů stanovených pro první dvě dekády 21. století).
Rok 2030 je ale jen odhadem, což znamená, že se vše může uspíšit. Významnou roli zde sehrávají evropské země, které pokud chtějí zachovat bezpečné prostředí v Evropě, by měly prosazovat své vlastní zájmy a nepodřizovat se zájmům světových mocností – tentokrát se to týká podřízení Spojeným státům, které nadřazeným a nebezpečným způsobem „bojují“ s Ruskem o ekonomický vliv v Evropě. Evropské země ale v tomto selhávají, což prokázaly tím, když zcela nevyhovující Ukrajině v roce 2013 nabídly prostřednictvím Evropské unie asociační dohodu o volném obchodu a přidružení k EU (dohoda se připravovala již od roku 2011). Členské země EU se v této záležitosti podřídily požadavkům USA, které přes EU usilovaly o získání vlivu nad Ukrajinou, aby mohly vyvíjet větší tlak na změnu ruského režimu na takový režim, který by se podřídil potřebám Spojených států (viz produkt 11010). Po získání vlivu nad Ruskem chtějí Američané přejít k většímu tlaku na Čínu, pro kterou je Rusko strategickým partnerem právě ve vztahu k USA.
Jakákoli činnost Západu je ovlivňována vztahem v trojúhelníku USA–NATO–EU a je zbytečné vysvětlovat, kdo a proč má v tomto trojúhelníku vedoucí úlohu. K tomu připomínáme, že 21 zemí jsou členy jak NATO, tak zároveň EU, což americké administrativě usnadňuje ovlivňování EU. Když například Američané řekli, že uvalí sankce na Rusko a doplnili, že EU se k nim přidá, tak EU skutečně následovala Spojené státy (viz produkt 12010 „NATO a EU jako krycí organizace?“).
Na závěr k současné situaci ve východní Evropě předkládáme text, který byl publikován v srpnu 2016 jako součást produktu 11022 „Co odhalila a potvrdila operace BREXIT – díl 2/2“. Vybraný text je prvním a posledním odstavcem uvedeného produktu:
