Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce r. 1989
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce r. 1989 (Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Tigrid pak současně ukazuje, jak tomu zabránit. Vypracovat snadno srozumitelný program svobody, demokracie a nezávislosti, který hledá svou postavu. A tou - podle něj - může být jenom liberál bez bázně a hany, kterého bude nutné do této role eventuelně dotlačit. Svou vizi končí téměř pateticky: „Takový snad bude bezprostředně osud dnešního kandidáta, zítra doufejme nositele Nobelovy ceny míru, Václava Havla".
Tigrid zde čtenářům podsouvá představu o Dubčekovi, neschopném pochopit, že nelze jednoznačně navázat na reformní proces, přerušený srpnovou invazí. Ignoruje či zamlčuje skutečné názory a představy A. Dubčeka, vyslovené v závěrečném interview při listopadové návštěvě pro L´ Unitá. On zde totiž jednoznačně uvedl, že v Československu musí dojít ke střetnutí mezi stoupenci „Poučení" a mezi těmi, kdo mysli jako on, kdo jsou pro demokratické přeměny, přičemž řešení vidí mezi spojením zásad Akčního programu s požadavky současnosti, s respektováním „hlasů" či požadavků mladé generace – „dětí srpna 68". Tedy žádný staromilský návrat do roku 1968.
Tak jej také viděla skupina autorů či autor článku „Ať žije Gorbačov, viva Dubček", píšící pod pseudonymem „Dalimil". V prvním čísle Listů (1/1989, s. 3) mj. uvádí: „Dubček nás v Itálii příjemně překvapil. Nebyl to už ustrašený, vyčkávavý, do problému vlastní rehabilitace pohroužený funkcionářský penzista, ani komunistický laudátor temporis acti z předsrpnového rozhovoru s Unitou, ale rozumný realistický politik, uvažující nikoli už v parametrech doby před dvaceti léty, nýbrž v kontextu dneška".
Na útok P. Tigrida reagoval tentokrát šéfredaktor římských Listů J. Pelikán v článku z 5.7.1989 (č. 4/1989, s. 1-4): „Nové naděje ale bez iluzí". J. Pelikán zde ocenil významnou vůdčí roli V. Havla v opozičním hnutí proti Husákovu režimu. Současně ale odmítl stavění A. Dubčeka do opoziční role vůči V. Havlovi. Kategoricky odmítl tvrzení že Dubček představuje nebezpečí návratu o 20 let zpět. Odmítl tvrzení, že jsou to „římské Listy", které postrkují Dubčeka na politickou předscénu neboť „je to sám Dubček, který se vrací do politiky a my to jen vítáme a na rozdíl od mnohých, kteří se jej snaží ignorovat nebo cenzurovat (nejen v oficiálním tisku) snažíme se jeho veřejné vystoupení objektivně předat čtenářům..."
Vysvětluje proč zvláště s ohledem na vývoj situace v Polsku, Maďarsku a v SSSR může A. Dubček sehrát významnou roli v dalším vývoji naší země: „Naše společnost potřebuje ve svém úsilí o změnu jak Václava Havla, tak i Alexandra Dubčeka, ale také arcibiskupa Tomáška a mnoho dalších osobností, osvědčivších se v minulosti, i zcela nových, kteří budou minulost odmítat a budou chtít jít zcela novými, dosud neprobádanými cestami".
V obdobném duchu vyznívá i článek Rudolfa Slánského - zakládajícího signatáře Charty 77 – „Dubček a Havel po dvaceti létech", otištěný v témže čísle Listů. A bylo by možné uvést i řadu. dalších názorů ve stejném duchu.
Ve stejném duchu a tónu jako Tigrid vystoupil ještě před tím i Vilém Prečan. Ve svém projevu na konferenci o „Demokratické revoluci ve vnějším impériu" - konané
1.-2. května ve Washingtonu - při analýze vývoje situace v zemích východního bloku dospěl k závěru - a to v souladu s Tigridem - že největší morální autoritou Československa a jedním z duchovních vůdců demokratické revoluce je Václav Havel.
