Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 V (Soupeři či partneři?)
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 V
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Avšak P. Pithart je zřejmě nepoučitelný. Ignoruje kritiku, která se na jeho publikaci snesla již po jejím vydání, ignoruje kritiku i vlastní sebekritiku po sametové revoluci, a nevynechá jediné příležitosti, aby své subjektivní dojmy a pomlouvačné názory na Pražské jaro a jeho osobnosti nejen neopakoval, ale i různě rozšiřoval v tisku, rozhlase, v televizi i na různých konferencích. A když P. Pithart slyší i trávu růst, na kritická slova Z. Jičínského, významného reformisty z roku 1968-69 a zakladatele Charty 77, na adresu jeho názoru v Osmašedesátém, zveřejněné v Pelikánových římských Listech záhy "zapomenul". Z. Jičínský ve svém článku „Ještě na téma M.S. Gorbačov a rok 1968" odmítá Pithartovu kritiku na adresu zahraniční politiky Dubčekova vedení, jakoby jakési její selhání bylo základní příčinou porážky Pražského jara a nikoliv velmocenské zájmy SSSR. Pithart totiž v „Osmašedesátém" tvrdil, že “Úplné selhání zahraniční politiky v roce 1968 začíná proto už ve vztazích Čechů a Slováků. Jestliže jsme nedokázali pozorně naslouchat hlasům za řekou Moravou, nemohli jsme tím spíš docenit hrozbu z Moskvy, Berlína a Varšavy, nemohli jsme hledat a budovat nové spojenecké svazky. Byli jsme snad příliš zahleděni do své skvělosti a výjimečnosti, vždyť jsme se - zdálo se mnohým - řítili kupředu na čelné vlně dějin! Byla to opravdu jen skvělost a výjimečnost, nebo také zaslepenost a špatné svědomí?"
A Z. Jičínský mu připomíná, že i v tomto případě platí staré pravidlo "amicus Plato, sed magis amica veritas". A konstatuje, že „P. Pithart má k tématu" lyrický, subjektivistický přístup, proto vypovídá tím, co říká, jak formuluje otázky a jak na ně odpovídá, především o sobě a svém emocionálním prožívání oněch událostí, nikoli o skutečném průběhu onoho historického procesu a o jeho reálných možnostech a mezích... O čemkoli lze jistě psát cokoli, není však správné zaměňovat žánry; společensko-vědní analýza určitého historického procesu je něco jiného než literární zpracování pocitů účastníka, i když se to jeví jako jeho rozbor" .
Když jsme v letech 1990-1992 v Komisi vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 připravovali dvoudílnou publikaci „Československo roku 1968", diskutovalo se pochopitelně i o Pithartově „Osmašedesátém" a konkrétně i o otázce, zda reformní vedení mělo odmítnout požadavky Moskvy i za cenu ozbrojeného odporu. A kolega J. Moravec, který jinak byl stoupencem radikálního proudu reformistů, označil tento požadavek za nerealistický, protože nerespektuje mezinárodní podmínky a vztahy, ani vnitřní poměry v KSČ a republice. A nejen to: „Nejen v této otázce nepřihlížel právník, pedagog a politik P. Pithart v roce 1977, kdy psal svou knihu ke konkrétní situaci a řadu dobrých podnětných myšlenek znehodnocuje, kazí kapkou dehtu. Např. správnou kritiku progresivních členů předsednictva ÚV KSČ a reformních komunistů vůbec (i vlastní sebekritiku jako člen KSČ tehdy), na cestě k poznání pravdy, k sebezpytování svědomí, znehodnocuje popravou A. Dubčeka a všech reformních představitelů KSČ (a naopak, přeháněním role V. Prchlíka a F. Kriegla).
Současně ponechává stranou a podceňuje sílu neokonzervativců v r. 1968 - D. Koldera a ostatních. Tím podává obraz o r. 1968 jako o bludišti na Petříně".
Další historik, J. Pauer, autor pozoruhodné publikace „Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení", sympatizant spíše radikálního proudu reformistů než umírněného Dubčekova, uznává sice některé postřehy a útoky P. Pitharta, ale svou kritickou, převážně odmítavou analýzu - recenzi Pithartovy publikace končí m.j. závěrem: „Teoretická omezenost reformě komunistických projektů i praktická nedůslednost reforem, které usilovaly o nahrazení dosavadní „vůle KSČ k moci" novou "dobrou vůlí k moci", nemohou zamlžit základní fakt, že v r. 1968 v Československu probíhala kvalitativní transformace systému. Od okamžiku vzniku demokratické veřejnosti, rehabilitace myšlenky nezávislosti justice, odstranění cenzury, stvrzení autonomie vědy a kultury, zavedení tržních mechanismů atd., by tento reformní proces v případě volného rozvoje sahal daleko za intence formulování Akčního programu. Tato základní kvalita společenského pohybu, kterou Pithart připouští jen v letmé poznámce (...), se v jeho hodnocení ztrácí za generálním zúčtováním s komunistickým projektem v Čechách i na Slovensku ve všech jeho fázích a formách včetně reformě komunistické".
O tom, že Pithartova kniha "Osmašedesátý" je více jen jeho dojmem než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze věcně nevěrohodným, svědčí i několik následujících příkladů, faktů a skutečnosti.
Autor zde rozvíjí různé úvahy o obraně proti hrozbě intervence, o návrzích či plánech generála Václava Prchlíka, které jí mohly zabránit a které prý reformní vedení nikdy neprojednávalo. Ani po dvanácti letech bádání se mi nepodařilo objevit byť jen náznak nějakého konkrétního Prchlíkova plánu obrany. To se nepodařilo ani československé vojenské kontrarozvědce, která po srpnu 1968 slídila po všech protiintervenčních aktivitách vojáků, ani sovětským zpravodajským orgánům. Brežněv by jistě neopomenul přičíst tento „hřích" na konto reformnímu vedeni. Pokud Pithart cosi tvrdí o Prchlíkově projevu na květnovém zasedání Ústředního výboru KSČ, o jeho návrzích, „jak reagovat na hrozící nebezpečí invaze", a o jejich ignoraci reformním vedením, pak se kdokoli může přesvědčit na zveřejněném projevu gen. Prchlíka, že neobsahuje ani náznak úvah o takovýchto opatřeních. A také o tom, že otázkami státobezpečnostní politiky se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo 30. dubna a 28. května 1968. Také další tvrzení P. Pitharta, že ani „dokumenty vojáků-teoretiků-„ - tj. „Memorandum" třiceti vědeckých pracovníků Vojenské politické akademie a Vojenské technické akademie s návrhem československé vojenské doktríny - se nikdy neprojednávaly, je jen jeho fabulace. Neboť toto „Memorandum"ze 4. června 1968 bylo adresováno všem vrcholným stranickým, státním i armádním orgánům. A ministr obrany Martin Dzúr v děkovném dopise plukovníkovi Vojtěchu Menclovi, náčelníkovi Vojenské politické akademie, uvedl, že „celá řada závěrů Memoranda byla využita již při zpracování Akčního programu MNO".
Serióznost mi velí, abych uvedl jedinou zmínku o návrhu gen. Prchlíka, předneseném při jednání s A. Dubčekem někdy v červenci 1968. František Kaucký, v roce 1968 generální tajemník federálního ústředí Svazu československých novinářů, cituje ve své vzpomínce Prchlíkovu odpověď při náhodném setkání na otázku, proč je tak otrávený: „Rusové nás obsadí, uvidíš. Jdu od Dubčeka, přes hodinu jsem do něj mluvil. Navrhoval jsem mu mobilizovat dva ročníky záložáků a udělat na hranicích záchytné kordony - násilím by je neproráželi, vím to jistě (sic!). Ale Saša tomu nechce věřit".
Toť vše... K tomu poznamenávám, že to bylo pravděpodobně nedlouho po tiskové konferenci V. Prchlíka (15.července), kdy Dubček obdržel od maršála Jakubovského, vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, ostře kritický dopis právě na adresu V. Prchlíka a jeho tiskové konference (18.července) a kdy (ve dnech 20. až 25.července) vydávali sovětští maršálové a generálové velitelům jednotek Varšavské smlouvy, které byly určeny k plánované intervenci, příkazy k bojové pohotovosti s tím, že postaví-li se československé jednotky na odpor, je třeba je rozdrtit" .
A ještě jedna poznámka: Pozornější čtenář po přečtení „Memoranda" snadno zjistí, že i další Pithartovo tvrzení, jako by autoři tohoto dokumentu uvažovali o zajištění bezpečnosti Československa mimo svazek s Varšavskou smlouvou, „v rámci neutralizace země nebo neutrální politiky", je nesmyslné. To také jednoznačně potvrdil i Pithartem zmiňovaný gen. Prchlík v polemice s Vilémem Novým na listopadovém zasedání ÚV KSČ.
Uvedené otázky „serióznosti" Pithartových úvah a závěrů pochopitelně silně zpochybňují i jeho následující značně přehnaná tvrzení o roli vojáků v zahraniční politice stejně jako za vlasy přitažené tvrzení, že českoslovenští vojáci „se přece vyznačují tím, že za českou nebo československou věc už nebojovali doma několik století" .
Dovolím si nyní konstatovat, že Pithartův výklad, úvahy, soudy a odsudky, vztahující se k mocenskopolitickým a vojenskopolitickým skutečnostem let 1968 a 1969, se vyznačují amatérismem a naivitou na straně jedné a fanfaronským hrdinstvím, jakoby inspirovaným biblickým příběhem o Davidovi a Goliášovi, na straně druhé. Jejich výrazem je i nepochopení či ignorace faktu, že rozhodujícím faktorem ovlivňujícím posrpnový vývoj reformního hnutí byla srpnová intervence.
Že to byla například přítomnost a aktivita několikasettisícové intervenční armády, které zapůsobily jako živá voda na konzervativce všech odstínů, že to byl velmocenský nátlak SSSR, i nátlak varšavské pětky a intervenční armády, které silně ovlivnily narůstající diferenciaci československé společnosti i samotného reformního vedení. Že to byly tyto skutečnosti, které spolu s permanentní hrozbou ozbrojeného zásahu intervenční armády či takzvané Střední skupiny sovětských vojsk v Československu podvazovaly možnosti reformního vedení, ochromovaly jeho rozhodování a nutily je ke kompromisním ústupkům.
