Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 III
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 III
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
O nepolevující aktivitě A. Dubčeka a jeho věhlasu svědčí skutečnost, že ve dnech 17. a 24. dubna poskytl rozsáhlé interview maďarské televizi, kde obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho stoupence. A to ve chvílích, kdy M. Jakeš při
oficiální návštěvě v Moskvě odmítal podobnost Pražského jara a sovětské perestrojky, i možnost rehabilitace Dubčeka a ostatních reformistů. To vše, spolu s odmítnutím Jakešova požadavku znemožnit Dubčekovi druhé vystoupeni, vyvolalo silný ohlas ve sdělovacích prostředcích na Západě. Nebylo proto nikterak náhodné, že dostával pozvánky k zahraničním návštěvám. Tak např. byl pozván do Španělska rektorem University Completence v Madridu k předneseni přednášky. Do Francie byl pozván na oslavy 200. výročí Velké francouzské revoluce tajemníkem řídícího sekretariátu Christianem Kontzinem. A zatímco vybavoval povoleni a viza, dostal - po několikadenním zdrženi na „příslušných místech" - i pozvánku od předsednictva KS Itálie (5. května 1989) k účasti na vzpomínkové slavnosti k pátému výročí úmrtí E. Berlinguera na 5.-9. června v Padově. Jakešovo vedeni však již nebylo ochotno pustit Dubčeka z dohledu, za hranice republiky. Z dopisu odděleni pasů a viz z 30.5.1989 se Dubček dovídá, že „podle právních předpisů není vaše cesta do ciziny v souladu se státními zájmy ČSSR". Jeho odvoláni na dokumenty Helsinské i Vídeňské konference, podepsané i představiteli ČSSR, to bylo házením hrachu na zeď. Ale ani tato obstrukce mu nezkazila náladu a nenarušila jeho trpělivost a houževnatost s jakou šel za svým cílem. Ve snaze přerušit mocenský monolog napsal do Literárného týždeníku v Bratislavě dopis (článek?) a současně přiložil kopie série svých dopisů ÚV KSČ, Rudému právu a slovenské Pravdě k informaci či k otištění. Ale hlavně: když byl na nátlak domácí opozice i zahraničí 17.5.1989 předčasně propuštěn z vězeni V. Havel, A. Dubček - po dohodě s členy přípravného výboru Obrody - jej v Praze navštívil. Poté navštívil také kardinála Tomáška. Návštěvu V. Havla mu zprostředkovala L. Šilhánová, která se také této schůzky zúčastnila. A tak se po dvaceti letech v bytě V. Havla mohli setkat představitelé dvou hlavních politických proudů demokratické opozice proti Jakešovu a Husákovu „reálnému socialismu". A. Dubček, představitel několikasettisícové „společnosti"reformních komunistů z roku 1968-1969 a jejich přívrženců, a V. Havel, nekomunista, demokrat a představitel demokratické opozice, soustředěné či ovlivňované především „Chartou 77".
Dubčekovi vůbec nevadilo, že když jej přitel V. Slavik vedl k Havlovu domu na nábřeží Vltavy, že je doprovázel konvoj StB a že dům V. Havla byl rovněž „střežen" dalším týmem StB. Bylo to však víc než jen přátelské setkání. Byl to důkaz možné, ale i nutné spolupráce obou opozičních proudů. Vždyť Jakešův režim se mohl stále ještě opírat o málo narušenou moc stranického a státního aparátu, spoléhat na podporu sovětského vedení a na jeho velmocenské zájmy. Československo pro ně i nadále představovalo jakýsi svorník východního bloku (spojující NDR, Polsko a Maďarsko, kde to také vřelo). A jeho vypadnuti by znamenalo možnou hrozbu oslabeni mocenského postaveni a pokles vlivu na evropské záležitosti. Navíc v té době nikdo nemohl vědět, že události dostanou po 17. listopadu tak prudký spád, bez různých mezistupňů reformního procesu, bez postupného rozšiřování svobody a zdlouhavého dialogu s mocí a bez koordinace s Gorbačovem a jeho přestavbou. Kromě toho starší i aktuální průzkumy veřejného mínění jednoznačně vyzněly ve prospěch socialistické orientace většiny obyvatel Československa, zvláště ve smyslu zajištění sociálních jistot. Myšlenky a ideály Pražského jara byly stále ještě velmi živé.
Tuto skutečnost se snaží řada kritiků popírat, ať již v důsledku neznalosti nebo z politické podjatosti. Jejich tvrzení však zcela jednoznačně vyvrací i osoba z nejpovolanějších; generál Lorenc, šéf StB Husákova režimu, ve svých „neskartovaných vzpomínkách": Ministerstvo strachu (Tatrapres, Bratislava 1992). Stačí ocitovat několik vět ze stránek 153 až 157. Nejdříve však jeho konstatování, že v roce 1989 se významně změnila aktivita funkcionářů z roku 1968, o níž byla StB dobře informována. O aktivitách A. Dubčeka, O. Černíka, o postoji KS Itálie i o klubu Obroda:
"V polovině roku 1989 přišly informace o přípravě otevřeného dopisu Obrody členům KSČ, v němž v podstatě vyzývala členy strany k prosazování politické přestavby. Na takovouto aktivitu bylo možné reagovat pouze přijetím vlastních politických opatření, jimiž by si vedení strany zachovalo iniciativu a předešlo by tak kritice své politiky".
„Aktivity Obrody byly pro další vývoj důležité. Obroda sice neorganizovala demonstrace, ale její potenciální síla byla v tom, že myšlenky přestavby přijímala zejména převážná část mladých členů KSČ a podobnost přestavby s naším polednovým vývojem před dvaceti lety byla očividná. Pozice Obrody, která neoponovala idejím ale konkrétní politice, byla lidem srozumitelná".
Tuto skutečnost mohu potvrdit jako člen Obrody z vlastní zkušenosti. Když jsem byl jako člen Obrody delegován na dvě schůze mladých komunistů, na obou jsem vyslechl jejich přání po nejužší spolupráci s Obrodou. V té době však ve vedení Obrody bylo již rozhodnuto o našem spojení se Sociální demokracii. A ještě jedna citace:
„V té době se začala měnit situace i na Slovensku. V první polovině roku 1989 již existovalo Slovenské fórum přestavby, v němž pracovali zejména H. Kočtúch a R. Kaliský. Vzniklo Hnutie za občianské slobody, které navazovalo hlavně na podobné hnutí v Čechách..."
„Již v září obsahovala informace (FMV pro ÚV KSČ - A.B.) závěr, že politickou iniciativu přebírají opoziční síly a politické a státní orgány nedovedou této situaci účinně čelit."
Bylo tudíž zřejmé, že v A. Dubčekovi, za situace jak se během roku 1989 vyvíjela, spatřovala řada představitelů opozice muže nejpovolanějšího.
Ve více než dvouhodinovém, mimořádně přátelském, rozhovoru a při vzájemném respektu Havel i Dubček posoudili situaci jako optimisté. Dokonce na návrh V. Havla zavolali do Vídně společnému známému, spisovateli Pavlu Kohoutovi.
Vývoj událostí v Československu, a také toto setkání A. Dubčeka s V. Havlem, zřetelně naznačovaly, že v Československu se probouzí „mlčící většina". Neboť řady nezávislých opozičních skupin a proudů se rozšiřovaly a vznikaly skupiny a proudy nové. Stále větší počet lidí si začínal uvědomovat, že nelze čekat na pomoc zvenčí, ani na žádné blanické rytíře. Že i „svět pomůže jen tomu, kdo si pomáhá sám, a zastane se hlavně těch, kdo sám na svém stojí". A bylo také stále zřejmější, že v čele dvou nejsilnějších opozičních skupin či proudů stály dvě osobnosti: Václav Havel v čele Charty 77 a jejích stoupenců a Alexander Dubček jako představitel stoupenců reformního hnutí z roku 1968. Žádná obstrukce Jakešova a Husákova režimu nedokázala zkazit Dubčekovi jeho náladu, houževnatost a trpělivost v jeho aktivitě.
Jednou z jeho nejdůležitějších akcí v roce 1989 byl rozsáhlý dopis z června, v němž se spolu s Oldřichem Černíkem obracejí na představitele varšavské pětky, jejíž armády se podílely na srpnové intervenci v roce 1968. Tento dopis byl výsledkem konzultací s řadou bývalých členů nejvyššího vedení KSČ, Národního shromáždění, vlády ČSSR i Slovenské národní rady.
Nepovažuji za nutné zde citovat obsah celého dopisu, v němž autoři vysvětlují neopodstatněnost srpnového zásahu. Neboť drtivá většina občanů Československa jednoznačně podporovala reformní proces a Akční program tehdejšího ÚV KSČ. Náš čtenář je také dostatečně obeznámen s tím, jaké důsledky tato intervence a následná normalizace přinesla národům Československa.
Podstatou Dubčekova a Černíkova dopisu je žádost, aby se organizátoři intervence „přihlásili k plné odpovědnosti za následky, které způsobil vstup vojsk těchto zemí do ČSSR s cílem likvidovat úsilí KSČ a československého lidu o reformy, aby nyní přijali příslušná rozhodnutí (tj. odvolat opodstatněnost intervence - B.A.), která vytvoří atmosféru důvěry mezi národy našich zemí a příznivé předpoklady pro nový rozmach vzájemné spolupráce".
Odmítají závěry sovětského i československého vedení, že je to jen československá záležitost, tj. záležitost Brežněvem dosazeného vedení KSČ, „protože rozhodnutí o vstupu vojsk do Československa v r. 1968 učinili vedoucí činitelé pěti socialistických zemí bez vědomí oficiálních orgánů ČSSR".
