Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 9
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 9
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Ale ani ozbrojené síly rozkládajícího se jakešovsko-husákovského režimu, ani jeho znejistěný partajní aparát, ba ani horda fojtikovských novinářských šmoků a jejich demagogie s jakešovskou „reformou" nedokázaly zastrašit a zastavit narůstající aktivitu nezávislých hnutí a iniciativ.
- Již 29. srpna 1989 Výkonný výbor Klubu Obroda vydal prohlášení na obranu bratislavské pětky slovenských disidentů. O den později, 30.8., žádá skupina slovenské opozice a inteligence prezidenta G. Husáka o zastavení trestního stíhání slovenské pětky a propuštění M. Kusého a J. Čarnogurského z vězení. Neboť pokládání květin k uctění památky obětí srpna 1968 nemůže být trestním činem. Mezi 33 podpisy autorů dopisu je samozřejmě i podpis A. Dubčeka.
- Na srpnovou demonstraci, její jakešovskou interpretaci a také na interpretaci Dubčekova a Černíkova dopisu, adresovaného vedením států intervenční pětky, reagoval Dubček okamžitě v dalším telefonickém interview pro L´ Unitá 30. srpna 1989. Citací z dokumentu z bratislavské porady šesti komunistických stran z 3. srpna 1968 vyvrací lživost Jakešova tvrzení o cílech Dubčekova a Černíkova dopisu. Jakešovci tvrdi: „Překrucování historických skutečností, souvislostí a okolností vstupu vojsk 21.8..1968 do ČSSR sleduje cíl: vytvořit odrazový můstek pro akceptování požadavků na označení vstupu vojsk jako politicky chybného, protiprávního a protiústavního kroku, který měl za následek přerušení společenských změn a vytvořeni stagnace ve vývoji naší společnosti". Dubček touto citací dokládá, že Jakešovo vedení tvrdošíjně lpí na pozicích opodstatněnosti intervence a setrvávání na zásadách ideologické bible normalizace "Poučení z krizového vývoje..." Navíc se zde A. Dubček odvolává na zveřejněný rozhovor maďarského tisku s Jánosem Kádárem,v němž Kádár poprvé uvedl, že to byl V. Biľak, kdo na bratislavské poradě 3.8.1968 odevzdal Brežněvovi zvací dopis.
Konstatuje také, že setrvání československého vedení na prointervenčním stanovisku a normalizační bibli „Poučení" je základním zdrojem napětí v Československu. A že „současné postoje čs. moci i při 21. výročí vojenského násilí vyvolávají dojem, že určité oficiální kruhy tento krizový stav pěstují, sledujíce tím své osobní zájmy a napětí jako zdroj konzervace přežilých stereotypů a postojů". Současně ale Dubček upozorňuje, že krajní antikomunismus a antisocialismus části opozičního hnutí paradoxně pomáhá udržovat jakešovský režim, neboť brání v diferenciaci uvnitř KSČ a výraznějšímu projevu proreformních sil. Jednoznačně se vyslovuje pro koexistenci různých systémů v reformním hnutí: „Vycházet z toho, co národy, státy, lid této planety sbližuje, a ne z toho, co ještě dnes rozděluje.“
Krátce po srpnových událostech 1989 došlo k příhodě, kdy opoziční, protinormalizační hnutí málem přišlo o jednoho z hlavních vůdců. Když se totiž 3. září Václav Havel vracel z koncertu rockové kapely Jasná páka vrávoravým krokem po bujarých oslavách, spadl do mlýnského náhonu. Po zoufalém volání o pomoc se podařilo jeho společníkům s použitím žebříku Havla vytáhnout. Ten se ovšem stačil několikrát dostat pod vodu, a když jej nakonec vytáhli, byl v bezvědomí. Teprve v nemocnici se jej podařilo přivést opět k vědomí.
V té době však události, a to nejen v Československu, spěly ke svému vyvrcholení. Objevily se i první zřetelné vlaštovky ve vztahu Gorbačovova vedení k opozičnímu hnutí proti Jakešovu a Husákovi vedení.
Dne 15. září 1989 uveřejnily sovětské Izvestije článek prof. Jiřího Hájka, v roce 1968 ministra zahraničních věcí. Reagoval v něm na vystoupení K. Mazurova, člena předsednictva ÚV KSSS Brežněvova vedení z roku 1968, který měl na starosti politické řízení srpnové intervence vedle velitele intervenčních vojsk generála I.G. Pavlovského. K. Mazurov, alias generál Trofimov, ve svém vystoupení 19. srpna 1989 obviňoval J. Hájka z jakýchsi úmyslů o vystoupení Československa ze svazku Varšavské smlouvy. J. Hájek toto tvrzení pochopitelně odmítl a popravdě vyvrátil. Avšak tvrzení K. Mazurova se mezitím stalo podnětem pro M. Štěpána, člena předsednictva ÚV KSČ a vedoucího tajemníka MV KSČ v Praze, mimo jiné k obvinění J. Hájka ze ztráty historické paměti. A to na celopražském zářijovém aktivu komunistů.
A.Dubček reagoval na tato a další obvinění velice kategoricky již 16. října 1989 v otevřeném dopise M. Štěpánovi. Argumentovaně, na základě řady faktů vyvracel smyšlenky K. Mazurova a dokazoval, že interventům ve skutečnosti nešlo o žádné obavy z vypadnutí Československa ze svazku Varšavské smlouvy, ale především o likvidaci reformního procesu a Akčního programu. V závěru dopisu konstatoval, že v sovětském tisku se v poslední době objevuje více skutečné pravdy o roce 1968 než v oficiálním československém tisku: vyjádření L. Feldeka v Litěraturnoj gazetě, J. Hanzelky v Komsomolské pravdě a J. Hájka v Izvestijích. Dopis končí výzvou:
„Dejte i u nás tištěné slovo lidem, kteří mají na nedávno prožitou minulost, procítěnou pravdu o roku 1968 a lidech v něm jiný názor než vy".
Blížilo se výročí vzniku Československa - 28. říjen. Československá demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu a Klub Obroda vydaly již 20. října prohlášení, v němž formulují své požadavky: „Opravdové ozdravění poměrů může přivodit pouze vláda, vzešlá ze svobodného demokratického rozboru a svobodných voleb. Záchrana republiky není možná bez vlády národní důvěry. 28. října si tuto pravdu připomeneme.
Budeme žádat základní občanské svobody, které by v plném rozsahu zaručil nový základní zákon státu - demokratická ústava. Budeme žádat, aby lidé byli spravedlivě odměňováni, aby jim byla zaručena důstojná sociální existence a aby stranická legitimace nebyla poukázkou k získání vedoucích míst a jiných výhod.
Budeme žádat svobodu pro politické vězně a nutný krok k celospolečenskému rozhovoru".
Toto a další prohlášeni nezávislých skupin byly dány k dispozici zahraničnímu vysíláni. Na domácí půdě je však potkal osud onoho pověstného házeni hrachu na zeď. I když rozsah pokojných demonstrací k 28. říjnu dosáhl větších rozměrů než všechny demonstrace předcházející, a i když i v řadách KSČ narůstal počet nespokojenců s oficiální politikou Jakešova a Husákova vedeni, jeho reakce byla obvyklá: brutalita policejních pendreků, vodních děl, zatýkáni... Policejní orgány zadržely v Praze 359 aktivních účastníků demonstrace, z toho 18 cizinců. Kontrolováno bylo 1172 demonstrantů. Mimo Prahu bylo zadrženo 198 osob, perlustrováno 958 a k výslechům či k preventivním „pohovorům" předvedeno 253 osob.
Jen o den později - 6. listopadu - a ve stejném duchu, ale v mnohém důsledněji argumentovaném dopise, se výkonný výbor Klubu Obroda obrátil na Sjezd lidových zástupců SSSR. A krátce poté, 16. listopadu, se skupina nezávislých iniciativ obrací dopisem na právě probíhající zasedání Evropské rady v Paříži. Upozorňuje v něm na zpožďování vývoje v Československu za řadou jiných zemí ve střední Evropě: „Máme za to, že pro úspěch a nezvratnost hospodářských a politických změn v naší části kontinentu je nutné, aby probíhaly ve všech zemích. Dnešní vedení našeho státu, opírající legitimitu své moci o ideologii zrozenou z okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, se těmito změnami cítí ohroženo.
Politika zrozená před více než dvaceti lety kolektivním narušením mezinárodního práva tak stojí dodnes v cestě novým nadějím této části Evropy.
Proto se otázka přehodnocení přes dvacet let starých událostí v Československu stává mimořádně významnou pro nezvratnost reforem ve východní Evropě...
V této situaci považujeme za neudržitelné, aby se Sovětský svaz v době vytváření historicky nových principů soužití v Evropě nadále distancoval od spoluodpovědnosti, kterou dodnes má za důsledky jím vedené intervence" .
Avšak rozuzlení této situace již bylo doslova za dveřmi. K jejímu rozuzlení přispíval i
A. Dubček mírou vrchovatou. Nechyběl ani mezi demonstranty, protestujícími 14. listopadu před bratislavským Justičním palácem, kde právě probíhal proces proti tzv. bratislavské pětce (Čarnogurský, Kusý, Maňák, Selucký a Ponická), obviněná za údajné rozvracení republiky či spolupachatelství. Spočívalo v publikační činnosti, kritizující srpnovou „internacionální pomoc" v srpnu 1968 a vedoucí představitele KSČ a vlády, kteří se na ní spolupodíleli. Demonstranti žádali osvobozující rozsudek. Když se mezi nimi objevil i Dubček, vynutili si, aby k nim promluvil a zvedli jej na ramena.
***
Uvedl jsem již, že P. Pithart při vymýšlení „důkazů“ o neschopnosti reformistů a hlavně A. Dubčeka, předčí i „geniálního kadeta“ Büglera, z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho nezajímají publikace historiků, autentické dokumenty k historii reformního procesu Pražského jara. On si dokázal i bez nich vycucat z kteréhosi palce i důkaz, že to byl A. Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu 1969 poslal panceřáky a ozbrojené síly s obušky. Jemu nevadilo, že Dubček i Smrkovský byli v té době na – Husákovo naléhavé „doporučení“ – „dovolené“. Dubček na své chatě v Senci a Smrkovský v Tatrách.
Stejně tak jednostranně obviňuje A. Dubčeka v první kapitole „Devětaosmdesátého“, že 22. srpna 1969 podepsal tzv. „prüglpatent“, ačkoliv historikové již dávno na základě dokumentů a svědectví popsali, jak tomu bylo doopravdy. Stačilo mu jen zalistovat v publikaci O. Tůmy a kol., Srpen 1969, na str.265-271; nebo v publikaci J. Madryho, Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969 -1970 a role ozbrojených sil, na str. 116n. Dověděl by se, že i G. Husák potřeboval, mj. umýt ruce, potřísněné krví svých odpůrců, krví demonstrantů. Proto se rozhodl donutit parlament k dodatečné legalizaci srpnového teroru proti odpůrcům svého režimu a okupantům. Proto již 21. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ, ze nepřítomnosti A. Dubčeka, Husákův návrh usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 Sb., „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“. 22. srpna byl tento návrh upraven a schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády. S porušením zásad parlamentního jednání (přes nedostatečný počet členů předsednictva) bylo ještě téhož dne toto předsednictvo svoláno. A. Dubček jako předseda Federálního shromáždění byl narychlo povolán z domova, přesněji ze své chaty v Senci, a letecky dopraven do Prahy 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání předsednictva FS o návrhu předloženém O. Černíkem – a zdůvodněném poukazem na průběh srpnových demonstrací a jejich možné důsledky – Dubček sice souhlasil s použitím zákona proti vandalům, ale po několika dílčích připomínkách účastníků byl vlastně jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícího porušování zákona.
Argumentaci O. Černíka při zdůvodňování návrhu zákona podpořil i přítomný G. Husák, který uvedl, že organizátoři demonstrací usilují o permanentní akce v ulicích a poukázal na situaci v Brně a v Liberci. Proti Dubčekovi zaútočil neomaleně i poslanec Valo tvrzením, že současné demonstrace jsou důsledkem jeho politiky, že události narůstaly pod jeho patronátem. A. Dubček pro zákon sice nehlasoval, ale z povinnosti předsedy FS ČSSR podepsal, ale podepsal jej také O. Černík, L. Svoboda.
V takové atmosféře, s vědomím, že přijetí takového zákona nemůže zabránit, ale i s pocitem povinnosti člena předsednictva ÚV KSČ, zákon podepsal, ačkoliv pro něj nehlasoval. Záhy si však uvědomil, že to byla jeho největší politická chyba. Vždyť mezi nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla: „Ať žije Dubček“, „Ať žije Smrkovský“. Proto již 1. září posílá O. Černíkovi, kterému stále ještě dost důvěřoval, dopis, v němž apeloval na vládu, aby učinila „taková opatření, aby nemohlo dojít k zneužití tohoto přechodného opatření k porušení naší, československé zákonnosti. Proto vláda v tomto směru musí mít vypracovány příslušné prováděcí normy“.
Je proto nanejvýš neseriózní, jestliže různí kritikové připisují přijetí zákona pouze Dubčekovi, jako by to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem nebyl podpis také Černíka a Svobody.
