Adam Schröder, německý antifašista, vzpomíná 3

TEROR

Začal jsem se také svlékat, vtom slyším rány na dvéře. Otevřu a dovnitř vpadl plně vyzbrojený příslušník freikorpsu. Padl obličejem na pušku. Obrátil jsem jej, nedýchal. Zatáhl jsem jej do světnice. Vo­da. Ocet. Umělé dýchání. Už jsem skoro nemohl. Naše návštěva, Berlí­ňáci, zavírali oči, švagrová omdlela. Dvě probuzené děti příbuzných křičely. Bojovník za svobodu, konečně začal lapat po vzduchu. Nako­nec ze sebe vyrazil: "Adi, Adi, schovej se, schovej. Freikorps tě chce zastřelit…“ " Švagrová se probrala z mdloby a začala ječet. "Mlčte, mlčte, jinak mě taky zastřelí", prosil Kaupepi, náš příbuzný a nyní bo­jovník za svobodu, v podivné situaci. Potom se vyplazil ven a byl pryč.

Hned na to někdo bouchal na okno. Náš český četník Hanzlík volal: "Pane Schröder, to jsem já, Hanzlík, přijde freikorps, nevím ko­lik jich bude. Pošta i telefon jsou rozbity, musíte do Hazlova a zavolat vojsko" - a byl pryč.

Všichni mi radili: "Schovej se!" Někdo byl u domovních dveří, byl to matčin bratr, strýc Georg, otec Pepiho, stál venku s ním a plakal. Chtěl mě schovat u sebe, tam by mě nenašli. Strachy nemohl stát na nohou, musil jsem jej odvést domů, do jeho domku č. 209. Při cestě zpět jsem slyšel z okraje Selbského lesa sborový zpěv; "SA mašírt..."

Schovat se? Sám se zastřelit? Ne! Líčit co se zatím dělo u nás doma? Ne...

Už po půlhodině práskaly výstřely kolem našeho domku čp. 140. Slyšel jsem salvy a mezi tím lidský křik a výkřiky zfanatizovaněho davu. "Pojď ven, pojď ven ty velezrádče, dáme ti zdarma nažrat olo­va." Kdo by potřeboval prázdné nábojnice, má ještě dnes možnost si je najít v naší zahradě. Tak to šlo s malými přestávkami celou noc, všichni jsme leželi na podlaze, až do ranního šera, dokud nebylo ti­cho i v celém okolí. Jenom venku bylo slyšet šepot henleinovců. Po­tom odpoukly naše staré švarcvaldky půl šesté...

V takové situaci rozhoduje, buď a nebo. I když jsem byl v noci prohlášen velezrádcem, nenechal jsem se zadržet ani rodinou, ani pří­buznými, vzal jsem klíče, políbil své blízké, prošel domovními dveřmi, špalírem bojovníků freikorpsu, kteří stáli "k noze zbraň", abych asi po sto dvaceti metrech, otevřel dvéře konzumu a spořitelny Svépomoc pro Libou a okolí, kde jsem pracoval.

Ve špalíru stál i "zrádný" bojovník Kaupepi, který mě včera va­roval. Na náměstí naší "rudé bašty", stály hloučky ozbrojených ordne­rů. Na povel "vzhůru", všichni ukazovali na hrad, z kterého vlály pra­pory s hákovými kříži. Široko daleko známý podvodník Stökerlhansel, na mě křičel: "Podívej se ještě naposled na tvoji rudou tvrz!" Násle­dovala salva smíchu. Konečně' jsem otevřel dvéře do budovy konzumu a zavřel za sebou. Bylo mě, věřte, jako zajíci, který se zachránil po honu.

Krátce na to, i přes probdělou noc, stál náš spolehlivý personál opět na svých místech. Vykupovalo se všechno zboží. Zároveň bylo nutné vyplácet úspory i procenta a splácet dluhy. Všude bylo plno. Všude stály fronty. Na náměstí byl klid, klid byl i ve třech ulicích z něho vedoucích. Klid byl i v továrnách a ostatních obchodech, nepracovalo se, v Libé měly zavřeno i všechny hospody. Všude se poví­dalo o vůdcově pomoci pro hladovějící bratry a sestry v sudetech, po­dle jejich slov, trápené marxistickými tyrany. Klid před bouří...