28. říjen 1918
28. říjen
Dvacátého osmého října
devatenáct set osmnáct
přeraziv spár, jenž mě svíral,
spár ptáka, jenž říkal si orel,
ale byl sup,
já, národ československý, stanul jsem
mezi národy svobodnými.
Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,
ulice naplnily se živými mraky,
z nichž tryskala radost.
Rostl jsem každou vteřinu,
rovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,
zatím co před pěstí lidstva
ustupovali
Habsburg a Hohenzollern.
Ano, co snili, doufali, věřili,
co bouří a trýzněmi
v srdci svém nosili
nejlepší synové moji, rozstříknutí po celé Evropě,
pod cizím kabátem
i pod prapory legionářů,
stalo se skutkem.
A jméno své položil jsem na všecky věci
svoje,
postavil jsem jednu nohu na Šumavu
a druhou na Tatry,
na říši a svobodu svou.
Tu rozhlédl jsem se
s hlavou nad oblaky
a se srdcem vzhůru,
leč zmizel úsměv můj
a pýcha mě opustila,
veliká přísnost chvíle mě zarazila,
posvátné myšlenky světa
jak veliké vichry ovály hlavu mou.
I přísahal jsem
já, národ československý,
svobodný a živý,
přísahal jsem lidstvu a geniům světa,
že chci býti národ spravedlivý,
že nepřestanu drtit pěstí svatého hněvu
každého, kdo ponižuje,
každého, kdo znásilňuje,
každého, kdo vydírá a utiskuje
v dosahu těchto mých ramen,
že nepřestanu pomáhat
podle svědomí svého,
každému, kdo mluví, jedná,
tvoří ze srdce upřímného, každému, kdo povznáší
a osvobozuje,
každému, kdo brání svobodu
a spravedlnost,
každému, kdo ničí poddanství a násilí.
A přísahal jsem,
že nechci znáti svých synů,
kteří dnešku neproplakali
pro včerejší svou vinu
a kteří se mnou nepřísahali v ten den,
že každý musí býti stejně svoboden.
(S, K. Neumann, 1918)
Dvacátého osmého října
devatenáct set osmnáct
přeraziv spár, jenž mě svíral,
spár ptáka, jenž říkal si orel,
ale byl sup,
já, národ československý, stanul jsem
mezi národy svobodnými.
Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,
ulice naplnily se živými mraky,
z nichž tryskala radost.
Rostl jsem každou vteřinu,
rovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,
zatím co před pěstí lidstva
ustupovali
Habsburg a Hohenzollern.
Ano, co snili, doufali, věřili,
co bouří a trýzněmi
v srdci svém nosili
nejlepší synové moji, rozstříknutí po celé Evropě,
pod cizím kabátem
i pod prapory legionářů,
stalo se skutkem.
A jméno své položil jsem na všecky věci
svoje,
postavil jsem jednu nohu na Šumavu
a druhou na Tatry,
na říši a svobodu svou.
Tu rozhlédl jsem se
s hlavou nad oblaky
a se srdcem vzhůru,
leč zmizel úsměv můj
a pýcha mě opustila,
veliká přísnost chvíle mě zarazila,
posvátné myšlenky světa
jak veliké vichry ovály hlavu mou.
I přísahal jsem
já, národ československý,
svobodný a živý,
přísahal jsem lidstvu a geniům světa,
že chci býti národ spravedlivý,
že nepřestanu drtit pěstí svatého hněvu
každého, kdo ponižuje,
každého, kdo znásilňuje,
každého, kdo vydírá a utiskuje
v dosahu těchto mých ramen,
že nepřestanu pomáhat
podle svědomí svého,
každému, kdo mluví, jedná,
tvoří ze srdce upřímného, každému, kdo povznáší
a osvobozuje,
každému, kdo brání svobodu
a spravedlnost,
každému, kdo ničí poddanství a násilí.
A přísahal jsem,
že nechci znáti svých synů,
kteří dnešku neproplakali
pro včerejší svou vinu
a kteří se mnou nepřísahali v ten den,
že každý musí býti stejně svoboden.
(S, K. Neumann, 1918)
