Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. říjen 1918

27. 10. 2019

28. říjen

 

Dvacátého osmého října

devatenáct set osmnáct

přeraziv spár, jenž mě svíral,

spár ptáka, jenž říkal si orel,

ale byl sup,

já, národ československý, stanul jsem

mezi národy svobodnými.

Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,

ulice naplnily se živými mraky,

z nichž tryskala radost.

Rostl jsem každou vteřinu,

rovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,

zatím co před pěstí lidstva

ustupovali

Habsburg a Hohenzollern.

 

Ano, co snili, doufali, věřili,

co bouří a trýzněmi

v srdci svém nosili

nejlepší synové moji, rozstříknutí po celé Evropě,

pod cizím kabátem

i pod prapory legionářů,

stalo se skutkem.

A jméno své položil jsem na všecky věci

svoje,

postavil jsem jednu nohu na Šumavu

a druhou na Tatry,

na říši a svobodu svou.

 

Tu rozhlédl jsem se

s hlavou nad oblaky

a se srdcem vzhůru,

leč zmizel úsměv můj

a pýcha mě opustila,

veliká přísnost chvíle mě zarazila,

posvátné myšlenky světa

jak veliké vichry ovály hlavu mou.

 

I přísahal jsem

já, národ československý,

svobodný a živý,

přísahal jsem lidstvu a geniům světa,

že chci býti národ spravedlivý,

že nepřestanu drtit pěstí svatého hněvu

každého, kdo ponižuje,

každého, kdo znásilňuje,

každého, kdo vydírá a utiskuje

v dosahu těchto mých ramen,

 

že nepřestanu pomáhat

podle svědomí svého,

každému, kdo mluví, jedná,

tvoří ze srdce upřímného, každému, kdo povznáší

a osvobozuje,

každému, kdo brání svobodu

a spravedlnost,

každému, kdo ničí poddanství a násilí.

 

A přísahal jsem,

že nechci znáti svých synů,

kteří dnešku neproplakali

pro včerejší svou vinu

a kteří se mnou nepřísahali v ten den,

že každý musí býti stejně svoboden.

(S, K. Neumann, 1918)

 

 

 

Dvacátého osmého října

devatenáct set osmnáct

přeraziv spár, jenž mě svíral,

spár ptáka, jenž říkal si orel,

ale byl sup,

já, národ československý, stanul jsem

mezi národy svobodnými.

Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,

ulice naplnily se živými mraky,

z nichž tryskala radost.

Rostl jsem každou vteřinu,

rovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,

zatím co před pěstí lidstva

ustupovali

Habsburg a Hohenzollern.

 

Ano, co snili, doufali, věřili,

co bouří a trýzněmi

v srdci svém nosili

nejlepší synové moji, rozstříknutí po celé Evropě,

pod cizím kabátem

i pod prapory legionářů,

stalo se skutkem.

A jméno své položil jsem na všecky věci

svoje,

postavil jsem jednu nohu na Šumavu

a druhou na Tatry,

na říši a svobodu svou.

 

Tu rozhlédl jsem se

s hlavou nad oblaky

a se srdcem vzhůru,

leč zmizel úsměv můj

a pýcha mě opustila,

veliká přísnost chvíle mě zarazila,

posvátné myšlenky světa

jak veliké vichry ovály hlavu mou.

 

I přísahal jsem

já, národ československý,

svobodný a živý,

přísahal jsem lidstvu a geniům světa,

že chci býti národ spravedlivý,

že nepřestanu drtit pěstí svatého hněvu

každého, kdo ponižuje,

každého, kdo znásilňuje,

každého, kdo vydírá a utiskuje

v dosahu těchto mých ramen,

 

že nepřestanu pomáhat

podle svědomí svého,

každému, kdo mluví, jedná,

tvoří ze srdce upřímného, každému, kdo povznáší

a osvobozuje,

každému, kdo brání svobodu

a spravedlnost,

každému, kdo ničí poddanství a násilí.

 

A přísahal jsem,

že nechci znáti svých synů,

kteří dnešku neproplakali

pro včerejší svou vinu

a kteří se mnou nepřísahali v ten den,

že každý musí býti stejně svoboden.

(S, K. Neumann, 1918)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář