21. září 1937 pohřbíval čs. lid svého prvního prezidenta, Tomáše Garrigue Masaryka
21. září 1937 pohřbíval čs. lid svého prvního prezidenta, Tomáše Garrigue Masaryka
Den, kdy národ ukládal do země největší jméno své svobody, napsal jistě Bůh mezi dny nejsmutnější a nejdůstojnější krásy. Milióny lidí se sjely ovroubit svými těly dlouhou cestu z Prahy do Lán. Alespoň zvednout dítě do výše a říci mu, ještě nechápajícímu: "Vidíš dobře, maličký? Zapamatuj si tento velký den!" Aspoň pokleknout podle trati a zamávat, když mimo pojede smuteční vlak.
President Beneš se loučil s mrtvým velkou státnickou řečí, sliboval nést dál Masarykův prapor, který mu byl lidem vložen do ruky v touze po velkém pokračování; sám na vrcholu moci a národní důvěry, vypadal před rakví osiřele a chlapecky.
"Cesta devíti hodin" (jak ji nazval Karel Čapek), se začala. Ovládl své osobní dojetí a už zas sloužil, díval se, poslouchal a zaznamenával v duchu každou podrobnost loučení pro časy budoucí. Železný krok armády, slavnostní držení koní, slzy venkovanů, špalíry dětí s posvátnýma očima. Stařičký opat Zavoral se rozhodl jít celou tu nekonečnou cestu pěšky, ačkoli byla pomalá a vyčerpávala křehoučké sily jeho třiasedmdesáti let. Byl to kněz, kterého měl Karel osobně velmi rád a nikdy ho neopominul jít pozdravit mezi společenskými zástupy.
Praha naposled zaštkala a pozdravila největšího, jehož duch tu na věky zůstal, a tělo, sejmuté z lafety děla, bylo svěřeno vlaku. Ve vagóně usedl Karel vedle své paní a díval se z okna na zástupy podél trati; jeho oči přímo prosily o ticho. Na Lánech, kde rakev zastavila na malém venkovském nádraží, se všech přítomných zmocnilo nepopsatelné pohnutí. Nic nezdrtí v hodině pohnutí tak, jako kousek soukromého života toho, kdo z něho odchází. "Ach synku. synku, oral-li jsi?"
Pak cesta alejemi, kudy chodíval „pan president" procházkou a jimiž jezdil na koni štíhlý a krásný, a dál uslzenou vsí, sváteční a zplihlou černými šaty žen a mužů. Tady se vždycky zastavil, kývl, promluvil, poptal se, jak se daří. Kdejaká stařenka jde pochovat "jejich pana presidenta", neboť, krom toho, že T. G. M. patřil světu a národu, byl přece ještě jejich, lánských.
Po osmi hodinách tklivé cesty se blíží rakev k malé bráně venkovského hřbitůvku, zástup jde jakoby přikrčen a paní se dívá po očku, jak na Karlově tváří přibývá bledosti a jak se v obvyklém tajení bolesti hryže do krvavých rtů. Náhle sebou trhl a už vybočoval ze zástupu k jednomu z posledních domků. „Tady bydlí šofér Starého pána, sednu si k nim a budu tam rychle psát. Ono to totiž spěchá a …"
Nepotřeboval vysvětlovat, kývla a viděla, s jakou úlevou odtrhuje oči od blížící se zdi hřbitova. "Tu poslední kapitolu mi napíšeš ty. Sbohem!"
Utekl, než by mohl sám sebe přemluvit, aby zůstal. Dívala se, jak cupe drobnou .chůzí, znaven v celém těle. Věděla, že nemá sil na to poslední. Šla sama blízko rakve a postála u otevřeného hrobu, zalitého září reflektorů. Ráno vyšli a teď už byl večer, ukončující pozemskou pouť. Prosté evangelium a první hozené růže dopadly měkce na řády připevněné k vlajce. Maličko to zazvonilo, přibylo květin, soumraku i pláče.
A národ se rozcházel tiše a bezradně jako děti, které ještě nevědí, jaký bude další život bez otcovské ochrany. T. G. M. se vyřadil ze zástupu živých, rozpadl se v milióny mravních atomů, jichž část si každý odnášel v sobě.
Vyřadila se z černého mračna smutečních hostí a šla zaklepat na šoférův domek, kde seděl její muž ta čekal na návrat života. Cestou si vzpomněla na překrásnou větu Johna Bradleye: Jednotlivci výjimečných vlastností, učenci, vychovatelé, umělci a svatí, vykonávají pro rozumový a duchovní vývoj člověka asi totéž, co mutace pro tělesný vývoj jiných přírodních druhů.
Karel před ní schoval své papírky, aby, neviděla, jak málo napsal na svém útěku před smrtí. Však to vynahradí v noci v pracovně.
Bylo zřejmé, že už si oba přešli i do myšlenek. "Byl to krásný, bohatý, plný a dožitý život," řekl právě v té chvíli, když si ona uvědomovala totéž.
Scheinpflugová Olga, Český román, Melantrich 1969, str. 347-349
