Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 11. 1939 Dr. Jaromír Lang

17. 11. 2019

17. 11. 1939

Dr. Jaromír Lang

 

V září roku 1936 byl jsem delegátem pokrokového československého studentstva na mezinárodním kongresu mládeže v Ženevě. Projížděli jsme Norimberkem, zfanatizovaným sjezdem strany, který tam byl právě zahajován. Válka visela ve vzduchu a my tam, v Bâtiment électoral, manifestovali za mír celého světa.

 

Přišel máj roku 1938, hořký, záludný podzim téhož roku a katastrofa jara 1939.       Ve fakultní síni, kde Masarykovu bustu pietně zahalili, byly konány promoce. Nikdo z nás své policeor nevyslovil; každému zhořklo v ústech a páni profesoři se nedožadovali.

 

Dvacátý osmý říjen 1939 vyzněl demonstračně proti nacistům. Tehdy za studentských demonstrací postřelili na ulici Jana Opletala, pokrokového studenta- medika, čestného demokrata. Čtrnáct dní zápasil se smrtí, jíž konečně podlehl. Bylo oznámeno, že jeho pohřeb se bude konati 15. listopadu. Bylo nám jasno, že skončí demonstrací, že však nás za dva dny nato vyvezou ve vozech se zataženými záclonami do koncentračních nacistických táborů, to z nás netušil nikdo.

 

Když se tisícový proud studentů, jemuž v čele za rakví Jana Opletala šel akademický senát, zastavil onoho pošmourného listopadového a sychravého dne na počátku ulice Na Slupi a když byla rakev vkládána do auta, aby byla odvezena do Opletalovy rodné Moravy, zazněl mocný chorál české národní hymny a po ní hymny Slovenska. Studentští funkcionáři, kteří zaručili policii klidný průběh pohřbu, snažili se studenty utišiti, že není čas na provokaci a druhá státní hymna že se již od března nezpívá. Marně. Masa studentstva se rozdělila, valila se směrem kolem Emauz k technice na Karlově náměstí, k Perštýnu, odtud potom k Národnímu divadlu a právnické fakultě nebo k Václavskému náměstí.

 

Za hodinu byly již německé hlídky s kulomety na křižovatkách hlavních ulic. Následovala noc neklidu a napětí, vystřídaná dnem záludného klidu, kdy v hlavách nacistů dozrával zločinecký plán, který byl dne 17. listopadu 1939 německou policií a oddíly SS proveden skutečně katansky.

 

Vnikli do kolejí ozbrojeni kulomety a my jsme měli prázdné ruce. Zajímali nás a odváželi do Ruzyně. Zatím, co jsme tam stáli s číslem na prsou dlouhé hodiny, které se nám zdály bez konce, vydáni sadismu opilých stráží, nacisté kradli v našich chudých studentských pokojích na Letné i jinde. Brali vše, na co přišli a stříleli. Pro nic za nic zastřelili mého přítele Marka Frauwirta ze Slovenska, zastřelili i skupinu českých studentů, kteří stáli v čele tehdejšího Svazu československého studentstva.

Pobyt v Sachsenhausenu-Oranienburgu, kam nás všechny, studenty z Čech, z Moravy, z Prahy i z Brna zavezli, vyrovnal ideové rozdíly mezi námi. V mrazu a hladu, biti a rafinovaně mučeni neztráceli jsme optimismu. I v tyfové karanténě jsme zpívali „Čechy krásné, Čechy mé“ nebo „Internacionálu". Došly zprávy, že potomci Goethovi a Lessingovi zavřeli naše školy že jsme vyvolali stanné právo v Praze, že jsme vlastně zahájili všenárodní odboj. Znamenalo to závazek, který jsme si plně uvědomovali, i když jsme se nepovažovali za hrdiny a svůj čin za politickou veleudálost. V táborech jsme se stýkali i s jinými bratřími a soudruhy, kteří většinou byli uvědomělí, pevní a bojovní. Věřili tomu, k čemu se mnozí z nás teprve probojovávali, že je nutno smířiti se s lety ztracenými za ostnatými dráty, že je nutno víděti pod povrch událostí a trpělivě čekat, až přijde čas revolučních činů. Mnoho studentů však hynulo tyfem, tuberkulosou, úplavicí. Ty, kdož vydrželi, sedmnáctý listopad a vše, co následovalo, převychoval a zocelil.

Na sachsenhausenské bráně viselo v železe vytepané heslo: „Arbeit macht frei." Nás však osvobozovala víra, že nacismus musí utonouti v krvi, kterou prolévá, víra v politický čin, který nás osvobodí a poskytne národu vše, čeho je třeba k jeho rozvoji a čestné budoucnosti.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář