České národní listy

100 let života od vzniku Československa 3

Vzpomínky na uplynulých sto let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Část druhá.  Národ se bránil.

Na Kladském pomezí

Z povážské nížiny jsme se přestěhovali do Machova, pohraničního městečka o 300m nad mořem výše než byl Hlohovec. Octli jsme se na Kladském pomezí, v krajině, která dýchá ozvěnou minulých dějů a steskem nad dávnou ztrátou. Kladsko spolu s Broumovskem bylo „strážnou bránou“ českého území. Zmínka o něm je v kronice již roku 1068.  Do dnešních dob ho zbyl jen malý cípek, výběžek na mapě. Marie Terezie větší část Kladska spolu se Slezskem ztratila v 7leté válce s pruským králem Friedrichem II. Bylo to r. 1742.

Zůstal nám jen kousek toho území, země krásné, ale chudé na úrodnou půdu. Země chalupníků a tkalců. Země lesnaté, hornaté a kamenité. Jako předškolačka jsem se tu potulovala na podhorské louce, kde bosá stařenka pásla kozu. A kde voněla mateřídouška a trávnice. A kde se v trávě ztrácely úzké hbité potůčky s křišťálovou vodou. Machov se svažuje do Dolíčku, v něm je malý rybníček s loďkou a na břehu stojí podélné stavení, v kterém se občas hrají kuželky. A v hostinci „U Térů“ to voní vydrhnutým dřevem podlahy a schůdků a houbami, které se suší na podsádce pod oknem. Nad lukami za městečkem se zvedají zalesněné stráně a nad nimi dva zádumčivé vrchy, Bor a Hejšovina. Tajuplné hory s neprobádaným tajemstvím skalních měst. Ty vrchy jsou již za hranicemi. A za hranicemi je i město Kladsko, lázně Dušníky, Chudoba a mnoho jiných českých měst a obcí s původně českým obyvatelstvem a českou řečí. Jirásek o tom napsal článek. O hoři, utrpení a strádání obyvatel, odsouzených ke ztrátě vlasti, řeči, tradic, svého národa. Jmenuje se „O germanizaci Kladska. Z výletu do Prus.“ (1874). Po 2. světové válce připadlo to území Polsku. 

Machovsko rád a často maloval Ant. Hudeček, nejinak Zd. Peisker. Malovali i Bor a Hejšovinu z české strany.

Čas pokročil, ale pohody na Kladském pomezí nepřibylo. Vlivem roztroušené německé menšiny a politických změn v Německu vzrůstá v té době neklid. Od r. 1933 se vzmáhá nepřátelství. Němci chtějí domů, do Říše, k svým, ale i s naším územím. „Heim ins Reich“, je jejich heslo. Na hranici bdí od vzniku republiky uniformovaná finanční stráž a četníci. Ti strážci se nyní často ocitají v nezvyklých, podivných situacích a čelí nečekanému násilí. Nepřímým svědkem takového nečekaného incidentu se stal i místní lékař. Strýček. Vzal si za manželku sestru mé maminky. Byl zvyklý putovat po okolí a v okolních vsích navštěvovat své pacienty. V létě chodil pěšky, v zimě na lyžích. Cestou se potkával s členy pohraniční stráže a vyměňoval si s nimi zprávy o tom, co se kde děje. Tenkrát, v březnu 1934 se stalo, že utajovaného příslušníka naší zpravodajské služby zatáhli Němci násilím přes hranici, tady byl zatčen, odvezen k soudu a odsouzen. A strýček něco z toho viděl, něco slyšel. Finanční stráž mu pak doporučila, aby se odstěhoval. Pryč z prostředí plného nejistoty, neklidu a nástrah. A tak se strýček s rodinou přestěhoval do Nových Dvorů u Kutné hory. Literárně zpracoval uvedenou událost O. Holub v knížce „Souboj s Abwehrem“, Praha 1975.

I my jsme se stěhovali. O něco dříve a ne tak daleko. Tatínek stačil ještě zrežírovat představení místních ochotníků. Dávali „Pasekáře“ F. Sokola-Tůmy a bylo to „představení v přírodě“. A maminka nacvičila s žákyněmi školy „Slezskou besedu“. Stěhovali jsme se do Náchoda. A mně zůstalo druhé téma k přemýšlení: Češi a Němci.

Do školy jsem začala chodit v Náchodě a pokračovala v Hradci Králové, až do maturity.

Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely ze všech koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní model školy, školu činnou, s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, s pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou.

V meziválečném dvacetiletí jsme ovšem neměli jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá „Výstava soudobé kultury“, kterou uspořádala Československá republika k svému 10. výročí. V Brně, na Výstavišti, k tomuto účelu zbudovaném. Znalce a návštěvníky z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě aspoň zůstaly pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot, idejí a osobností zůstalo zapomenuto! 

Prvorepubliková škola pěstovala přirozené vlastenectví, prosté všeho šovinismu a s úctou ke všem národům. Úcta a láska k národu, jeho historii a kultuře prozařovala školní besídky a akademie, čítanky, ale i knížky a knihy jako odměny ve školy a dárky doma pod stromeček. Nechyběl Mánes, Aleš a jejich následovatelé. „Vlast a národ“. „Matka vlast“. „Česká krajina v obrazech našich malířů,“ „Špalíček“ atd. Regály plné nádherných knih obrazových reprodukcí děl našich, ale i světových výtvarných umělců.

Na všech besídkách, akademiích, školních produkcích slova, hudby a tance zněly skladby B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha, V. Nováka, L. Janáčka. Zpívaly se české, moravské a slovenské písně. Ctila se klasická literatura: Erbenova „Kytice“, mnohé z Vrchlického, z Čecha, Nerudy, Sládka, Bezruče, Wolkra, Šrámka a dramatizovaly se pohádky Boženy Němcové.

Jsou to nejkrásnější chvíle ve škole, plné tajemství a příslibů, když se na podzim krátí den a brzy se ve třídě šeří. Pan učitel přinese z žákovské knihovny náruč knížek. Rozdává je a do seznamu píše, co komu půjčil a oznamuje, že za týden se knížky budou vyměňovat. Jenže čtenářky nečekají. Do týdne si navzájem a bez seznamu několikrát knížky vymění. A je to spousta pohádek a bájí národů celého světa, povídek a příběhů ze života dětí a mládeže, život zvířat, historické události. Knížky od českých spisovatelů i překlady cizích autorů. Dobrodružství poznání a krása sama. A to trvá až do konce zimy. 

V roce 1937 s námi, žákyněmi 4. a 5. tříd národních škol celého Hradeckého okresu, nacvičili v hodinách tělocviku pásmo starobylých předkřesťanských zpěvů a tanců k vzývání slunce, vítání jara a otvírání studánek, „Královničky.“ V stylizovaném kroji s věnečky na hlavách jsme v proudech přicházely na Sokolské hřiště, zaplnily jsme je a ve skupinách zatančily pro shromážděné publikum pásmo s mottem: „Neseme, neseme májíček, uťal ho, uťal ho Janíček, pěkně zelený, květy zdobený, náš stromeček.“

Pan učitel s mou třídou nacvičil Hašlerovu píseň „Hoši od Zborova“, zavedl nás k čerstvě odhalenému pomníku československých bojovníků za svobodu u kasáren, a my jsme ji tam zazpívaly.

Jako sokolské žákyně v kroji jsme se u sokolovny zúčastnily odhalení pomníku legionářů s nezapomenutelnými nápisy nad schránkami prsti dovezené z bojišť: Zborov – Doss´Alto – Terron.

Dědeček k nám jezdil každoročně tak, aby se mohl 28. října podívat, jak na dvoře kasáren nováčci skládají slib. Jednou přišla zima nečekaně brzy a v ten den padal sníh. Dědeček hleděl s radostnou tváří přes plot do kasárenského dvora a s kloboukem v ruce stál v pozoru a vzdával čest hymně. Nedbal že velké a husté sněhové vločky padají na jeho bílou hlavu.

Bratříček deklamoval horlivě Sládkovy verše: „Jsem Čech a věřte, Čechové jsou dobrý, čacký lid“... , a když se z rozhlasu ozvala naše hymna, protože jsme vyhráli hokejový zápas s Kanadou, sjel z postýlky a v pyžamu se postavil do pozoru, protože vzdát čest hymně a vlajce se sluší. I doma. 

14. září 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Žáci národních škol z Hradce a okolí se sešli na náměstí jeho jména a u jeho sochy, díla O. Gutfreunda. Vyslechli jsme tam projev Masarykova nástupce, prezidenta Beneše. Obsažný projev, který končil slovy: „Prezidente Masaryku, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Vyslechli jsme dojatě a pak jsme v řadách za sebou přicházeli k pomníku a kladli tam své květiny. Já jsem měla tři růžičky s trikolorou a s černým flórem. Položila jsem je mezi záplavu květin u pomníku a zašeptala jsem: „Já taky zůstanu věrná.“

My, žáci národní školy, jsme politice ještě nerozuměli. Neměli jsme tušení, že se vede boj s fašismem. A přece, když jsme  hráli „na státy“, každý chtěl být Československo, Jugoslávie nebo Rumunsko, nikdo nechtěl být Německo nebo Itálie. Ale netušili jsme, jak jsme ohroženi. Koncem září 1938 přišel pan učitel ráno do třídy, podíval se na nás, aby se s námi pozdravil  -   a rozplakal se. Bylo právě po Mnichovské dohodě o odstoupení československých pohraničních oblastí nacistickému Německu.  Německá armáda obsazovala naše pohraničí. Krátce na to se objevily nové žákyně: z Duchcova, z Opavy, z Chustu. Do dějin vstoupila 2. republika. Na veřejnosti se odmítal a tupil Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy minulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Byl to čas truchlivý, s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů bylo vyhnáno z jejich domovů v pohraničí.  Prezident Beneš odešel do emigrace, na jeho místo byl v zájmu kolaborace dosazen JUDr. E. Hácha.

Josef Čapek v knížce myšlenek, glos a úvah „Psáno do mraků“ v listopadu 1938 napsal: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa!“