100 let života od vzniku Československa 2
100 let života od vzniku Československa 2
Vzpomínky na uplynulých sto let
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V 19. století hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, usilovali o prohlubování vzájemnosti. Idea integrativní, zcelovací převažovala nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných nebezpečí a útrap jasně dominovala idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa za svobodu a samostatnost.
T. G. Masaryk si československý národ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači. Idea byla dlouhodobě mezi buditeli všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v proslulé „Martinské deklaraci“ z 30. října 1918. „Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného československého národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev.“
Češi a Slováci měli společné buditele, zpod Tatier se chodilo do Prahy studovat na vysoké školy, na českých středních školách maturovalo v 2. polovině 19. století přes 1000 slovenských studentů, protože Maďaři Slovákům školy zavřeli. Jednota československého národa se zdála samozřejmá. A přece, společní vlastenci podcenili vliv té skutečnosti, že většina slovenského obyvatelstva žila pod dlouholetou maďarskou nadvládou. Inteligence se buď pomaďarštila nebo snila o autonomii. Nikoli o československém národě a státu. Po převratu přišli na místa Maďarů Češi. A mnozí Slováci se neztotožnili s představou, že jsou součástí státního národa, že nejsou jen menšinou, a dál toužili mít autonomii. A Češi jim ji nechtěli dát.
Vznik nového státu po 1. světové válce otevřel nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská. Němci v českém pohraničí. Všichni se sešli v útocích proti Československu a neváhali zpochybňovat i oprávněnost slovenské spoluúčasti na jeho existenci. V konfliktním napětí se diferenciační tendence zvrhla až v separatismus, integrativní v centralismus. Předválečné Masarykovy dohody s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, byly ahistoricky a neobjektivně zneužity jako doklad o nedodržení úmluv a o příkoří, které Slováci utrpěli tím, že nedostali autonomii.
Přesvědčivé analýzy této neobjektivity podali např. JUDr. Katarína Zavacká, vědecká pracovnice SAV pro obor státu a práva, nebo Ing. Augustin Marko, předseda Slovenské společnosti na obranu demokracie a humanity.
Moji rodiče byli svědky toho, že při 10. výročí vzniku ČSR, kdy např. v Brně byla obdivována „Výstava soudobé kultury“ jako výstava deseti úspěšných let ČSR, v Hlohovci demonstrovali luďáci a komunisté za autonomii.
Těchto odstředivých tendencí využil i Hitler při svém pozdějším tažení s cílem rozbít a zničit Československou republiku. Z Čech a Moravy udělal ponižující okupovaný bezprávný protektorát, Slovensko okázale povýšil na Slovenský štát, s vlastní vládou a zdáním samostatnosti
Po 2. světové válce jsme – my „děti první republiky“ - prožili 9. květen 1945 spolu s rodiči jako druhý hvězdný okamžik života našeho národa ve 20. století. Maminka mi tehdy, počátkem května, vyndala z krabic svůj kroj. Vyžehlila jej a byla šťastná, že budu mít v čem chodit do průvodu. V kroji, který vyšívala po 1. válce, na oslavu vzniku Republiky. Teď to bude na oslavu návratu Republiky. Máme zase Československo.
Snažili jsme se, po boku svých rodičů, obnovit předválečný stát v nových poměrech, s novými historickými zkušenostmi. Jako středoškolská funkcionářka jsem v programové činnosti postrádala spolupráci se Slováky. Napsala jsem do jejich středoškolských nástěnných novin, jmenovaly se „Telegram“. Redaktor můj příspěvek otiskl pod názvem „Dopis z Česka“ a vedle toho mi poslal soukromý dopis. Objasnil mi, čeho jsme si většinou nebyli vědomi, že válečná zkušenost česká a slovenská je jiná. Hitlerovci si dali záležet při realizaci hesla „Divide et impera!“ „Následky okupácie sú u Vás úplne iné, ako na Slovensku. Vy ste boli omedzovaní temer vo všetkom. My len v čiastkach a aj to tak rafinovane, že priemernému človekovi nebolo možné skutkový stav prehliadnúť. Preto vzbudzoval u Vás každý riadok tlače, každá vyhláška, film, divadlo reakciu, ba cítili jste fašizmus aj tam, kde ho azda nebolo. U nás riešil sa problém český, židovský – Slováci dostali zamestnaní, bolo peňazí – bolo čo aj kúpiť, preto dnes tolká nedovera k novej štátnej forme, tobož, keď konsolidácii predbiehala vojna a vojnové události.“ (20. 10. 1946)
Takže, můžeme rekapitulovat.
Slovensko bylo po zániku Velké Moravy součástí Uher, v jejichž rámci nebylo nikdy sobě vlastní politickosprávní jednotkou. Asimilační útlak se stupňoval, jejich národnost byla oficiálně popřena. Od r. 1918 se stalo součástí Československé republiky, po Mnichově 1938 autonomní částí společného, leč okleštěného státu, po 14. březnu 1939 samostatným státem, bez Čechů.
Po 2. světové válce se stalo znovu součástí Československé republiky a získalo vlastní ústavní národní orgány. Nad ideou jednoho národa o dvou větvích nabývá postupně vrchu představa dvou blízkých národů.
Po roce 1969 postoupila decentralizace k federativnímu uspořádání společného státu. Po převratu 1989 rozkladné tendence dále vzrostly. Vedly až k druhému dělení Československa, k zániku společné Československé republiky, ke vzniku dvou malých nástupnických států.
Vlastenci z Čech, Moravy i Slovenska svými konferencemi a sborníky z konferencí v uplynulém dvacetiletí usilovali - při respektování svébytnosti - udržet i neochvějnou vzájemnost Čechů a Slováků. Košický profesor historie Ondrej Halaga upozornil na to, že už Velká Morava byla předobrazem československé státnosti a že prastarý motiv Svatoplukových prutů je stále aktuální. Jsou zapsána slova Svatoplukova, s kterými se r. 894 loučil se svými syny:
„Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou. Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni a moc vaše bude zlomena.“ Nerušit, nedělit svazek Svatoplukových synů, mají-li zůstat silní.
Ale jako se v nové době nepřátelům vždycky osvědčilo heslo „Divide et impera“, rozkladných interpretací Svatoplukova odkazu není prost ani středověk, doba Svatoplukovy vlády.
Východořímský císař zdůraznil kladně význam Svatoplukova vzkazu synům. Oceňoval Velkou Moravu jako překážku rozpínavosti Západořímské říše (Franků, Bavorů aj.) a přál si, aby Velká Morava zůstala zachována.
Zato letopisci a kronikáři, zapisovači ve službách Západořímského císaře v tom odkazu viděli Svatoplukovu věrolomnost a navádění synů k nepřátelství k Západořímským sousedům a k nevážnosti k míru, který oni svými zbraněmi chtěli nastolit.
Profesor Halaga oceňuje „Historii jako učitelku života“ a ukazuje, že i dnes je třeba dávat pozor, jak které mocnosti na dělení „prutů Svatoplukových“ záleží. Snažme se „pruty Svatoplukovy“ držet vždycky pohromadě. Snažme se o porozumění a o vzájemnost Čechů a Slováků.
