České národní listy

Ne)obyčejná historie posledních let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

V 60. letech došlo u nás  k ideologickému „tání“.  Zastánci občanských práv a svobod se dostávali stále více do sporů s vedoucími představiteli strany a vlády, v jejichž rukou veškeré řízení společnosti splynulo. Napětí  mezi konservativními představiteli mocenského centra  a svobodomilovnými  literáty vyvrcholilo na sjezdu  Svazu československých spisovatelů  v červnu  roku 1967. Snad nejkritičtější referát tu  tehdy  přednesl Ludvík Vaculík.

Zabýval se otázkou zneužívání moci. Moc korumpuje osoby vládnoucí i ovládané. Odsuzoval nerovnost občanů, jiné postavení  členů strany  a  jiné postavení  nestraníků. Odmítal poddanskou dušičku ovládaných i holdování  vládcům.  Kritizoval rozpory mezi dikcí Ústavy a jednáním stranických orgánů. Odmítal zásahy moci v oblasti kultury, omezování svobody slova, cenzuru, všemocný stranický dozor. Vyjádřil podiv nad tím, že  lid sice jako by uchopil býka za rohy, ale přesto nepřestal být kopán. A že socialismus za 20 let  nevyřešil ani jedinou lidskou otázku.

Reformní hnutí vyvrcholilo  o rok později „Pražským  jarem“. To bylo ovšem  intervenčním  vstupem armád pěti spřátelených socialistických států  potlačeno. Zavládla  urputná  nápravná dogmatická  provládní „normalizace“. Postupně  sice slábla, ale  v podstatě  vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu.  Byl všeobecně vítán  s nadějí a v očekávání, že  nešvary režimu budou  konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí racionality i vstřícné lidskosti.

Nestalo se tak.  Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA,  tedy  zrušení  dosavadního budování  socialismu a  obnovu  někdejšího  kapitalismu. I když si to  jen málokdo přál.

A tak máme  neoliberalismus a  kapitalistickou svobodu. Ale to je  svoboda bez řádu a bez odpovědnosti.  Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému.  To ona  přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Největší přesun  majetku  převážně za pomoci  nečestných a  nepoctivých, mafiánských  způsobů a praktik. Nenaplnil se a nemohl se naplnit  ikonický slogan  převratu o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý  pozorovatel  bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“  A  jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný  literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době  postupně prozřel a řekl: „ Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“

Avšak   přibyly i nové, můžeme dodat. Globální.  Touha  po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k nespravedlnosti a  k  nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi, k brutalitě, hrubosti i surovosti,  k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu  státu a duchovního bohatství jeho obyvatel  i  historické  paměti národa.  Bez nejmenších výčitek svědomí  rozsévají dnešní strůjci dějin  loupeživé  nepřátelství,  drancování a zbraně  mezi národy a  přivolávají zkázu  života  na celém světě. Jejich vinou přibývá a houstne soumrak civilizace.