České národní listy

"Benešovy dekrety", VII.

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Za mimořádně důležitý příspěvek do česko-české diskuse, přesněji řečeno pro doslova základní informaci čtenářům, považuji připomínku těch dalších programových cílů, [46]    už dávno promyšlených a naplánovaných, které podle představ SKS mají přijít na řadu poté, co nějak podaří přimět nebo přinutit Čechy a českou politickou reprezentaci, aby uznali, že se odsunem a dalšími opatřeními na sudetských Němcích dopustili "bezpráví". "Zrušení dekretů" je sice zatím jediné, o čem se hovoří, ale ani zdaleka to není jediné, čeho se SKS domáhá. Ani slůvko se o tom také nelze dovědět od těch českých publicistů, kteří SKS horlivě reklamují. Připomeňme aspoň nejdůležitější: je to souhrn hlavních požadavků z dodnes platného programového dokumentu SKS ještě z r. 1961. Doba vzniku je v dokumentu výrazně citelná, skoro z každé věty čiší studenoválečnický slovník i představy. Pro sudetoněmeckou propagandu je příznačné, že se tu sice tvrdí, že české země patřily do r. 1806 do svazku svaté říše římské (což tehdy byla už po staletí zcela prázdná formální fikce, pro život lidí v českých zemích to nemělo pražádný vliv či význam), pak do 1866 do tzv. Německého spolku, než z něj Prusko Rakušany vyhnalo (což byla rovněž fikce naprosto bez vlivu na život), pak až do 1918 k Rakousku-Uhersku. Ani slůvkem není zmíněno, že po staletí existoval český stát, české království, země České koruny. Z let 1918-38 není ani slovem zmíněno, že Henleinova SdP se stala povolným a dokonce nadšeným nástrojem nacistického Německa, vyděračsky stupňovala požadavky vůči čs. vládě, když jí bylo vyhověno, kladla požadavky další a nakonec bezdůvodně přerušila jednání, až vyhrotila situaci k neřešitelnosti. Ale dost historie.

Jak se tu plánuje budoucnost? Podle tohoto programu prý budou vztahy mezi SRN a ČR normalizovány teprve tehdy, až bude "odčiněno vyhnání", tj. provedena totální majetková restituce, a až se uskuteční návrat sudetských Němců do jejich vlasti a tam budou moci realizovat své sebeurčení, to vše prý musí garantovat "společenství svobodných národů Evropy". Evropská integrace, tohle heslo se v Mnichově skloňovalo pilně už tehdy, prý vyřeší poměr mezi Čechy a sudetskými Němci. Jak? Předem se hlásá, že sudetské sebeurčení je zcela neslučitelné se zahrnutím do "centralistického českého národního státu". Tedy v nejlepším případě snad jakési bizarní "Česko-Německo" a ještě spíše rozhodnutí, včlenit onu "sudetoněmeckou otčinu" třebas do Bavorska. Oficiálním českým uznáním odsunu za bezpráví celý proces jednotlivých kroků demontáže českého státu jen má začít. Skončit má jeho úplným rozbitím. Československo bylo fakticky, nikoli de iure, zničeno agresí nacistického Německa, jíž sudetští Němci víc než aktivně přihrávali. Bylo obnoveno vítězstvím antihitlerovské koalice, na níž se podílel i československý druhý odboj. Leckterý pisálek, ale i seriózní novinář asi z neinformovanosti tvrdí, že vyhovět sudetským Němcům neznamená prý revidovat výsledky druhé světové války. Co na to odpoví ve světle těchto programových požadavků, z nichž ani za minulých 12 let nebylo nic odvoláno? Proč se o tom nikdy ani slůvkem nezmínili ti početní čeští publicisté, kteří nás přesvědčují, že naše morální integrita ono uznání prý nezbytně vyžaduje a že jen tak si vykoupíme dobré sousedské vztahy.[47]    Nevím, kdo z českých občanů stojí o dobré vztahy s kýmkoli za cenu sebezmrzačení a sebevraždy českého státu. Já nikoliv.

Debata se přirozeně točila kolem česko-sudetoněmeckých otázek. Když se však ke kampani vedené z Mnichova a Vídně opakovaně připojil také maďarský premiér V. Orbán (osa Mnichov/Berlín-Budapešť není novinkou, byla faktem už v r. 1938), nevěděla P. Šustrová nic lepšího, než prohlásit, že Orbán "má přes veškerou svou nediplomatičnost a populismus (...) bohužel pravdu".[48]    Žasnu, že se k tomu nepřipojil B. Doležal, který už léta nejen v našem, ale i zahraničním tisku horlivě hlásá československou a českou spoluvinu na trianonském míru, jenž stvrdil, že z velkých Uher se stalo malé Maďarsko. Orbánovo extempore mne tolik nepřekvapuje, velká část, možná většina Maďarů se dodnes nemůže smířit právě s faktem zániku velkého Uherska po první světové válce. Tu prohráli a předtím krutě potlačované nemaďarské národy měly už dost soužití, byť trvalo tisíc let. Aby znovuobnovilo své velkouherské sny, spojilo se Maďarsko ve druhé světové válce s Hitlerem a spolu s ním prohrálo. Je div, že muselo vrátit kořist, kterou z milosti nacistů nakrátko urvalo? Československý požadavek odsunu také Maďarů velmoci nepodpořily, prezidentské dekrety však postihly vedle sudetských Němců i Maďary. V české veřejnosti se o tom ví málo podrobností , hutnou a vyčerpávající informaci poskytl článek V. Průchy, našeho nejvýznamnějšího hospodářského historika.[49]    Z republiky byli ihned vypovězeni ti Maďaři, kteří byli na 1938 a 1939 okupované území dosazeni jako příslušníci okupačního aparátu. Kromě toho proběhla omezená výměna obyvatelstva, jihoslovenských Maďarů za Slováky žijící v Maďarsku. Už během padesátých let (počínaje od 1948) bylo postavení maďarské menšiny uspokojivě urovnáno, obdrželi zpět občanství, byly zrušeny i konfiskace pozemků. Kdyby se ukázalo, že nejde jen o extempore před volbami, ale kdyby pokračovalo po volbách, byl by to nepochybně definitivní konec visegrádské spolupráce. J. Rupnik, jehož jsme už dříve citovali, je tím vážně znepokojen. Poukazuje na The Washington Post, který napsal, že kdyby podobné výroky padly z Maďarska před jeho přijetím do NATO, bylo by ze seznamu kandidátů vyškrtnuto. Také Rupnik bez okolků poukazuje na to, že ušlechtilé fráze o lidských právech skrývají i restituční požadavky a že nejde v jádře o nic jiného, než o "požadavek revize právního řádu vzniklého z 2. světové války".[50]    Zatím za to nebyl českými hlásnými troubami sudetoněmeckého revanšismu ještě obviněn z čecháčkovství. V každém případě jeho článek stojí za bedlivé přečtení.

Benešovy dekrety, VII.-2