"Benešovy dekrety", V.-1 ,Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
29. 12. 2019
"Benešovy dekrety", V.-1
Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
V Mnichově, zejména v sudetoněmeckých kruzích, ale nejen tam, bylo Havlovo extrémně vstřícné gesto "omluvy za odsun" ovšem vnímáno zcela zřejmě jako projev slabosti[33] a znamenalo nemalé povzbuzení nadějí na uspokojení vznášených nároků.[34] Ruka symbolicky podaná ke smíru současně naivně jako velkoryse, nebyla uchopena, namísto toho se ihned ozvaly hlasy a komentáře, že pouhá omluva jakožto pouze morální gesto zdaleka nepostačuje, že po gestu musí následovat reálné činy. Tehdejší mluvčí SKS F. Neubauer na jarním sudetoněmeckém sjezdu přímo demonstrativně prohlásil: "Společně jsme byli vyhnáni, společně se vrátíme!" Česká politická reprezentace na to v podstatě nijak nereagovala. Reagovali však historikové, přes tři stovky se jich podepsalo pod prohlášení "Sudetští Němci a my. Stanovisko českých historiků", ač nebyla prováděna žádná podpisová kampaň.[35] Jsou tu v jádře obsaženy všechny dodnes platné argumenty, proč byl odsun opatřením zcela nezbytným, ač neskrývá, že u mnoha svedených lidí vedl k osobním tragédiím. Který okamžik války však nevedl k tisícům lidských tragédií?
Na dosti dlouhou dobu zatlačil vnímání sudetoněmecké otázky aktuálně tehdy mnohem palčivější a také pro mnohé emocionálnější problém zachování společného československého státu. Ale i česko-slovenské stále rostoucí neporozumění se promítalo do různých aspektů vztahů s Německem; tehdy se jednalo o smlouvu mezi SRN a ČSFR. Živě si připomínám, jaké pobouření vyvolal otevřený dopis dvou předních slovenských politiků, J. Čarnogurského a F. Mikloška, protestující proti ustanovení smlouvy, jímž SRN uznávala právní kontinuitu Československa nepřetržitě od r. 1918 až do současnosti. Dopis se dovolával existence Slovenské republiky z let 1939-1945. Škoda, že J. Čarnogurský dostal svůj diplom doktora práv na pražské Karlově univerzitě, musel tedy dobře vědět, že válečný slovenský stát existoval pouze de facto, nikoliv de iure, podle práva. Také proti tomuto dopisu se ozvala v tisku řada historiků. Teprve o něco později, ale ještě v r. 1991, jsem se dověděl při odhalování obnoveného pomníku minnesängera Walthera von der Vogelweide v Duchcově, kde jsem pronesl jeden z projevů, ve společenském rozhovoru od tehdejšího pražského velvyslance SRN, že inspirátorem zmíněného otevřeného dopisu obou slovenských politiků byl bavorský politik CSU E. Stoiber.[36]
Smlouva mezi ČSFR a SRN z r. 1992 nechávala tzv. nároky sudetských Němců zcela stranou. Neustále se však opakovaly z Mnichova vycházející požadavky a tlaky, aby čs. a pak česká vláda přímo jednala se SKS, ačkoliv pouhá veřejnoprávní korporace sotva může být partnerem vlády suverénního státu pro politická jednání. Teprve po letech, ve známém projevu v Karolinu v r. 1995, korigoval V. Havel svá dosavadní stanoviska podstatně tím, že poprvé připustil příčinnou souvislost mezi chováním německé menšiny v ČSR před válkou a poválečným odsunem. P. Pithart to v citovaném spisku označuje jako "reálně politický tah", jako přizpůsobení se převažujícímu názoru české veřejnosti. Ovšem "smiřovači za každou cenu" se nevzdali a zareagovali výzvou Smíření 95, opět nepříliš realisticky apelující, aby česká vláda jednala s reprezentací sudetoněmeckou. Opět Pithart však přiznává, že taková "reprezentace" na sudetoněmecké straně neexistuje, bylo by teprve nutno ji vytvořit; spolek s okrouhle 100 tisíci členy takovou reprezentací snad 3 milionů občanů SRN, kteří byli kdysi sudetskými Němci nebo se nimi cítí dnes, není.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
