„Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat“.
Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsem s rodiči bydlel ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech. Od roku 1937 se množily výzvy a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat“.
Matka odešla s mladším bratrem a se mnou dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u pí. Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl s sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malá místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve dvou místnostech ve vedlejším domě.
Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt některé potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.
Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.
Také moje manželka a její sestra musely opustit svůj domov ve Vilémově u Kadaně. Tchán zde byl přednostou stanice. Tamní učitelé přespávali v posledních týdnech ze strachu před Němci na stanici. Z Vilémova odešli před okupací všichni Češi.
