České národní listy

„Já chci jen maminku"

(Ludvíček přežil IV)

Sirotek Ludvík začal chodit do první třídy. Byl šikula. Dobře se učil, jiskřila v něm kutilská dušička. Učitelka si postěžovala jeho babičce: „Prohlížejte mu kapsy a tašku, co nosí do školy. Má dvě špulky od nití a u nich přidělaný nějaký strojek. A když kreslím ve třídě na tabuli, tak všechny děti mě nesledují Oči mají jenom pro Ludvíka. Dívají se, co s těmi špulkami provádí" Po stížnosti učitelky mu babička doma špulky sebrala. Ale on si je zhotovil znova a schoval v křoví u školy.

Potíže s trávením sužovaly Ludvíka do deseti let Anna Sekáčová se o něho pečlivě starala Vždyť zůstal jedinou živoucí památkou po její dceři Jožce Když se Věra provdala, narodila se jí dcerka Ivanka. Později o Vánocích dostala od mámy pod stromeček kočárek a synovci Ludvíkovi Věra darovala malé jízdní kolo. Ludvíka dárek pranic nepotěšil Jako střela vyletěl ze světnice dveřmi do předsíně chalupy a křičel: Já nic nechci, já chci jen maminku.“ Všem bylo do pláče.

 „Do nebe by se měla dostat moje ségra"

Ještě za svého života dostala Josefa od manžela Ludvíka dva nádherné prstýnky. Jeden s modrým safírem a druhý svítil stříbřitou bělobou. Věra obdivné vyhrkla na Jožku: „Ten druhej prstýnek je tak krásnej!"  Sestra jí odvětila: „Kdyby se náhodou někdy se mnou něco stalo, tak jsou oba prstýnky tvoje, Věruš." Jako by snad tušila nepříznivý osud.

Ludvík velice miloval svou ženu. Rád ji vídal hezky oblečenou. Koupil jí velice elegantní boty a kabelku z krokodýlí kůže se stříbrným uzávěrem To tenkrát byl dárek jako hrom! Věře ten prezent div nevyrazil dech. „To je krása!“ vyhrkla a pomyslila si, jak moc musí Ludvík milovat Jožku. A v duchu si vroucně přála, aby jednou, až se vdá, měla také takového pozorného muže. Záhy Ježka sestru, nadšeně obdivující dary od Ludvíka, omráčila slovy: „Tak si ty boty vezmi, Věruško, mně úplně stačí kabelka.“

Naposledy Věra viděla starší sestru Josefu v červnu 1942. Ve škole právě začínaly dětem prázdniny. „Měla jsem domluveno s přítelem Jardou rande u lesa. A Josefa mě tam doprovodila už s tím zvětšeným bříškem, když čekala Ludvíčka,“ pověděla o popravené sestře. Jestli by se někdo měl dostat do nebe, tak určitě moje ségra."

Dědečkem šesti vnoučat

Synovi popravených rodičů Ludvíku Vaňkovi bude letos na podzim 75 roků.

Řekl nám:

Po osvobození v pětačtyřicátém roce si mě babička Anna - máma mojí maminky - vzala k sobě do opatrování. Pracovala v někdejší firmě Hellada - továrně Kadlec na výrobu mýdla v pražské Michlí. To mi byly tři roky. Potom jsme se přestěhovali do Mlýnů u Nesvačil na Benešovsku do rodinného domku, který vlastnila babička Anna po rodičích. Babička to udělala hlavně kvůli mně, abych tu na zdravém venkovském vzduchu pookřál a pořádně se uzdravil. V Nesvačilech jsem začal chodit do první třídy. Do škol jsme šlapali tam i zpátky denně pět kilometrů. Babička měla kromě mojí mámy ještě jednu dceru, která bydlela v Praze. A její dcerka - moje sestřenice - chtěly, aby se babička opět vrátila bydlet do hlavního města. A tak jsme se znovu stěhovali v roce 1949 z Mlýnů do dvouletkových domů na Pankráci. Tady ve škole Za zelenou liškou jsem se učil od druhé třídy a absolvoval celé základní školní vzdělání. Potom jsem se šel učit řemeslu. Truhlařina po tátovi mě netáhla. Vábila mě elektrotechnika. A tak jsem se nakonec v Brně vyučil telefonním mechanikem V té době to bylo velmi atraktivní povolání. Z Moravy jsem se vrátil s výučním listem v kapse do Prahy, kde jsme si Na šafránce pod vinohradskou vodárnou obstarali v jedné vilce garsonku, abychom tetě už nebyli na obtíž.

Na Žižkově ve Fibichově ulici jsem získal pěkné zaměstnání Práce se mi v meziměstské a mezinárodní telefonní ústředně velmi líbila a bavila mě. Tady jsem dělal osm roků. Pak jsem přešel pracovat na Ministerstvo obrany ČSSR, kde jsem opravoval telefonní zařízení. Tady jsem to dopracoval až do důchodu. A protože dobří holubi se vždy rádi vracívají do míst svého raného dětství, tak jsem pravidelně jezdíval do Mlýnů u Nesvačil do baráčku po babičce Anně. Tady jsem se také seznámil s budoucí manželkou Bohumilou. Vzali jsme se v roce 1967.

A nyní většinu času trávíme na chalupě poblíž semovického rybníka na Benešovsku, kterou moje žena, rodačka z Jírovic, zdědila po své babičce.

Ludvík a Bohumila Vaňkovi vychovali tři dcery - Barboru, Pavlínu a Martinu - které přivedly na svět babičce a dědovi pro potěšení tři vnuky a tři vnučky: Tomáše, Kristýnku, Davida, Jakuba, Lucii a nejmladší Haničku.

Hrdinné vzepjetí českého národa

„Pro život je moc špatný, když člověk přijde o rodiče Ale já jako dítě je vůbec nepoznal. Moje babička Anna o dceři Josefě, mojí mamince, hovořila velice hezky. Její smrt nesla velice těžce. Já jezdíval také do Ouběnic ještě k druhé babičce z otcovy strany. A ta se dožila požehnaného věku více než 90 let. Domek v Ouběnicích po mých popravených rodičích patří mému bratranci Petru Vaňkovi, který je synem Jana Vaňka, bratra mého otce Ludvíka. A můj děda, tedy otec mého otce, se také jmenoval Jan Vaněk. Byl truhlář a potom dělal sládka v pražském holešovickém pivovaře.**

Když se Ludvík Vaněk zamyslí nad atentátem na Reinharda Heydricha, řekne:

„Bylo to ohromně statečné vzepjetí českého národa. Ale odneslo to krůtě moc lidí Stálo to mnoho obětí Možná, že si aktéři tohoto protinacistického odporu v tu chvíli ani neuvědomili, jaké strašlivé následky atentát bude mít Teror, Lidice, Ležáky, stovky dalších popravených Čechů... Možná kdyby věděli, co za hrůznou odvetu od německých okupantů přijde, tak by třeba od atentátu odstoupili. Nacisté vyvražďovali lidi až do několika rodů - příbuzné atentátníků a jejich pomocníků.

Nejvíce se divím, že matky mého otce a mojí mámy teror přežily! Moji rodiče vůbec nemají hrob. Byli zavražděni v Mauthausenu. Já se tam nikdy nebyl podívat Oba znám pouze z fotografií. A jsou další miliony obětí fašistů, nemající svůj hrob. Ale tak nějak symbolicky a přece jen i geneticky moji rodiče žijí v našich dětech a vnucích!"

Ukázka z chystané knihy Drahokamy domova

Jan Jelínek, Haló noviny, 3.5. 2017, str. 11