„…přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru …a pak je prý na bavorské straně postříleli“
„…přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru …a pak je prý na bavorské straně postříleli“
Dva dny už proudily od hranic reichu do protektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany. Pak už byla slyšet dělostřelba nad Kraslicemi. Druhý nebo třetí den nám dali nástup a pochod. Dostali jsme poprvé a naposledy chleba. Vedli nás po silnici, kde byl frontový zmatek, shora od fronty už utíkali civilisti i čeští kluci z reichu i někteří Němci. Proti nám nahoru naopak rozvinuté rojnice wermachtu, tady už šla fronta. Do toho zmatku dali spoluvězni Rusové echo, abychom průvod co nejvíc roztáhli, aby byly stráže co nejdál od sebe. Ti Rusové byli v koncentráku za to, že už měli za sebou útěky ze zajateckých lágrů a měli zkušenosti. Za chvíli byli strážní eses pár set metrů od sebe. Silnice tam v lese tvořila serpentiny, a tak se každou chvíli objevil úsek, kde nebyl žádný strážný v dohledu, kde se dalo utéct.
Tehdy to vypadalo idylicky. Nad Kraslicemi už bylo slyšet kulomety. Čekali jsme, že Američané tu budou co nevidět. Zdálo se, že to máme konečně za sebou. Bylo přímo symbolické, když v jednom z prvních nestřežených okamžiků vykročit přes příkop do lesa se svou partou Karel Švenk, předválečný herec levicového divadla. Byl v Meuselwitzu v partě Wolfa Saluse, předválečného šéfa československých trockistů, Otíka Kleina, poválečného pracovníka Filozofického ústavu Akademie věd a spoluautora známé práce z šedesátých let „Civilizace na rozcestí“, bratří Süssladů a dalších. Byli to ale pesimisté. Všichni jsme již v Meuselwitzu konec války očekávali s napětím, že to může být i konec náš, že se nás nacisté pokusí oddělat, hlavně aby se od nás lidstvo nedovědělo o vyhlazovacích lágrech. Jenže oni očekávali, že se to Němcům nemůže nezdařit. My, v čele s bratry Staňky , jsme byli naopak optimisté, věřili jsme, že se nám podaří uprchnout - nebo i vzbouřit se. Každou zprávu z fronty jsme přijímali jako důkaz naší naděje, oni i jako důkaz našeho blížícího se konce. Jindra Staněk ohlašoval Venkovi každé další vítězství Spojenců skoro stejnými optimistickými slovy:“ Tak co, Karle?“ A Švenk vždy pesimisticky odpověděl:“Hovno, hovno, nás stejně oddělají.“ Tady nad příkopem, na doslech americké palby, zaznělo poslední Jindrovo: “Tak co, Karle?“ už jako oslava osvobození. A Karel Švenk formálně znovu opakoval to své „Hovno, hovno“, ale poprvé nadšeně, jako by dával Jindrovi za pravdu.
To jsme ještě netušili, že to nejtěžší máme teprve před sebou. Nevím kudy musel projít Karel Švenk a co nepřekonatelného ho ještě potkalo. Byl přitom starší, v horším fyzickém stavu, již v Meuselwitzu se na opuchlých nohou jen kolébal. Ale když jsem v květnu, už u tety v Jaroměři, slyšel v rádiu, že zemřel v mostecké nemocnici na následky věznění, pomyslel jsem si, jestli mu třeba i ten jeho pesimismus a to jeho „Hovno, hovno“ neubraly kousek sil. Byla to především náhoda, že z naší party se nás všech devět vrátilo. Snad ale přece jen trochu pomohla i strašná vůle dojít, i když už na to síla nebyla.
Naše devítka se rozdělila na menší skupiny, abychom prošli. My jsme byli nakonec čtyři: Milam Weiner, Karči Weistein, Jožka Wallerstein a já. Vybrali jsme si – nervózní abychom to nepropásli – takové špatné místečko, kde šla stráň v lese příkře do kopce. Mezi serpentinami nikde žádný esesák. Ale když jsme byli pár metrů za příkopem, tak se jeden objevil a zrovna takový vztekloun, cholerik, rottenführer, který měl spadeno na Milana. Snad proto, že Milan byl dvoumetrový, a jak přečníval, tak byl pořád na ráně. Milan byl v nádvorním komandu a tenhle esesák jeho strážným. Jak se v lágru někde za blokem ozval řev, tak se tam určitě objevil Milan a za ním tenhle vztekloun. A teď se objevil, když jsme byli jen pár metrů za příkopem, strhnul flintu z ramene a hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, dával najevo, že to myslí vážně, a začal řvát:“Zurük!“
V nás byla chvíli malá dušička, poněvadž jsme věděli, že vrátit se nesmíme, to by byl konec, to by si nás už uhlídali. Po válce se říkalo, že to, co neuteklo – byly to většinou ženy, Polky z Varšavy, protože kromě našich patnácti set nebo dvou tisíc žen tam ještě v předvečer evakuace přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru -,to tam zůstalo a pak je prý na bavorské straně postříleli. Ale těch pár stovek nás mužů se většinou rozprchlo. Věděli jsme, že vrátit se nemůžeme, a současně jsme viděli, že v tom kopci, na který jsme se drápali, i když už jsme sotva stáli na nohou, že by nás mohl dostat všechny , i když neměl samopal, ale jen pušku. To bylo ale jen takové krátké rozmýšlení naplano, než noha dopadla, poněvadž jsme věděli, že stejně musíme dál.
