Ztracené domovy 11
Ztracené domovy 11
Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
V takovém ovzduší začala probíhat příprava posledních obcí na stěhování v roce 1944. Bez ohledu na katastrofální situaci na frontě, nacisté důsledně trvali na stěhování dalších vesnic. Přitom pokračující přípravy narážely znovu na nedostatek ubytovacích možností, které se podstatně snížily do té doby již provedením stěhováním, takže všechny volné byty byly již obsazeny vystěhovalci předchozích etap. Z těchto důvodů a snad i z pohnutek zpomalit vzhledem k vojenskopolitické situaci Německa stěhování dalších českých rodin, obrací se s těmito problémy přednosta přesídlovací kanceláře ve Vyškově A. Nováček na ministerstvo vnitra do Prahy. Dopisem 6. prosince 1943 poukazuje na to, že katastrofální ubytovací situace neumožňuje uskutečnit v určeném termínu stěhování dalších obcí. Během tří dnů však přichází jednoznačná odpověď. Ve stanoveném termínu musejí být za každou cenu všechny určené obce bezpodmínečně vystěhovány, protože nejvyšší vojenské úřady v Berlíně hodlají do této oblasti přesunout důležitou vojenskou techniku.
Stěhováním však nebyli postiženi pouze obyvatelé obcí rozšířeného výcvikového prostoru, ale i lidé, kteří s tím neměli naprosto nic společného. Byli postiženi následně v souvislosti se zajišťováním bytů pro zaměstnance německé vojenské správy. Jako například můžeme uvést nařízení dodané Adolfu Páleníkovi v Křenůvkách, okres Prostějov, v němž se píše: „Z příkazu pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, výkupní oddělení Vyškov ze dne 5.5.1944 č. S-1211-23/4/Has/Hr musí být domy č.p. 55, 64, 66 v Křenůvkách do 15. května 1944 vyklizeny. Vzhledem k tomu jste povinen ze svého dosavadního bytu do 15.5.1944 se vystěhovati. Jako náhradní byt přiděluje se Vám ubytovací prostor v domě ad/1 č.p. 43 v Křenůvkách (majitel Antonín Nezval), ad/2 č.p. 11 v Křenůvkách (majitel Jan Řehulka), ad/3 č.p. 35 v Křenůvkách (majitel František Ježek), pakliže nejste sto vlastním přičiněním obstarati si jiný byt, vhodnější. Majitel tohoto ubytovacího prostoru jest povinen Vás přijmout. Proti tomuto příkazu jest jakékoliv odvolání vyloučeno. Nebo další příklad – příkaz Wilhelmu Křuplovi v Malém Hradisku u Prostějova: „podle článku 3 org. zákona 125/1927 Sb. a vzhledem k ustanovení § 8 a 9 výnosu ministerstva vnitra ze dne 9.4.1941 č. B-2156/25/3/41/2 o zřízení Přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra ve Vyškově, nařizuji Vám, abyste ubytovací prostory, které obýváte v domě č. 25 v obci Malém Hradisku uvolnil pro pana Jana Janečka z Malého Hradiska č. 94, který musí zase svůj nynější ubytovací prostor uvolnit pro jednoho zaměstnance německé vojenské lesní správy Vyškov v Plumlově. Jako náhradní byt přiděluje se Vám ubytovací prostor v domě č. 17 v Malém Hradisku, který jest tohoto času obýván Janem Klementem, pakliže nejste sto vlastním přičiněním si obstarat jiný byt vhodnější. Majitel tohoto ubytovacího prostoru jest povinen Vás přijmout Své přestěhování proveďte nejpozději do 10. dubna 1944. Tento přesídlovací příkaz se odůvodňuje následovně: V důsledku rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova k účelům říšské branné moci, jest ve veřejném zájmu, aby jistý počet obcí byl vyklizen a obyvatelstvo bylo přesídleno. Z příkazu Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu v Praze, musí být shora jmenovaný zaměstnanec vojenské lesní správy, který je také přestěhovalec, ubytován v domě č. 94 v Malém Hradisku. Jelikož jde o nutný a neodkladný případ, přichází v úvahu použití specielních předpisů, které byly vydány v rámci bytové péče, jelikož tato ustanovení nepostačují k dosažení účelu tohoto přesídlovacího příkazu, tj. odstranění nebezpečí, které hrozí v důsledku bytové nouze ohroziti veřejný pořádek a klid. Proti tomuto příkazu je jakékoliv odvolání vyloučeno.“ Při hodnocení této etapy nelze opomenout, že v jejím průběhu se projevily některé nové momenty. Především příprava a stěhování probíhaly v době, kdy se vojenské neúspěchy fašistů prohlubovaly a museli své světovládné plány podstatně revidovat. Ale přesto v protektorátu své germanizační plány prosazovali dále. Bylo tomu tak proto, že i přes pokračující porážky chtěli v českých zemích dosáhnout co nejvyššího možného stupně germanizace. Kromě toho pokračující stěhování i za těchto pro fašisty nepříznivých podmínek sledovalo další záměrné narušování sociálních a národnostních vazeb i pocitů sounáležitosti českého obyvatelstva, nahlodávání jeho základních životních hodnot a jistot a neustálé udržování lidí v napětí i nejistotě o svém dalším osudu.
V této souvislosti je nutno připomenout výrok, který v září 1943 pronesl německý vojenský zmocněnec generál Toussaint, když se v Praze loučil se svým úřadem. Prohlásil, že „ať již válka dopadne jakkoli, musí být český národ vyhlazen“ a dále, že „je povinností zejména německé armády, aby tento cíl uskutečnila, neboť jinak budou Češi trvalým ohrožením německého národa.“
Když byly zahájeny přípravy na stěhování obcí třetí etapy, v myslích většiny jejich obyvatel vznikaly odůvodněné naděje, inspirované vývojem situace na frontě po stalingradské bitvě, že k dalšímu stěhování nedojde. A nejen u nich. Také u obyvatel již vystěhovaných obcí se šířily naděje na brzký konec války a tím i na návrat do původních domovů. Obyvatelé těchto vesnic, pokud bydleli poblíž, se tajně chodili dívat na svá pole a domky, aby byli stále informováni, jak v zabraných obcích vypadá situace. U většiny se projevoval viditelný vzestup dobré nálady a pevného přesvědčení o porážce fašismu a obnovení samostatné Československé republiky. Při setkáních již bylo více úsměvů, sdělovaly se radostní zprávy z fronty i novinky ze zahraničního rozhlasu.
Přesto přípravy na stěhování probíhaly dále, avšak ve srovnání s předcházejícími etapami se podmínky zhoršují. Je sice nutno uznat, že obyvatelé vesnic, kteří byli vystěhováni již dříve, byli na tom hůře, ale na druhé straně je faktem, že byli méně postiženi, protože prakticky vše – i dobytek a inventář si mohli odvést s sebou. Navíc přece jen získali i slušnější ubytování. Avšak vystěhovalci v posledních etapách přišli prakticky o všechno, kromě osobních svršků, a ještě měli daleko větší problémy s ubytováním. Někteří z nich se stěhovali dokonce dvakrát až třikrát. Ku příkladu do Rozstání se nastěhovalo 35 rodin z obcí již dříve vyklizených a k 1. listopadu1943 se museli stěhovat znovu. Podobně tomu bylo i v dalších obcích.
