Zločin a trest. Jugoslávie
Zločin a trest. Jugoslávie
Předmluva Alexandr Rogers.
24. března 1999 začalo „humanitární bombardování“ Jugoslávie.
Vojenská zařízení i civilní infrastruktura byly zasaženy silami NATO. Místní obyvatelé říkají, že byli obzvláště pečliví při cílení na kostely a mosty.
Bombardování pokračovalo až do 10. června 1999. Během této doby byl počet civilních obětí více než 1700 lidí, z toho téměř 400 dětí, asi 10 tisíc lidí bylo vážně zraněno.
Americkou agresi proti Jugoslávii v té době velmi aktivně hájil jistý senátor Joe Biden.
Tehdy se Rusko probudilo z nekonečného období zatemnění mysli, že je možné vyjednávat s Anglosasy a snažit se o mírové soužití. Ruský premiér Jevgenij Primakov, který letěl do Spojených států, otočil letadlo nad Atlantikem a obrátil směr.
A brzy „unaveného“ Jelcina vystřídal kádrový důstojník kontrarozvědky Vladimir Putin.
A teď, co chci říct. Existují lidé s mentalitou obchodníků, ti věří, že vždy je možno se domluvit – někde koupit, někde prodat. A existují lidé s mentalitou bojovníků, ti chápou, že ne všechno se dá koupit a prodat a že myšlení obchodníků je velmi omezené.
Věřte mi, že jsem se jako student v roce 1999 pokusil odejít jako dobrovolník do Jugoslávie. Nevím, jak by jim 21letý student mohl pomoci, ale zkusil jsem to (bez pasu, téměř bez peněz, bez zkušeností). Neuspěl.
Nebyla to „čestná“ válka (válka nikdy není férová, ale přesto), byl to výprask. Cynická a podlá poprava z dálky.
Když se Miloševič vzdal, rozplakal jsem se. Miloševič je pro mě osobně svatý, ten který se obětoval, aby zachránil životy Srbů. Svatý, kterého se pokusili odsoudit, a když nemohli, jednoduše ho zabili ve vězení.
Nerad mluvím za ostatní, proto mluvím jen za sebe. Na nic jsem nezapomněl. Nic jsem neodpustil.
Budou odpovídat za všechno. Za Srbsko, Oděsu i za Kyjev a dokonce i za Jelcinovo „Bůh ochraňuj Ameriku!“
Umím čekat. Říká se, že pomsta je jídlo, které se má podávat studené. Ale to není pomsta. To je odplata.
A my jsme se už téměř dočkali.
Zločin a trest – agrese NATO proti Jugoslávii
Nenapravitelná chyba Západu
Ve středu 24. března 1999, ve 20:00, oznámil Generální štáb jugoslávské armády začátek agrese NATO.
Po 15 minutách začaly v Bělehradě, Podgorici a dalších velkých jugoslávských městech znít sirény – poprvé od druhé světové války. Za 78 dní bombardování provedla letadla NATO 2 300 leteckých úderů proti 995 cílům.
Na území Jugoslávie bylo vystřeleno více než tři tisíce řízených střel, bylo vypuštěno asi 25 tisíc tun (podle některých zdrojů 79 tisíc tun) výbušnin, včetně zakázaných bomb.
Ve středu Evropy rozpoutal blok NATO ostudnou válku, která Srbům způsobila nenapravitelné ekonomické škody, vedla k četným ztrátám na životech civilního obyvatelstva Jugoslávie a radikálně změnila politickou scénu Evropy a světové politiky.
Od té doby při řešení konfliktů převládl důraz na sílu a mezinárodní právo bylo vážně narušeno.
Jak uvádí ruské ministerstvo zahraničí, po útoku NATO na Jugoslávii „jakékoli prohlášení západních hlavních měst o tématu porušování mezinárodního práva, svobody projevu a zásad demokracie kýmkoli“ by nemělo být považováno za „nic víc než pouhé pokrytectví.“
Západ má tendenci přinejlepším vysvětlovat, v nejhorším případě, ospravedlňovat agresi Severoatlantické aliance.
V poslední době však existuje tendence k objektivnímu hodnocení událostí roku 1999.
Český prezident M. Zeman tak v reakci na prohlášení generálního tajemníka NATO J. Stoltenberga, že bombové útoky byly provedeny za účelem ochrany civilistů před režimem Slobodana Miloševiče, označil agresi aliance proti suverénnímu evropskému státu za chybu: „s určitým odstupem to považuji za chybu a domnívám se, že to byl akt určité mocenské arogance.“
Pokud jde o blok NATO, ten po raketových a bombových útocích z roku 1999 nakonec přerostl v hlavní hrozbu pro mezinárodní bezpečnost.
Zajímavé hodnocení aktivit aliance, podal italský generál F. Mini, který velel v letech 2002-2003 mezinárodním mírovým sílám v Kosovu (KFOR). Podle jeho názoru je NATO nástrojem k dosažení výlučně zájmů USA.
„V zásadě se jedná o agenturu nabízející služby. Aliance již není tím, čím byla v roce 1949. Nyní je to něco jako půjčovna: platíte a přijímáte služby pomocí členských států NATO, které se dohodly, že nebudou samostatně kontrolovat aktivity bloku a stanou se součástí nadnárodní korporace. Tyto služby jsou nyní k dispozici těm, kteří platí, ačkoli se to zpravidla týká zájmů pouze jednoho státu – Spojených států.“
Přímou účast na letecké kampani NATO proti Jugoslávii, v níž dominují USA (60% bojových letů, 55% bojových letadel, více než 95% řízených střel, 80% shozených bomb, všechny strategické bombardéry, 60% průzkumných letadel a UAV, 24 průzkumných satelitů z 25) přijaly také Belgie, Velká Británie, Dánsko, Španělsko, Itálie, Kanada, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Turecko, Francie, Německo.
Albánie, Bulharsko, Maďarsko, Makedonie, Rumunsko z vlastního podnětu poskytly svůj vzdušný prostor a území společným silám bloku. Jak se v historii stalo více než jednou, zafungoval balkánský „syndrom zla“, kdy vlády vidí svou „prosperitu“ v porážce svých sousedů. V Evropě pouze Rakousko odmítlo poskytnout svůj vzdušný prostor, zatímco Švýcarsko zavedlo omezení dodávek zbraní do zemí NATO.
Je zajímavé, že v říjnu 1999, kdy se slavný televizní novinář Larry King zeptal:
„Jednal by Trump v Kosovu stejně jako Clinton?,“ budoucí 45. americký prezident nečekaně odpověděl.
„Udělal bych všechno trochu jinak … Podívejte se na devastaci, kterou způsobili v Kosovu … Podívejte se na to, co jsme udělali v této zemi a na ty lidi, na ta úmrtí, která se stala kvůli nám. My a spojenci jsme neměli žádné ztráty jen proto, že jsme byli – tam nahoře, v letadlech … Nepovažuji to za úspěch. Brutálně bombardovali zemi a celý region (Kosovo).“
Jakkoli se akce Trumpovy administrativy v Sýrii mohou podobat činům Clintonovy administrativy v Kosovu, Trumpovo hodnocení bombardování Jugoslávie stojí za zapamatování.
Evropané vypadali obzvláště nechutně, když podporovali agresi NATO.
Snadno podlehli washingtonské propagandě a nejenže stáli pod praporem pokryteckého „humanitárního zásahu“, ale také přímo tolerovali agresi.
Spojené státy následně položily na země EU břemeno přestavby bombardované infrastruktury Jugoslávie a donutily je zvýšit vojenské výdaje. A to navzdory skutečnosti, že Evropanům se dostalo mnoha problémů v podobě nekontrolované migrace, a to i na balkánské trase.
Dnes jsou evropští vůdci při zpětném pohledu nuceni hanebně ospravedlňovat své činy.
Německý ministr zahraničí H. Maas například ujišťuje, že bombové útoky byly „správné“:
„Nechci vědět, co by se tam ještě stalo, kdyby k nim nedošlo.“
Transformace současné politiky směrem k rozpoutávání hybridních válek, růst radikálních hnutí na „patchworkové, slátané dece“ Balkánu vyžaduje nejen jednoznačné zhodnocení událostí před 22 lety, ale také analýzu důsledků nepotrestané agrese.
Agresoři by měli vědět: trest za spáchané zločiny je nevyhnutelný.
Může přijít nejen v soudním plášti, ale také v pohlcení státních struktur mezinárodním zločinem, v lavině nekontrolované migrace, v nemilosrdných teroristických útocích, v mutaci vědomí velkých lidských mas.
Francouzský generál J. Ogar má pravdu:
„«Evropa zemřela v Prištině» a obludná nespravedlnost vůči Srbům se změnila v nenapravitelné důsledky pro samotnou kdysi křesťanskou Evropu, která byla hrdě nazývána Evropou apoštola Petra“.
V jistém smyslu k trestu již došlo – křesťanská Evropa, stejně jako bývalá Velká Amerika, již neexistuje.
Pokec24.cz
