Žijeme v jaké to době ?
V jaké době to žijeme?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Po listopadovém převratu r. 1989 jsme se octli v novém politickém zřízení. Mělo to přinést nápravu nedostatků, chyb a omylů minulosti. Postupně se však ukázalo, že se u nás usadil globální neoliberalismus. Pod egidou neomezené svobody jedince došlo k popření dlouholetého sociocentrismu a normocentrismu a k nastolení egocentrismu a hedonismu. Nejeden disident vzpomíná, že v Občanském fóru nechtěli nezaměstnanost, majetkové restituce, zprivatizované zdravotnictví, placené zájmové činnosti dětí a mládeže, placené vysoké školy, neprůhledné vyvádění peněz z veřejného sektoru, zrušení kulturně výchovných ústavů i celospolečenského programu estetického rozvoje. Stala se chyba a je co napravovat.
Do našeho státního zřízení se promítl určující režim mocných oligarchů nadnárodního světa, režim protinárodní a protisociální. Maskovaný ovšem hesly demokracie, svobody a lidských práv. A my se nestačíme divit, jak se přepisuje náš národní dějepis, jak se přehodnocuje význam našich dějinných událostí i osobností, jak se dehonestují hodnoty naší kultury. Protinárodně a protisociálně. Naši buditelé kdysi toužili po svobodě a samostatnosti, po vlastním státě a jeho suverenitě. Naši dnešní předáci chtějí uspokojit hlavně EU, NATO a USA. Jejich kritici poukazují na to, jak se od nás vyváží kapitál, jak se zadlužujeme, jak upadá i naše budoucnost. Žijeme v rentiérském kapitalismu.
Nápadně se změnilo i poslání umění ve společnosti. Umělci se zaměřili jen na peníze, chtějí pouze vydělávat. Umělcům již nejde o velké ideje a ideály, jako šlo jejich předchůdcům v minulosti. Chtějí se jen líbit, chtějí potlesk. Místo vznešené jevištní řeči je slyšet řeč ledabylá, zdobená vulgaritami. Ta sprostá slova se nosí před publikem s vítězným úsměvem jako trofej.
Zatímco dřívější umělci vyjadřovali úctu a lásku k národu a vlasti, současní tvůrci mají zlomyslné potěšení z vyjádření pravého opaku. Nemají ideje, které by přesáhly individuální život.
Uveďme příklad. Vynikající umělec 19. stol., J. V. Myslbek, vytvořil slavný pomník knížete Václava, rytířského jezdce na ušlechtilém koni, obdivované monumentální dílo. A kromě něho vytvořil neméně významná ztělesnění osobností a hodnot naší historie, bájí i povznášejícího snu.
Naproti tomu současný výtvarník D. Černý ztvárnil téhož knížete Václava jako jakousi ochablou bytost, která sedí na břiše zcepenělého koně a ten má mrtvou hlavu na zemi a nohy mu trčí vzhůru. Nad Václavem. Ale tím zlomyslná legrace, kterou si tropí současný výtvarník z našich dějin, nekončí.
Můžeme žasnout nad dalším dílem: dva muži stojí a močí na obraz naší vlasti, ležící na zemi. A jiná dvojice mužů opět stojí a močí, tentokrát na obraz T.G. Masaryka. Také leží rovněž leží před nimi na zemi. A nepochybně báječnou legraci si připravil náš výtvarník i pro celou Evropskou unii. Vytvořil pro ni vícetunovou plastiku, „Entropu“ (2009). Souborné dílo předvádí symbolicky jednotlivé evropské země, ponejvíce nezdvořile, s nelichotivými provokacemi. Ale on není přece nijak nadosobními ohledy vázán.
Ale to není jen jeho postoj. Řada politiků a většina sdělovacích prostředků zaujala negativní postoj k některým zemím, především k Rusku. Nehodí se našim oprávcům dějin ani z hlediska národního (kdysi posilující panslavismus) ani z hlediska sociálního (socialistická revoluce a SSSR). Ale to se nevyjadřuje jen slovy. To se uplatňuje i ve sféře lidských činů. Někomu vadil sovětský tank na Smíchově, připomínal osvobození r. 1945. Byl odklizen. Stále vadí památníky padlých sovětských vojáků, nutno je zapomenout. Vadila a silně překážela socha maršála I. S. Koněva, symbolu vítězného boje Rudé armády s fašismem a slavné osvobození naší vlasti. Byla odstraněna.
Co místo ní?
Řeporyjský starosta, popírač skutečných dějin, neuvěřitelně ambiciózní politik z Kocourkova a Hulvátova, před očima světa drze instaloval památní desku Vlasovcům. Byli to zrádci Rudé armády, válčili ve službách německého fašismu. Cestou na západ koncem války potkali Pražské povstání a pokusili se získat svou nabízenou účastí aspoň trochu alibi.
Zastánci protinárodní a protisociální filozofie dějin chtějí nastolit jiné symboly. Celkem bez námitek postavili sochu císařovny Marie Terezie. Konec konců, sice nás bezohledně pod záminkou centralizace germanizovala, ale byla dost osvícená a zavedla povinnou školní docházku. Avšak dlouholetý nedávný boj se vedl o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloupu, který byl symbolem vítězství Habsburků nad povstáním českých stavů a nad českými protestanty v 17. stol. Symbol vítězství 30tileté války a vítězství rekatolizace.
A ten sloup odstranili po 300 letech poroby občané 1. republiky, na oslavu vzniku samostatného, svobodného Československa. Jak máme přijmout obnovený symbol nelidské protireformace?
Nepřátelský výklad našich dějin?
Nyní přišlo na řadu přání obnovit další památník, který občané 1. republiky odstranili jako symbol 300 leté habsburské nadvlády. Stál na Staroměstském náměstí a představoval rakouského polního maršála Josefa Václava Radetzkyho z Radče (1766 – 1858). Maršál Radetzky měl velitelské úspěchy v bojích s Turky, v napoleonských válkách a pak zejména jako nelítostný ničitel italského rigorsimenta. Itálie byla v 19. století rozdrobena na množství držav, království a vévodství, pod rakouským hegemonismem. Představitelé italského národa podněcovali národně osvobozovací a sjednocovací hnutí. Byli tím v rozporu s politikou Svaté aliance. Vídeňský kongres r.1815 vyhlásil povinnost zachovávat předrevoluční stav, pronásledoval každý pokus o změnu, posílil všeobecný útisk. Ten v Itálii trval až do r. 1870. Celá desítiletískupiny italských revolucionářů vedly vlastenecké boje, vzpoury, povstání. Nejznámějším rokem se stal rok 1848, celoevropské „Jaro národů“. Občané řady zemí zvedli tehdy zápas o občanská práva, o konstituci. Chtěli posílit liberalismus, odstranit absolutismus.
V Itálii probíhaly osvobozenecké boje roku 1848 velmi tvrdě. Vlastence v „rudých košilích“ vedl tehdy udatný bojovník za svobodu, Giuseppe Garibaldi. (Dříve pomáhal za svobodu bojovat Jihoameričanům, později mu velení v občanské válce nabízel Abraham Lincoln).
Potlačovatelskou armádu proti vlasteneckým Italům vedl osvědčený rakouský maršál Radetzky. Počínal si nelítostně, nelidsky. Zůstávaly po něm přečetné oběti. Italští revolucionáři ho nenazvali jinak, než „bestie“ nebo „kat“. Roku 1848 dosáhl bezohledně válečnického vrcholu a zničil všechny italské revoluční naděje. Podobně si tehdy v naší vlasti „na barikádách“ počínal maršál A. Windischgraetz, jeho mladší krajan a rakouský armádní souputník. Ten tvrdě potlačil a zničil revoluční naděje české. Ani Radetzky ani Windischgraetz nebyli Češi, ale Rakušané, kteří však měli svá panství a statky v českých zemích. Byli to Boehmové – zemští šlechtici u nás. (V současné době je takovým (antičeským) Boehmem pan Schwarzenberg.)
Vítězství nad revolucionáři roku 1848 maršála Radetzkyho velmi proslavilo. Panovnický dvůr ho ctil a vyznamenával a známý hudební komponista, skladatel oblíbených „vídeňských valčíků“, na jeho počest složil „Radetzkyho pochod.“ Zdařilá skladba J. Strausse st. se dodnes hraje a líbí, historické souvislosti jejího vzniku ovšem dávno již nikdo nezná.
Když Sokolové r. 1862 založili svou Jednotu a promýšleli návrhy na sokolský kroj, vzpomněli si na „rudé košile“ vojáků G. Garibaldiho. Soucítili vřele s tehdy stále ještě probíhajícím italským národně osvobozovacím hnutím a převzali červenou košili jako součást vlastního mužského kroje. „V mysli vlast a v paži sílu“ vyznávali Sokolové a sympatizovali s italskými bojovníky risorgimenta.
Vysoce postavený protivník Garibaldiho, maršál Radetzky, se stal symbolem rakouské monarchie a vrcholem radikálního potlačení „Jara národů“ r. 1848. Jako takovému byl“ za Rakouska“ postaven v Praze jeho pomník. Jako takovému byl za 1. republiky ten pomník odstraněn. Z jakých důvodů by měl být po roce 1989 zase obnoven? Pomník maršála, který se vyznamenal nelidským vojenským potlačením občanských snah o konstituci, o svobodu a lidská práva a o sjednocení demokratického státu?
