České národní listy

Ženský koncentrační tábor  Zwodau-Svatava 1

Jiří John,německý antifašista

Úvodem

         Když vidím v televizi anebo čtu v denním tisku, jak pochodují v řadách mladí lidé, kteří vyznávají fašistické, hitlerovské názory a ideologii, je mi velmi smutno. Ale podívejte se do našich knihkupec­kých obchodů! Najdete zde různé publikace o SS, wehr­machtu, německé Luftwaffe, německé Kriegsmerine a jen výjimečně zde najdete publikaci o našem odbojI. Až mi to někdy připadá, že to je organizovaná práce a tak se vůbec nedivím,že někteří mladí lidé propadají nacistické ideologii.

A tak bych byl rád, kdyby si mojí studii o žen­ském koncentračním táboře ve Svatavě alespoň někteří z nich přečetli, aby zjistili, že jsou přívrženci zločinné ideologie,která páchala zločiny na lidech, kteří z drtivé většiny byli asi v jejich věku.  By­ly to ženy, většinou dívky přibližně stejně staré.. A byly to ženy z celé Evropy, včetně Německa.

Někdy v dubnu v r. 2008 mi došel dopis z Fran­cie, z města Villemoisson/Orge.  Psal mne jistý pan Jean-Pierre GUERIF a to i jménem svých tří sester a prosil mne o pomoc. Jeho matka byla v létech 1943 až 1945 vězněna v koncentračním táboře Zwodau (Sva­tava) na okrese Sokolov. Mojí adresu mu dala jistá paní Libuše Nachtmanová, kterou já ale vůbec neznám. Jsem však členem Svazu bojovníků za svobodu a tak zřejmě tuto adresu získala z kruhů členů tohoto svazu, kteří ví, že se zajímám o historii zdejšího kraje. A tak jsem panu Guerifovi napsal, že mu bu­du nápomocen při vyhledání hrobu jeho matky, která zemřela na pochodu smrti, někde mezi Konst. Lázněmi a Stříbrem na Tachovsku. A skutečně v říjnu 2008 sourozenci Guerifovi do Sokolova přijeli. Do náv­štěvy jsem zapojil i Svaz bojovníků za svobodu, ale pomoc při návštěvě poskytla jak předsedkyně obce Sva­tava, tak i město Sokolov. Věnovalo upomínkové suvenýry. Guerifovi měli sebou tlumočnici z cestovní kanceláře, takže konversace s nimi byla snadná. Navštívili jsme místa utrpení jeho matky, které je pietně upraveno, navštívili jsme i muzeum v Sokolově, kde je expozice věnovaná KT Zwodau, v které je mnoho obrázkové dokumentace. Ale navštívili jsme i hřbitov v Sokolově, kde je pohřbeno i mnoho umučených francouzských vězeňkyň z KT Svatava. Popsal jsem jim i trasu pochodu smrti, který se vydal někdy 18. dubna 1945 na pochod do Nové Role a skončil 8. května v blízkosti Žatce.

      A návštěva sourozenců Guerifových skončila u Stříbra, na hrob své matky však kytičku položit nemohli, neboť jej bohužel nenašli. Leží kdesi ve společném hrobě, neboť na pochodech smrti umíralo mnoho vězňů.

     V r. 1949 jsem byl ve funkci tajemníka MNV v obci Jehličné na okrese Sokolov. V té době zastupitelský úřad Republiky francouzské pátral po hrobech občanů Francie. Pochované nechal exhumovat a převážel je do Francie, ať to byl válečný zajatec, nasazený dělník nebo vězeň, který zahynul třeba na pochodu smrti.  Na koncentrační tábor Zwodau, ale i na koncentrační tábor Graslitz se jaksi pozapomnělo, a tak pozůstatky mučednic, zahynulých v naší vlasti rukou nacistických zločinců, jsou na našich hřbitovech, mnohdy kdesi i v lese. Budiž jim naše země lehká!

     A tak je zcela správné, když vždy ve výroční den našeho osvobození v květnových dnech, klademe květiny k pomníkům a hrobům hrdinů umučených Němci nebo padlých v boji s nimi a připomínáme si hrůzy nacismu.

Vznik koncentračního tábora

Největším koncentračním táborem (KT) pro ženy  na území dnešní České republiky, v době války bylo naše pohraničí anektováno německou říší, byl koncentrační tábor Zwodau (Svatava) v okrese Sokolov. Odhaduje se, že tímto koncentračním táborem prošlo asi 10.000  žen – vězeňkyň, snad všech možných národností Němci okupované Evropy. Byly zde vězněny především ženy, které se zúčastnily odbojové činnosti, ale byly zde i ženy uvězněné z rasových důvodů, Židovky nebo i cikánky, nebo dokonce i pro obecnou kriminality, zlodějky, prostitutky, podvodnice. To byly vesměs Němky,

     Bylo zde velmi mnoho Francouzek, Polek, Rusek, Ukrajinek, několik Maďarek, Jugoslávek, Italek, Řekyň, Lotyšek, Litevek  a dokonce i  Španělky. Byl zde i Němky, které se provinily proti nacistickému Německu, komunistky i sociální demokratky.

     Ženy vězeňkyně pracovaly v bývalém objektu továrny na česanou přízi firmy Schmiegr, kterou ale zabrala pro účely výroby součástek na letecké motory a navigační zařízení pro letadla firma LGW Hackenfelde v Berlíně-Spandau. Tato firma, s účastí švédského kapitálu,  původně vyráběla kuličková ložiska, ku konci války produkovala i ve Zwodau součástky pro V-1 a V-2. Stala se tak součástí koncernu Siemens.

     Ženy-vězeňkyně zde prováděly otrocké práce pouze za velmi špatnou stravu a za vězeňské oblečení. Zacházení s nimi bylo hrubé, nelidské.

     Koncentrační tábor hlídalo 12 příslušníků SS a 22 dozorkyň SS. K dispozici měli i několik služebních, dobře vycvičených psů-vlčáků.

     Koncentrační tábor se začal budovat někdy v červnu-červenci v roce 1943. Začala jej stavět firmy Marggraf und Heger z Chebu a firma August Schug z Karlových Varů. Tyto firmy zaměstnávaly i nasazené dělníky z protektorátu. Na výzvu se přihlásili, že zde při výstavbě KT Zwodau byli zaměstnáni: Sláva Hrabík, Josef Martínek a Josef Veverka, dále Václav Hanuš, bratří Karel a Ondřej Karasovi. Dále pan Václav Špaček, Jindra Svoboda i jistý Mandelík. Většina z nich byli tesaři nebo zedníci, někteří jen pomocní dělníci. Byli z ročníku 1921, který byl nasazen celý na práce do Německa.

     Vězeňkyně číslo 33 879 Naďa Listopadová podává svědectví: „Jméno Václav Hanuš bylo známo každé vězeňkyni jako jméno spojky, která odstraňovala strašnou izolaci s vnějším světem. Hanuš přinášel z venku do tábora zprávy o pohybu front a pomáhal nám překonávat beznadějný život v táboře. Všechna ruská, zde vězněná děvčata, vyslovovala jeho jméno s úctou. Smrt nám pořád kráčela v patách. Já jsem byla jedinou ženou v táboře, která znala několik řečí (studovala v Petrohradě cizí jazyky). Všechny zprávy, které ještě s jedním kolegou, také Čechem, dodávali do tábora, jsem překládala do sedmi jazyků a roznášela po cimrách. Riskoval svůj život, když mně a lékařce dal adresu jedné komunistické rodiny, u níž jsme se při útěku mohly ukrýt.“

    Přihlásili se i další pracovníci bývalého Baukomanda, které stavělo KT Zwodau, i další vězeňkyně, které zde pracovaly.

    Když přišli stavební dělníci na výstavbu tábora do Zwodau (Svatavy), nevěděli, že staví koncentrační tábor. Bylo  to někdy v červenci 1943. Na místě bylo již několik vězeňkyň, které kopaly základy pro budovy tábora, údajně jich bylo asi 400. Přišly z největšího ženského koncentračního tábora z Německa, kterým byl Rawensbrück v Meklenbursku. Někdy v červnu 1943 byly sem dopraveny v krytých vagonech. Později přišel do Zwodau transport vězeňkyň z Buchenwaldu v Duryňsku.

Přišly údajně pěšky a byly na cestě několik dní. O tomto transportu však není žádná zpráva. Pouze se ví, že jedna francouzská vězeňkyně  přišla do Svatavy z Buchenwaldu. Ve Zwodau však onemocněla průjmy, na které zemřela.

     7.6.1944 hlásila flossenbürská komandatura K.H. Frankovi do Prahy, že v KT ve Zwodau je 472 vězeňkyň, k 1.12. 830, k 31. lednu 1945 1.030 vězněných žen a k 28. únoru 1945 pak 1.100 vězeňkyň. V hlášení je i údaj o počtu vězněných žen podle národností. Údajně zde bylo 269 říšských Němek, 357 Francouzek, 200 Maďarek, 106 Rumunek, 93 Polek, 30 Jugoslávek, 6 Češek, 5 Italek, 4 Španělky, 3 Lucemburčanky, a po jedné Belgičanka a Ruska.  Kam se poděly další Rusky a Ukrajinky?

Tradovalo se, že KT Zwodau byl pobočným táborem KT Rawensbrück. Skutečně až do 1. srpna 1944  podléhal pod správu uvedeného KT, od 1. srpna však byla Zwodau i Graslitz pod správou KT Flossenbürg. K 15.3.1945 byl ve Zwodau jako velitel tábora jeden poddůstojník SS, jemuž podléhalo 19 členů mužstva SS a 30 dozorkyň SS. Vojáci – příslušníci  SS měli k dispozici 19 pušek a 1 pistoli.