Zapomenutý vděk
Zapomenutý vděk
Marek Řezanka
Tuto stať chci rozdělit do dvou bloků: V prvním z nich hodlám vyjádřit svůj neskonalý vděk Sovětskému svazu a jeho lidem za klíčovou roli v porážce toho nejodpornějšího, co z mého úhlu pohledu může na světě existovat: Nacismu. Ve druhém se pro změnu soustředím na nebezpečný dlouhodobý proces přepisování dějin, kdy z naprosto nepřijatelného se stává cosi jako norma hodna obdivu.
Ač nijak nesnižuji zásluhy i jiných armád a bojovníků – faktem je, že bez Sovětského svazu by německý nacismus patrně nikdy poražen nebyl. Bitvy v ruském vnitrozemí byly kruté a zejména pro tamní civilní obyvatelstvo devastující. Právě ono obyvatelstvo ale prokázalo neskutečný charakter a vůli po vítězství. Pro mě je dnem osvobození od nacismu rozhodně 9. květen. Všem, kdo tehdy položili svůj život i za mou existenci, nepřestanu být vděčný.
Co se týče přepisování historie, tyto trendy můžeme pozorovat již značnou dobu. V našem prostředí se jednalo zejména o bagatelizaci nacistických zločinů na našem území – a naopak zdůrazňování údajných křivd na převážně nacistické populaci, která byla na základě mezinárodních práva z bezpečnostních i morálních důvodů přesídlena. Chceme-li najít konkrétní příklad přepisování dějin, jsou to zejména útoky na prezidenta Edvarda Beneše, kterého Hitler z duše nenáviděl. Bohužel hitlerovské vidění prezidenta Beneše nezmizelo – a v jeho duchu se odstraňovaly sochy a pomníky.
Dnes jsme došli tak daleko, že v rámci nenávistné antiruské kampaně se bagatelizují nacistické zločiny toho nejhoršího kalibru.
Vyrostla nám zde média (nebudu jmenovat), která si nezadají s odporným agitačním plátkem Der Stürmer. Tehdy se psalo o Židech a komunistech jako o neštěstí německého národa – dnes se najdou ti, kteří píší o takzvaných dezolátech. Tito občané jsou líčeni jako hrozba. Je schvalováno jejich pronásledování – je dovoleno, aby byli zbavováni svých funkcí (přece by bylo ostudou vysoké školy, aby měla děkana Židem – či „dezolátem“).
Dospěli jsme tak daleko, že jakýsi Dan Přibáň píše, že Sovětský svaz Československo neosvobodil. Tento přítel německého nacismu by byl tedy patrně radši, kdyby byl poražen Sovětský svaz. A není bohužel sám. Hitler se dostal k moci právě proto, že Západ měl strach z rostoucí moci Sovětského svazu – a doufal, že Hitler se vrhne na Svaz – a Západu dá pokoj. Jsou zde ubohé snahy přepisovatelů dějin o líčení paktu mezi Hitlerem a Stalinem, aniž už kdokoli dodá, jaké že smlouvy s Hitlerem měly dávno před Sovětským svazem uzavřeny státy západní Evropy. Historie již není jen překrucována – je stavěna na hlavu – a chybí již jen krůček, aby nás učebnice podle Koudelky – Pavlem jmenovaného generála – učily o tom, jak Stalin rozpoutal druhou světovou válku.
Kdo se chce z historie skutečně poučit, měl by si prostudovat, jak se Hitler dostal k moci. Nejprve zfanatizoval davy, které ho volily. Později podnikl všechny kroky k tomu, aby žádná opozice, která by ho mohla vystřídat, jednoduše neexistovala. Komunisté a socialisté byli nebezpečím – Židé byli nebezpečím. Každý, kdo nestál zformován v dokonalém šiku s napřaženou pravicí, byl nebezpečím. Každý, kdo zpochybňoval, že jediným blahem pro německou demokracii je Hitler.
Tehdejší „dezoláti“ byli nejprve jenom nálepkováni a zesměšňováni. Nikdo nechtěl být „dezolát“ – ale hlásal se k hrdému němectví. Formovaly se průvody jednotně kráčejících i smýšlejících – a kdo nebyl s nimi, byl zkrátka proti nim.
Od verbálních útoků se brzy přešlo k zatýkání, procesům – a nakonec i fyzické likvidaci.
Nacismus byl projekt národních a nadnárodních korporací, které se tak moc bály komunismu, že se spojily se samotným ďáblem: Hugo Boss, Adidas, Ford, Coca Cola, Kodak, Porsche, Bayer, IBM, Chase Bank, Schneider-Creusot. Toto se dnes samozřejmě neučí, stejně jako to, nakolik byli nacistickou ideologií ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století zasaženy Spojené státy americké – což ve své mnohadílné sáze o Lanny Buddovi líčí Upton Sinclair.
Nacismus byl v roce 1945 sice poražen, ale stále nebyl definitivně zničen. Žijeme v časech, které jako by nám třicátá léta znovu nasvěcovaly. Děsivým zarámováním dnešních poměrů je existence jaderných zbraní.
Zpozorněme vždy, kdy je nám říkáno, že myslet lze jen jediným možným způsobem – a že jsou zde jedinci, kteří mají být z rozhodovacích pozic pro své nesprávné smýšlení vyloučeni. Nepodporujme nové zformované šiky „pravověrných“. Nedopusťme nové perzekuce. Odmítněme novodobé streichery (všehoschopné hochštaplery a zloděje, kterým jde pouze o moc). V opačném případě se totiž staneme nositeli té nejzrůdnější ideologie, a to, pevně věřím, nechceme.
Přemýšlejte o ní…
Devátý květen voněl ratolestí:
Dnes nám z té vůně zvláštní zápach zbývá,
zápach, v němž čtete, jakou barvu pěstí.
Zem bude dunět, jak se bortí zdiva.
Pomníky padnou, dračí zuby raší,
zuby, jež měly být již vytrhané.
Klesáme na dno v černohnědé kaši.
Uhnilo jmelí – šeřík suchem vzplane.
Vděk je dnes smytý krutou demolicí.
Ty, kteří padli – nikdo nevelebí.
Šíří se mýty, aniž smí se říci,
že je květ zvadlý – ten, co žehnal nebi.
Opět hřmí velmi – odkud dříve hřmělo.
Nohy jsou v šicích – ústa stejně křivá.
Na hlavách helmy nocí potemnělou
nutí se zříci zraku, jenž se dívá.
V médiích ostny místo něhy rostou.
Streicherův duch v stokách z mrtvých rázně vstává:
Má pohled zlostný – a řeč zrůdně prostou.
Kde kdo zášť loká – zbaven snů i práva.
Devátý květen den je, který voní.
Snad opět brzy vůně se nám vrátí.
Kamkoli jdete – přemýšlejte o ní:
Zemi, jež slzí do falešných statí…
