České národní listy

Zapomenuté pohraničí 7

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

Byla to podívaná, každý hleděl sklidit, co se dalo. Se škodolibým úsmě­vem pozorovali tento shon na místě "kreis i ortsbauernführeři" (okresní a místní vedoucí sedláků). Jestlipak si na to vzpomněli, když počátkem května 1945 potajmu, pro ně v mnohem horším shonu, ujížděli v noci před postupující Rudou armádou?

    Brambory zhruba vyorány, krmná řepa potichu, opatrně, jak to jen šlo, trhána a všemi směry k vesnici vše odváženo. Zloději na svém!!! Tři četní­ci na Panské a Rybník nestačili. Ale jak neuvěřitelně brzy utekla doba do páté hodiny odpoledne! Přesně (po německu) o páté vyhnali četníci z polí povozy s potahy i lidmi. Kdo měl řepu naloženou a nestačil nějakým smě­rem ujet, musel s ní do dvora a tam ji ještě pěkně složit.

20.1.

   Mezitím ale se státní komise ve dvoře nepohodla s komisařem Maitnerem. Chtěl on snad, jak se něco proneslo, by úroda byla majitelům polí ponechána. Jistě se to neví, ale bylo tam slyšet velkou hádku. Důsledek její byl, že bylo uděleno milostivé svolení, že majitelé mohou ješ­tě po celý příští den sklízet brambory a zeleninu. Ostatní zakázáno.

Mnozí malozemědělci na jaře bídně a draho sehnali semeno krmné řepy a jetele, které v obchodech nebylo k dostání, a nakonec místo nich sklízeli noví páni Franci. Bylo velké proklínání i pláč, nakonec zase pevná víra a útěcha, že to nebude na dlouho.

K zapůjčení neb vrácení peněz zaplacených knížeti Lichtenštejnovi se komise nechtěla znát. To prý si mají vymoci majitelé polí na těch, jimž to zaplatili.

Německá osidlovací společnost DAG v Šumperku v říjnu oznámila: Kdo sklidí na Panském dvakrát tolik cukrovky, jak měl zaseto na teď zaba­veném, ten že může pro sebe sklidit zabavenou plochu své cukrovky. Mnozí tak učinit nemohli a novým pánům nebylo hanba jejich roztroušené dílky zvlášť nechat sklidit ve svůj prospěch.

Hraniční kameny byly vytrhány, ozimy zasety, ale všichni přídělci pevně věřili, že oni, tj. Němci, sklízet nebudou. Tak pevná byla tehdy víra ve vrá­cení všech záležitostí zpět do rukou svých. "Kdož ví", byla tehdejší po­známka k tomuto zápisu a skutečně ještě dvě sklizně brali okupanti za stá­le horších hospodářsko-politických poměrů, jak bude dále uvedeno. Maitner odvolán.

Na statku č. 4, majitel Fr. Meloun z Troubelic, byl nájemcem bývalý ma­jitel A. Honig. 21. září 1939 byl statek zabaven německou správou "věrné ruky" (Treuhandverwaltung) a přidělen Leo a Elfriedě Kauarovým z Moravské Libiny. Nájemce vystěhován do Troubelic.

V roce 1941 ihned po žních zabrán Německou osidlovací společností zbytkový statek, jinak u nás povždy "dvůr" zvaný, který byl a je význačným barometrem dění v obci. Nájemci F. a J. Vepříkovi při okamžitém vystěho­vání mohli s sebou vzít jedině bytové zařízení. Početný živý i mrtvý inven­tář sice pro jméno sepsán, ale o náhradě nebylo zmínky.

Chmurný podzim pro přídělce v Rybníce a na Panském v roce 1942 po­čal být chmurným i pro Hitlera. V Africe se "Osa" otočila od Egypta zpět až do Tripolska a osud 360 tisícové armády u Stalingradu završil obavy všech nacistů. Počal proto nejhorší teror, by bylo uchováno zdání stále vel­ké síly.

Rodiče uprchlých mladíků za hranice (od nás Smazalovi č.102) byli od­vlečeni do koncentračního tábora Svatobořic u Kyjova. V létě se objevily v blízkých, tehdy Němci osídlených horách, plakáty: Češi musí ze Sudet ven aj.

Ruští zajatci v táboře u nádraží v Troubelicích s namalovanými písmeny SU (Sowiet Union) na zádech kabátu trpěli hladem a bitím tak, jak si to nadlidé představovali s podlidmi. Hlávka zelí, potajmu sebraná při skládá­ní do vagónů, byla pro ně pochoutkou. Běda, byl-li někdo přistižen při po­dání jim chleba aj. Na strašné řvaní a týrání ze strany dozorců nelze zapo­menout.

    Pokuty z oné doby: za bedničku s máslem posílanou do Protektorátu a četníky na poště otevřenou 220 RM (2200 K), za tabulku čokolády po­tajmu přenášenou přes hranice za Uničovem 30 RM, za jízdu po nespráv­né straně silnice na kole 60 RM, za chybějící zvonek 10 RM, za špatnou brzdu 25 RM atd.

Do konce roku 1942 mohl každý držitel zabít prase neomezené váhy. Jen po odečtení 40 kg mrtvé váhy na 1 osobu byla přebytečná váha přepo­čtena k tíži příštího roku. Lidé, ve víře, "že to brzy skončí", si z toho nic ne­dělali. Ale počátek roku 1943 znamenal pro ty, kde byl malý počet příslušníků domácnosti, rozčarování, protože mohli zabít jen malé prasátko. To byl poprask! Lidé v důvěře, že tajemník Honner to nějak zařídí, nosili mu vše možné. Ten byl ale náhle (na udání) povolán na vojnu, příděl snížen na 12 kg mrtvé váhy na osobu a ostatní byl vlastník prasete povinen zavézt ještě do Uničova. To byl Honner proklínán! Později toto ostří otupělo dle toho, jak kdo uměl podplatit příslušné činitele. Mnozí na to jistě dobře pa­matují.

    Řemesla a živnosti nutné pro zemědělství a zásobování se udržely. Ale stolaři, krejčí, obuvníci, holiči aj. přidělováni k německým mistrům mimo obce. Dělníci všech oborů posíláni stále ve větším počtu do Německa.

Sportovní činnost - kopaná - prováděna na Dolních lukách a na polo­zničeném sokolském stadiónu. Za velké účasti domácích i přespolních až od Šumperka, Zábřehu, Rudy na Moravě konána vzájemná utkání. Divadla a taneční zábavy zakázány.