České národní listy

Žalý
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Před časem se konalo setkání vlastenců „Aliance národních sil“ v Krkonoších na vrchu Žalý. Je to „dvojjediný strážce hor“ nad Beneckem. Stojí na něm vyhlášená kamenná rozhledna a vedle ní dřevěná turistická chata, horská bouda. Slavnostně byly obě stavby otevřeny už koncem 19. století ( 7. září 1892). To místo se stalo vyhledávaným cílem českých návštěvníků Krkonoš, ostrovem a symbolem české turistiky. Tím více, že v okolí žili převážně obyvatelé německé národnosti. Nacionalistická nevraživost některých z nich také zřejmě způsobila, že dřevěná chata byla několikrát ohrožena požárem. R.1900 vyhořela až do základů. Pak byla zase znovu českými majiteli postavena a po další desítiletí představovala hojně vyhledávané a oblíbené české horské ubytování a pohostinství.

Mám na ta místa vzpomínku ještě z dob 1. republiky. Neporušená horská příroda cestou
z Benecka, všude kolem vysoké a husté smrkové lesy. Až na plošině vrcholu, na náhorní rovině stojí přívětivá ubytovací bouda, majetek rodiny Víškových. Jejich kuchyně má výbornou pověst. A hned vedle boudy se tyčí vyhlídková věž, obdivovaná kamenná rozhledna. Slunce se tu opírá o nízký horský porost, křoviska zrajících ostružin, trsů modře obsypaného borůvčí, voňavé mateřídoušky, půvabného netřesku a všelijakých jiných skalniček. Mezi tím botanickým bohatstvím lze najít kameny vroubené ohniště. Na něm jsme si také rozdělali oheň a opekli uzenky, napíchnuté na pruty. Se zářezy na obou koncích se ty různé druhy špekáčků v žáru nad ohněm proměňují ve voňavě opečené hvězdice, šťavnaté uzené pochoutky trampů a turistů.
K našim vycházkám do okolí patřily i návštěvy u starousedlých Kubátů, na samotě, ztracené v lesích. Byla to horská chaloupka s vůní dřeva, sena a hub. Staří bělovlasí manželé nám ukazovali jako zvláštní rodinnou památku čepce od národního kroje, které nosily jejich maminky, babičky a prababičky. Přitom nám vyprávěli o nelehkém životě lidí v horách. Měli malé hospodářství, drůbež, kravičku, kozy, králíky. Ale seznámili jsme se u nich i s veverkami, s liškou a - pro výstrahu - i s nebezpečným hadem, se zmijí. Vyprávěli nám, že oni měli šest dětí. Sami byli z dvanácti dětí. A ještě o generaci starší rodina měla 24 dětí. Pohostili nás. Uvařili nám pravé krkonošské kyselo.

Obrázek chaty a rozhledny na vrchu Žalý jsem si přinesla z Benecka na štítku turistické hole. Na náměstí tam tehdy byly prodejní stánky s turistickými holemi a se štítky, které se na místě na hole přibíjely. A s rozmanitými suvenýry, jako byly třeba korálkové ozdoby, obrázky hor nebo dřevění Krakonoši. Tu hůl se štítkem mám dodnes. Ale ta dnešní chata se té původní pouze podobá. Není to ona.Tu původní vydrancovali a vypálili němečtí sousedi, znacizovaní obyvatelé ze sousedství. Zničili ji až do základů hned počátkem okupace r.1939. Už dávno předtím se jim nelíbilo, že je chata česká a všelijak ji ohrožovali a hanobili. Skrytě. Ale s okupací se skrývat nemuseli.Vtrhli sem nepokrytě, aby chatu dočista zničili. Rodina hostinských,Víškovi, se jen stěží útěkem zachránila. Po válce jste tam mohli najít jen osiřelé zbylé základy. Kdysi dávno vykopané jámy a v nich ohořelou, očazenou ssuť a drť, zbytky kamení a cihel. Všechno zarostlé travou a býlím. Není to dávno, co byla chata zase obnovena. Znovu postavena. A z velké části se té chatě, kterou jsem znala, podobá. Bylo to v letech 2008-9. Mám z toho radost. Ale je to připomínka i neblahých dob a nepřátelské agrese. Historii bychom neměli dovolit nepravdivě přepisovat.