České národní listy

Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila III

Bc. Miroslav Pořízek

Válka však přinášela i jiná omezení, než obecný nedostatek potravin a jiného běžného zboží. Nemalé útrapy způsobovalo i nařízení o dokladech a snahy, aby němčina vytlačila minimálně z veřejného prostoru, zejména z institucí a škol český jazyk. Jak o tom podává svědectví Josef Pospíšil.

„Nemalé trápení, budoucím generacím nepochopitelné, milionům našich lidí způsobilo nařízení o arijských dokladech. Každý člověk, veřejně zaměstnaný, musel dokázat matričními listinami, že mezi jeho předky až do třetího kolena nebyl žádný Žid. Musel si opatřiti křestní list svůj, otcův, matčin, dědečkův a babiččin z obojí strany. Oddací list rodičů. Tedy 6 listin. Ženatý zaměstnanec musel opatřiti tytéž listiny i pro svoji ženu. Jaké to výlohy na kolky a taxy! Co peněz stály cesty na farní či matriční úřady! Kolik dopisů bylo třeba napsat! A jaká muka neznal – li zaměstnanec ani data, ba ani místo narození celé armády výše uvedených příbuzných! Šlo o existenci! …. Ale německé perversní mučitelství vymyslilo si ještě jiná podobná muka. Němcům nestačily občanské legitimace, jimiž se musel vykázati každý náš občan. Vyhláškou policejního presidenta z 31.3. 1942 bylo všem občanům, počínaje těmi, kteří se narodili r. 1917, uloženo, aby si opatřili místo dřívějších legitimací tzv. osobní průkazky. Policejní komisařství napíše na předepsaných tiskopisech dvojmo a jen německy nejprve návrh. Každý občan musí se k sepsání návrhu na komisařství dostaviti osobně. Do určité lhůty musí pak k návrhu přiložiti křestní list, doklad o sňatku, ev. o rozvodu, rozluce, vdovství, policejní přihlášku a 7 podobenek (!), a to pět snímků hlavy zpředu a dva snímky ze strany a k tomu 5 K za průkazku. Fotografie stojí 20 K. Potom teprve dostane průkazku, na níž zvěční rýhy svého palce. …. Ale co je to všecko, co jsem tu již uvedl, proti duševním trýzním a mukám, jež nám denně způsobuje náš český rozhlas a naše české novinářství! Redaktor „šourek“ nebo jiní redaktoři a vojenští znalci, přednášejí nám v rozhlase denodenně své „úvahy“. V nich Němec, Ital a Japonec neustále vítězí, Rus, Angličan a Američan katastrofálně prohrávají. Těmito úvahami Čech musí býti desorientován a zastrašován.  Marně, milý Čechu (tak volá rozhlas), marně čekáš osvobození z Londýna! Jedině říše a její veliký „Vůdce“ může tě ochránit. Musíš jim být vděčen za ochranu proti barbarskému a zvířecímu bolševismu stejně jako proti plutokratické a požidovštělé Anglii. Podívej se, nemusíš do války, sedíš si pěkně doma u kamen v bezpečí. Za tebe bojuje hrdinský německý voják. Musíš mu ze všech sil, ochotně a rád pomáhat svou prací. Musíš se vklínit do nové Evropy již povedou Němci, a přijmouti za své náboženství, kulturní, hospodářské a sociální idee národního socialismu, který tě zachrání. Nepřipojíš – li se k novým ideám, zahyneš. Jsi definitivně a navěky vklíněn do prostoru říše, jsi Němec česky mluvící a jen v náručí říše čeká tě spása! Každý z nás, i ten duševně nejzaostalejší Čech pudově cítí, denně se přesvědčuje, že Němec nás miluje jako lišák zajíce, vlk ovci a jestřáb kohouta. Čech vidí, jak Němec nás zbavuje půdy a domovního majetku, kterak nás ožebračuje, finančně vysává a už v obecné škole germanizuje, zhurta a bezostyšně. Jak nás i kulturně utlouká, podceňuje, uráží a ani se už neskrývá s úmyslem, že tvoří po našem vyhlazení. …. Každý Čech, není – li slepotou raněný nebo Jidáš, ví, že vítězství Němců by bylo naší smrtí. Ví, že situace naše nedovoluje tady u nás jakoukoliv obranu a dorozumění se světem. Že musíme tančit, jak Němec píská. A je – li vůbec možná nějaká záchrana, že může přijíti jen z Londýna, Washingtonu a Moskvy. A kdo v oněch městech a u vedoucích mužů dohody intervenuje v náš prospěch? Kdo pracuje pro naši budoucnost a naše osvobození? Ne – li bývalý náš president Dr. Beneš a jeho emigrantská vláda v Londýně? Nemohu říci, že intervence bude úspěšná (vzpomínám na naše emigranty pobělohorské), ale už pouhý pokus o ni, již pouhá snaha a úsilí zavazuje nás k vděčnosti. Ať si o duchovních a mravních kvalitách p. Beneše a jeho soudruhů v Londýně říká kdo co chce, pánové oni zasloužili se svrchovaně o náš národ a jeho svobodu. Nemusíme se rdít hanbou, když český rozhlas ony muže tupí a ve svých hanebných sketčích po nich plivá? Nezdá se vám, že to plivá do tváře svému národu a posmívá se jeho tužbám po osvobození? Naštěstí masy našeho národa a zvlášť i dělnické, Hitlera nenávidí a Němce proklínají, přejí vítězství Anglii a Rusku a těší se na chvíli, kdy Němce z Prahy a ze země vyženou.“

Chvála svobody

(psáno 18.9.1942)

Mně žádný z darů naší země

slast rozkoší ať smyslům přává,

či blahem duši rozehrává,

nad volnost, věřte, dražší není.

Kdo neztratil ji, sotva tuší

krás jejích líbeznost a cenu.

Já pláči, když se rozpomenu

s ní vrah že urval nám i duši.

Jak žebrák chtěl bych v koutě kolny

kdes o hladu a v hadrech spáti,

jen kdybych dýchati směl volný.

A smutek slepců znám a bídu,

dal bych si z důlků oči vypíchati

pro svatou volnost svého lidu!

Český učitel

(psáno 23.3. 1943)

Můj drahý bratře učiteli, Čechu

tvůj los mne rve a jako rána bolí,

když o mukách tvých slýchávám v pekle školy,

a nemám, co ti říci pro útěchu.

Ne, perem nelze vylíčit tvá muka,

když děti, jež ti svěřila vlast máti,

sám Čech teď musíš germanizovati

ač srdce hrůzou ti a bolem puká.

Řeč vrahů našich sám ač lámeš bídně,

ji vtloukat musíš do hlav českých žáků

již v první třídě osm hodin týdně!

I dějiny své vlasti musíš křivit

a dětem chválit činy zabijáků

a lásku k vůdci lupičů v nich živit.