Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila IV, Bc. Miroslav Pořízek
Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila IV
Bc. Miroslav Pořízek
Rok 1943 se stal pro hitlerovské Německo nejhorším obdobím od začátku války. Ani v samotném Německu nebylo možno žádnými siláckými slovy popřít, že se celá říše řítí do naprosté katastrofy. Z východní fronty se vraceli trvale postižení invalidé, mnoha rodinám chodily přímo úmrtní oznámení, civilní obyvatelstvo bylo vystaveno čím dál ničivějšímu spojeneckému bombardování. Vojenské neúspěchy, rostoucí hospodářské potíže, sílící odboj v porobených zemích a vlažný přístup spojenců Německa k jeho naléhavým výzvám o další a další posily a totální mobilizaci válečné výroby i zemědělství pro další vedení nyní už zjevně prohrané války. To byla přímo vražedná kombinace. Přesto u řady lidí stále převládala spíše skepse k dalšímu vývoji nebo jen opatrný optimismus. Také autor knihy Na domácí frontě zachovával střízlivý postoj k příštímu údobí, s tím, že všechny těžkosti a útrapy ještě zdaleka nejsou u konce.
„Propásli jsme svou chvíli, kdy bylo snad možno čestně se bránit. To bylo tenkráte, kdy žila ještě československá republika a president dr. Beneš stál v jejím čele. Ale president dr. Beneš tenkrát řekl, že nemůže srovnat se svým svědomím, aby národ hnal na jatky. Budoucí vývoj ukázal, že jeho rozhodnutí bylo snad moudré a politicky prozíravé, zvláště proto, že Anglie a Francie se v Mnichově postavily proti nám. Byli jsme bez nich příliš slabí, takže válka na vlastní pěst rovnala by se tenkrát národní sebevraždě. A tak jsme ztratili i zbytek našich zemí, které spolkl německý drak, jenž své tučné sousto nazval Protektorátem. Octli jsme se v ochraně „Říše“ a z drápů německého dravce může nás vyrvati jen vítězství Ruska, Anglie a Ameriky. … Němci se vydávají za ochránce evropské kultury. Evropskou kulturu vytvořila antika s křesťanstvím. Ale Hitler se svými národními socialisty křesťanství a zvláště církev katolickou z duše nenávidí, pronásleduje, jí opovrhuje a chce ji zničit, jak to už projevil svými dosavadními skutky. A tento podlec, tento kulturní analfabet, že by zachránil evropskou civilisaci a křesťanskou kulturu? K smíchu. My, Češi z důvodů hospodářských, kulturních a zvláště národních musíme si příti porážku Hitlerovu. Naším jediným, nejsveřepějším a nejďábelštějším nepřítelem je národně socialistické Německo! Lekám se ho více nežli tyfu, cholery a moru! Adolf Hitler – naše smrt! Proto náš národ z celého srdce přeje vítězství Rusům. A stokrát, ba tisíckrát radši uvítá ve své vlasti Stalina nežli Hitlera. V náručí Němců zemřeme, v lůně Ruska budeme zachováni – jako národ jako slovanský kmen! …. Angličané, Američané, kupředu! Napněte všecky síly, jako je napíná Rusko! Máte bohaté zdroje majetku, mužů, letounů, lodí a tanků! Nelekejte se žádných obětí a nasaďte všecky své síly, pokud je čas. Pryč se všemi podfuky a vzájemným napalováním! Stojíte na jedné lodi, stejně ohroženi. Nuže paž k paži, muž k muži, svorně, jednotně a hlavně a především – rychle!“
300,000.000!
(psáno 25.9.1943)
Zřels, Čechu, osmnáct již jar? Buď kdokoli,
ty, děvče, hybaj k strojům do továrny,
ty, chlapče, do říšské marš robotárny
a z trosek vynášej tam shnilé mrtvoly!
Tři stovky milionů lidí z Evropy
vrah Hitler připřáh k válečnému vozu,
a všude zařadil je do provozu
je k práci otrocké štval svými pochopy.
Ač v stěnách jeho babylonské věže
již straší hrůzně rozšklebené trhliny,
ten vrah a lupič nezanechá řeže.
Než moci by se vzdal, ten ďábel spíše
dál rvát se bude na úkor své otčiny,
až lid svůj pohřbí v rozvalinách Říše!
Skřek novinářských vran
(psáno 10.10.1944)
Skřek novinářských vran co den nás děsí.
Prý bolševik, kam na cestě své vstoupí,
tam mučí, vraždí, pustoší a loupí
a řádí hůř než nejvzteklejší běsi.
Skřek vran je k smíchu! V Rusku dávno zchladl
a vybouřil se revoluční kráter.
V něm cítí se dnes bezpečný i páter,
když vidí řád, kde chaos kdysi vládl.
Než rudý Rus, jenž kázně poznal cenu,
nám starost působí spíš čeští blázni,
již pořádku se protiví a kázni,
a na zmatky se těší, chtiví plenu.
Spěš, vtrhni k nám, sem do Čech, bratře rudý,
a zbav nás okovů, jež rvou nám údy.
Od prvních týdnů roku 1944 nabíral boj Rudé armády za vyhnání okupantů z celého území SSSR stále větších rozmachu. Po 900 dnech byla prolomena blokáda hrdinského Leningradu. Rudá armáda postupně v řadě operací osvobodila celou Ukrajinu, Bělorusko i Pobaltí a začala osvobozovat okupované státy za svými hranicemi. Sovětské armády dosáhly i čs. hranic. Hitlerovu říši směřující mílovými kroky k naprosté katastrofě opouštěli poslední spojenci a ocitla se tak v naprosté mezinárodní izolaci. Koncem léta 1944 stál 1. běloruský front před Varšavou, 3. běloruský front byl již u Východního Pruska, na jih od Varšavy potom operoval 1. ukrajinský front. V té době je již osvobozena celá západní Ukrajina. Rada lidových komisařů již začátkem dubna 1944 prohlásila, že němečtí okupanti budou pronásledováni i na svém vlastním území a to až do úplného zničení. V srpnu 1944 převrat v Rumunsku smetl vládu jednoho z posledních spojenců Německa pod vedením diktátora Antonesca. Začátkem října byla německá vojska vytlačena také z Estonska. Zhroutil se také balkánský týl německých armád. Sovětské hranice se opět po několika letech bojů pevně ustanovily od Barentsova moře až po Černé moře. Západní spojenci se rozhodli otevřít dlouho slibovanou a několikrát odkládanou druhou frontu v Evropě. A 6. června 1944 zahájili operaci Overlord. Spojenecká vojska se vylodila na pobřeží severní Francie v Normandii. Paříž byla osvobozena 25. srpna 1944. Dle dohody se západními spojenci v tu dobu Rudá armáda zahájila sérii útočných operací na území sahajícím od Karelie až k černému moři.
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Jím bylo prakticky zahájeno osvobozování Československa od okupantů. Již od prvních dnů probíhaly na Slovensku těžké boje. Sovětské velení vydalo 30. srpna rozkaz všem velitelům partyzánských brigád a oddílů pomáhat v boji slovenským povstalcům. Pro Němce bylo SNP vážnou hrozbou, jelikož ohrožovalo týl německých armád bránících Karpaty jako svůj důležitý opěrný bod. Německé velení proto vrhlo proti povstalcům velké množství svých sil a bojové techniky. První boje povstalců byly poznamenané mnoha organizačními nedostatky, nebyly dokončené vojenské přípravy povstání, scházela potřebná koordinace s Rudou armádou. Vinou velitelů pak došlo k odzbrojení značné části východoslovenských divizí, navíc selhala většina velkých západoslovenských posádek, včetně té klíčové v Bratislavě. Všechny tyto těžkosti se výrazně podepsaly na dalším průběhu SNP. Povstalcům výrazně pomohla karpatsko – dukelská operace, která odpoutala velké bojové německé síly. Výraznou posilou pro povstalce byl přílet 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR a 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Přes enormní nasazení se od poloviny října začala situace povstalců postupně stále více zhoršovat. Fašisté se rozhodli provést generální útok proti povstaleckým vojákům a partyzánům. PO obsazení B. Bystrice německými jednotkami vstoupilo povstání do období partyzánské války. SNP výrazně oslabilo klerofašistický režim na Slovensku, vázalo na 50 tisíc německých vojáků, které německé velení nemohlo použít proti postupující Rudé armádě.
Při hodnocení vítězství dosažených v roce 1944 v listopadu 1944 Stalin uvedl: „Nemůže být pochyb, že bez zřízení druhé fronty v Evropě, jež poutala na sebe 75 německých divizí, nemohla by naše vojska v tak krátké době zlomit odpor německých vojsk a vyhnat je z území Sovětského svazu. Zároveň však nemůže být sporu ani o tom, že bez mocných hrdinských operací Rudé armády v létě tohoto roku, jež upoutaly k sobě 200 německých divizí, nemohla by vojska našich spojenců vyřídit tak rychle německá vojska a vyhnat je ze střední Itálie, z Francie a Belgie.“
Těžké boje probíhaly na podzim 1944 v rámci karpatsko – dukelské operace. Dne 20. září 1944 se obec Kalinov stala první osvobozenou slovenskou obcí. Dne 6. října pronikly jednotky 1. čs. armádního sboru na území Slovenska. Konce roku dosáhla sovětská a čs. vojska na široké frontě řeku Ondavu. Začátkem ledna 1945 se fronta ustálila na východním břehu dolního Hronu. V polovině ledna 1945 zahájil 4. ukrajinský front za účasti 1. čs. armádního sboru v SSSR západokarpatskou operaci. Během ní byla osvobozena řada měst a obcí východního a středního Slovenska, například Košice (19. ledna), Prešov (19. ledna), Bardejov (20. ledna), Spišská Nové Ves (27. ledna), Poprad (28. ledna). Po těžkých bojích byl poté 4. dubna osvobozen Liptovský Mikuláš. 2. ukrajinský front osvobodil 26. března Bankou Bystricu a 4. dubna Bratislavu. V březnu pak 4. ukrajinský front zahájil ostravskou operaci. Boje se v dalším období přesunuly na celou Moravu a postupně i do Čech. Na osvobozovacích bojích v Československu měla výrazný podíl i rumunská armáda. Západní Čechy osvobodila americká armáda.
I přes blížící se porážku byl Hitler a jeho věrní odhodláni bojovat až do posledních sil. U příležitosti 12. výročí svého kancléřství pronesl jeden z největších zločinců, jakého kdy dějiny poznaly, další ze svých nestydatých projevů. Mimo jiné prohlásil: „Je třeba posílit srdce a utvrdit se v posvátném rozhodnutí bojovat naprosto lhostejno kde a naprosto lhostejno za jakých okolností a to tak dlouho, dokud nakonec nebude naše úsilí korunováno vítězstvím. Apeluji v tuto chvíli na celý německý národ, především však na svoje staré spolubojovníky a na všechny vojáky, aby se vyzbrojili ještě tvrdším duchem odporu, až konečně budeme smět položit na hrob padlým v tomto zápolení věnec se stuhou „A přece jste zvítězili!“
Poslední stať v knize Na domácí frontě je nazvaná příznačně Poděkování vítězům. Josef Pospíšil ji napsal 19. května 1945 a vyslovil v ní upřímný dík vítězům této strašlivé války.
„My Češi, počtem malý, ale kulturně vyspělý národ, od nepaměti usídlený v krásné zemi, takřka v srdci Evropy, již skoro deset století vedeme zápas o holý život proti nelítostnému tlaku německého plemene, jež zemi naši ze tří stran svírá ve svém železném objetí. Jsme klínem v dubu jeho říše. Překážíme! Nutno nás vyhladit!..... Nikdy však, ani po Bílé hoře nehrozila nám taková pohroma, jako v letech 1938 – 1945, kdy světem šla vojna a my po Mnichově se octli v německé kleci. Že však opět nad naší zemí, očištěné od Němců, vlaje prapor svobody, že od hor k horám naše lány osívá český lid, za to všecko a ještě za mnoho jiného děkujeme Rusku, Anglii a Spojeným státům severoamerickým. ….
Dnes tedy za všecku bolest a hrůzu počátečního ústupu a porážek, za utrpení ruské země, udupaná pole, vypálené vísky a bombami rozvalená města, za porubané ženy, dítky a starce – děkujeme především Tobě, lide ruský. Za slavné vítězství u Stalingradu, kde Tvoji rudoarmějci zasadili nacistické šelmě první smrtelnou ránu, za ohromující vítězství na Krymu, u Leningradu a Moskvy, za dobytí Charkova, Kyjeva, Královce, Varšavy, Budapeště, Vídně a Berlína, nejvíce však za záchranu Prahy, které hrozila zkáza – děkujeme Tobě, lide ruský. Za pět či snad šest milionů Tvých vojínů, mládím kvetoucích chlapců, kteří ve hrůzné válce položili životy i za svobodu naši – děkujeme Tobě, lide ruský.
Děkujeme i Tobě, národe anglický, za bolest ústupu z Francie, za hoře náletů na Londýn a ostatní Tvá města, za vítězné boje v Africe, na Sicílii a v Itálii, za invasi do Normandie, za překročení Rýna a vítězný pochod Tvých pluků do Berlína.
Děkujeme konečně obzvláště i Tobě, lide Spojených států severoamerických, za všechnu Tvou dobrotu, obětavost a přátelskou přízeň k českému lidu – za utrpení Tvých armád v Africe, v Itálii, ve Francii, za povalení nacistického Německa a Japonska.“
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
(psáno 10.5.1945)
Ač vláda říše kapitulovala,
i s armádou, jež Spojencům se vzdala,
část armády té, zbylá v Republice,
dál řádila jak rozvztekaná lvice.
A byla by snad národ zadávila,
kdyby mu rudá nepřispěla síla,
kdyby Stalin Čechům v hrůzné noci
neposlal slona tanků ku pomoci.
Těm hnědé tlupy vzdaly se jak laně,
jim k nohám krotce skládaly své zbraně
a ruce zvedaly jak malé děti,
když Rusové je hnali do zajetí.
Dík Čechů nemůže vyjádřiti slovy.
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
Ruští generálové
(psáno 18.5.1945)
Ne panští synkové, ne bratři carů!
To děti z lidu byly, které talent zvedl
a v čele armád stavěl, které Stalin vedl,
co vyrvali svět z Hitlerových spárů.
Ti generálové a maršálové
svým skvělým elánem a moudrou strategií
národů údiv budili a sympatii,
a vykonali činy pohádkové.
Ti vlast nám osvobodili i Prahu,
i hlavní města Slovanů, a Vídeň s Peští,
a rozmetali Berlín, sídlo vrahů.
My Češi jim a Slovanstvo též celé,
jež vytrhli tak slavně z všeněmeckých kleští,
hold úcty vzdáváme a díky vřelé.